Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Čtyřiašedesátiletý fotbalový trenér František Cipro je od letošního září po čtyřech letech znovu trenérem českobudějovického Dynama. Na lavičku ho vedení klubu povolalo v těžké situaci s jediným cílem: zachránit pro jižní Čechy nejvyšší soutěž. Charismatický muž s biblicky přísnou vizáží k tomu jistě využije všech svých zkušeností, kterých má požehnaně. Jako s hostem Deníku jsme s ním mluvili hlavně o fotbale, ale také o jihočešství, dálnici, Kypru, Rakušanech nebo jeho suchém anglickém humoru.

Pamatujete si den, kdy jste na fotbal ani nepomyslel?
Že bych fotbal v hlavě vůbec neměl, na takový den si nepamatuji. Ale že bych se na všechno někdy nejradši vybodnul a odpočinul si, takových situací jsem zažil hodně. Přicházejí po neúspěších, porážkách. Jsou dny, kdy se vám nedaří. To si pak říkám, proč jsem se nedal raději na dráhu advokáta, když už jsem práva vystudoval. Těchto chvilek je ale naštěstí málo. Pak mě to zase přejde.

Vystudoval jste práva. Předpokládám, že jste je nikdy nepraktikoval?
Ne, nikdy. Práva nás tehdy za minulého režimu vystudovalo více fotbalistů, třeba Ivo Lubas, který teď pracuje na fotbalovém svazu. Tenkrát to bylo jednodušší než dnes. Tehdy se formou individuálního studijního plánu dala vysoká škola skloubit s vrcholovým fotbalem. Dneska si to nedovedu představit.

Fotbal je pro trenéry stresující. Jak relaxuje František Cipro? Zahrádkaří, nebo je akvarista? Vezme psa a jde se projít do lesů v okolí Hluboké, kde bydlí?
Právě že František Cipro moc relaxovat neumí. Zahradu mám, někdy něco udělám rád. Baví mě sekání trávy, štípání dřeva do krbu. Ale že bych trávil na zahradě dlouhé hodiny, to zase ne. Koníčky, které jste jmenoval, nejsou mojí doménou. V poslední době se ani moc nedívám na televizi, její programy mi připadají jednoduché a fádní. Celá moje generace, na rozdíl od těch mladších, hodně četla. Knížky mi zůstaly. To je moje vášeň. Rád si čtu.“

Co leží na vašem nočním stolku, nebo kdo je váš oblíbený autor?
Oblíbených knížek mám víc, k mnohým se často vracím. Něco čtu podruhé, potřetí. Mohli bychom se o knížkách bavit donekonečna. Konkrétně? To bychom museli skákat ze žánru do žáru, od naší literatury do světové, třeba od spisovatelky Frýbové až po Remarqua.

Prý máte rád suchý anglický humor, tak co angličtí autoři?
To bych ani neřekl. Směrem do Anglie si knížky nevybírám, ale suchý anglický humor mám rád. Mám s tím trochu problém, protože někdo ho má stejně jako já v oblibě, ale jiný ho nechápe. Někoho se může dotknout.

Humor je ve vtipech. Rád je vyprávíte nebo spíše posloucháte?
Obojí. Záleží na tom, jaký je to vtip. Právě suchý anglický humor ve vtipech může skončit tak, že si posluchač může myslet, že si z něj děláte srandu, ale původní záměr to nebyl. Kdo mě zná, ví, že to tak nemyslím.

Vy nejste rodilý Jihočech, že ano?
Narodil jsem se v Jihlavě. Dlouho jsem měl v takové té filcové občance, pamětníci budou vědět, jak vypadala, napsáno: rodiště Jihlava, kraj Jihomoravský. V mých pěti letech jsme se přestěhovali do Budějovic. Na Vysočině mi zůstali babička s dědou, kam jsem jezdil rád na prázdniny. Za Jihočecha se počítám, i když jsem se narodil jinde.

Myslíte si, že se Jihočeši liší od jiných obyvatel České republiky?
Na vojnu jsem šel hrát fotbal do Dukly Tábor, tedy do jižních Čech. Rád na to vzpomínám. Byla to sice komunistická vojna, dva roky ztraceného života, ale člověk si vybavuje jen to hezké a na to špatné zapomene. Po fotbalové stránce mi to hodně dalo. Po vojně jsem z jižních Čech odešel. Přes Pardubice a tehdejší Gottwaldov jsem zakotvil ve Slavii. Pětatřicet let jsem žil v Praze. Považuji se za jihočeského Pražáka nebo pražského Jihočecha, jak kdo chce. Pětatřicet let je strašně dlouhá doba. Zvyknete si na určitý životní styl. Narodily se mi tam děti, prožil jsem tam většinu fotbalového i osobního života. Býval jsem velký patriot a pořád jsem Jihočech, ale dneska už se na lokální vlastenectví dívám přece jen trochu jinýma očima, s odstupem. Vidím chyby, které lidi, co tady žijí od narození do smrti, vidět nemohou.

O Jihočeších se říká, že mají studenou kapří krev, že jsou spořiví. Když Budějčák tři dny nevidí Černou věž, tak prý onemocní.
To je individuální, ale s tou Černou věží bych souhlasil. Byl jsem také takový, dobře si to pamatuji. Dneska mi to přijde úsměvné. Jihočeši jsou moc zahledění do sebe. Moc se nestarají o věci kolem sebe, měli by být více akční. Já nechápu a dost mi to vadí, že do Budějovic nevede dálnice. Jediný směr, kam nevede, jsou jižní Čechy. Tady je příšerné spojení mezi Prahou a Budějovicemi. Jedete-li přes Písek, kolem Dasného jsou bouračky, jedete-li přes Tábor, v Plané jsou neustálé zácpy. A nikomu to nevadí. U Plané nad Lužnicí udělají kruhový objezd, který přinesl více škody než užitku. Přinesl ještě delší fronty aut. Pražští novináři k nám nechtějí jezdit na fotbal.

Proč?
Je to pro ně daleko. Kamkoliv jedou, vyrazí po dálnici a jsou brzy na místě. K nám se musejí vláčet po příšerné cestě. Nechápu, proč se staví dálnice přes Tábor a rychlostní silnice přes Písek. Proč se nepostavila jedna trasa, pořádně a rychle?

Zajímáte se o dění kolem sebe. Nenabídli vám na Hluboké, kde bydlíte, kandidaturu do komunálních voleb?
Nabídku jsem od jedné nejmenované strany dostal. Ale tam mé kroky nemíří. Na Hluboké jsem spokojen. Co se týče občanské vybavenosti, je hodně dobrá. Na počet obyvatel a rozlohu neskutečné, co všechno na Hluboké je. Rozvoji pomohl golfový areál. Možná by se dal zastřešit zimní stadion nebo koupaliště, pak už by nescházelo nic. Ale taky jsem si tam zvykal.

Jaký máte vztah k jiným sportům? Za vaší generace bylo zcela běžné, že kluk hrál fotbal a v zimě hokej.
Budějovice jsou hokejové město. Někdy si na to postěžuji, ale tak to je. Hokej je v Česku i tady fenomén, a to zejména z hlediska počtu zemí, které to hrají. Podobně jsou na tom Pardubice, kde fotbal před časem málem skončil. Hokej to tam převálcoval. Doufám, že se to v Budějovicích nestane. I já jsem jako mladík hrával hokej, dříve to šlo. V říjnu končil fotbal a začal se hrát v březnu. Dneska jsou kluci odmala jednostranně zaměřeni. Pak se to projevuje, že jsou jinak zraněni, než jsme byli my. Dneska zavládla specializace.

Kromě Dynama je ve vašem fotbalovém srdci zapsána Slavie Praha, za niž jste hrál devět let a pak jste jí jako trenér získal titul po 49 letech?
Hrál jsem tam devět let a pak jsem ve Slavii pracoval v různých funkcích. Strávil jsem tam půlku života. Čtyři roky jsem ji trénoval, byl jsem vedoucím sportovní haly, skautem.

Máte tedy červenobílé srdce?
V Budějovicích je to hloupé říct, ale ano. Netajím se, že v mém srdci jsou dva kluby Slavia a Dynamo, i když jsem hrál a trénoval jinde. Někde jsem se necítil dobře, jinde jsem se cítil moc dobře a byl jsem tam strašně rád, třeba Tirol Innsbruck, kde to bylo famózní. Ale Dynamo a Slavie jsou pro mě nejvíce. V Dynamu jsem začínal s fotbalem, nakouknul jsem tu do prvního mužstva. A ke Slavii se nemohu nehlásit. V Praze ve Slavii jsem se cítil nejlíp, i když to Jihočeši neradi uslyší, protože Jihočeši Pražáky nesnášejí. Ostatně jako jiní nepražští obyvatelé.

Nemohu se nezeptat na situaci ve Slavii, kterou vlastní expolitik Aleš Řebíček a trénuje ji sparťan Straka. Fanoušci se zlobí. Na čí jste straně?
K tomu se nechci vyjadřovat, i když názor mám. Znám i trenéra Slavie Frantu Straku, který mi dělal asistenta v Teplicích. Současné majitele Slavie ale neznám. Slavie není ani Řebíček, ani Straka, ani Cipro. Slavie zůstane Slavií, ať je tam kdokoliv.

Tento týden hraje Dynamo na Slavii. Co s tím?
Budu chtít Slavii porazit.

Jako trenér jste působil mimo jiné v Rakousku a na Kypru. Trénoval byste kohokoliv?
Trenérská práce je džob. Když jste mladší, šel byste do horoucích pekel. To dnes říct nemůžu, to už bych neudělal. Dávno jsem řekl, že budu trénovat Dynamo nebo Slavii.

Pojďme zavzpomínat na vaše zahraniční angažmá. Jak se vám tam žilo?
Na Kypru to bylo nádherné, moc rád na to vzpomínám. Měl jsem štěstí, že se mi v obou zahraničních angažmá líbilo, že jsem tam strávil s rodinou pěkné roky. Zejména na Kypru se ale musíte přizpůsobit tamní mentalitě lidí. Musíte žít jejich životem, ne tam být na dovolené. Mají jiný vztah k jídlu, jiný vztah k ženám, který je poznamenán arabským světem. Manželka si tam těžko zvykala. Počasí je tam náročné. Pak vám příšerné vedro začne lézt na nervy, ale přesto na tu trenérskou štaci vzpomínám rád. O krásách Rakouska nemá cenu hovořit.

Líbil se vám rakouský životní styl?
V jižních Čechách máme na Rakušany kvůli Temelínu zkreslený pohled, ale v organizaci, čistotě a ve věcech kolem fotbalu, který je tam společenskou událostí, bychom se měli od nich učit. Rakušané si vrcholového fotbalu považují. V Budějovicích se mi zdá, že si lidé neváží, že se tu hraje první liga. Co by za to jinde dali. Lidé to berou jako samozřejmost, ale samozřejmost to není, Hradec Králové, Plzeň čekaly na ligu léta. Slyšel jsem od místních lidí, že budou chodit na fotbal, až bude hrát Dynamo evropské poháry, ale tak jednoduché to není. Ekonomická situace v regionu je složitá. Mrzí mě atmosféra na našem stadionu, která není moc fotbalová. Lidé začnou fandit, až vedeme 3:0. Máme nejužší kotel fanoušků v republice. Jinak se hraje fotbalistům v Uherském Hradišti, kde mají skvělou atmosféru. A to má Hradiště třicet tisíc obyvatel, a to kdoví jestli. Fotbal je světový fenomén, ale v Budějovicích ne.

Ještě ke Kypru. Dáte si někdy něco kyperského k jídlu?
Když jdu do řecké restaurace, kam chodím rád, vím, co si mám objednat. Naučil jsem se tam jíst jehněčí, které jsem tady nesnášel, ale to proto, že u nich je jinak upravené. Tady dostanete skopové, tam je to skutečně jehněčí. Chutná mi jejich masové mezze a jeho součást souvla. Vše je bez zápachu. Pečení jehňat je tam velkým velikonočním svátkem. Z rakouské kuchyně mi chutná bramborový salát, který je jiný než ten náš. Bez majonézy a bez mrkve, dělaný za studena. Rakouský salát doma vyžaduji.

V Rakousku jste uplatnil němčinu. Naučil jste se v němčině myslet, nebo když vás hráči naštvali, nadával jste jim německy?
To ne, ale když jsem hovořil s nějakým Němcem nebo Švýcarem, podotkli, že mluvím rakouským dialektem. Člověk to chytí do ucha.

Máte přísnou vizáž. Víte to?
Ano, to mi lidé říkají. V televizi prý vypadám přísně. Ale ten, kdo mě zná, vám řekne, že to tak není.

Takže jste šprýmař?
(Smích). Nemám rád stresové situace ve fotbale, ani v životě. Nemám rád hektiku, když je vše nervózní. Mám rád pohodu, když fotbalisté chodí do kabiny rádi, těší se na zápas, na trénink. Někdy mi tento postoj mí kritici vyčítají. Nemám rád, když se moc uplatňuje dril.

Vaším cílem je zachránit Dynamo v nejvyšší fotbalové soutěži. Máte i dnes jiné trenérské ambice?
Ne, teď už ne. Bude to znít neskromně, ale se Slavií jsem vyhrál ligu, vyhrál jsem domácí pohár, byl jsem v semifinále poháru UEFA, o tři, čtyři roky později jsem byl ve čtvrtfinále poháru UEFA. Pohárových zápasů jsem koučoval nepočítaně. Zvolili mě trenérem roku. Osobních ambicí ubývá, soustředím se jen na to, abych zachránil Dynamo v lize.

Ničeho tedy nelitujete?
Jediné, co jsem nedokázal, je vést národní mužstvo. Tu nabídku jsem dostal a měl jsem ji asi vzít. Dneska už se nedá nic dělat. Pak mě mrzí, že jsem se neprobojoval se Slavií do Ligy mistrů. Asi třikrát jsem se o to pokoušel. V předkole se Šachtarem Doněck jsem byl strašně blízko. Už je to pryč, už se to nedá vrátit. Že bych měl ještě dneska někomu něco dokazovat, to už ne.

Životopis fotbalových iniciál FC

František Cipro (* 13. dubna 1947 v Jihlavě) je fotbalový trenér, který vede SK Dynamo Č. Budějovice, když po 5. kole nahradil Jiřího Kotrbu. Býval velmi dobrým hráčem, který největší část kariéry spojil se Slavií Praha. V lize za ni nastoupil k 232 utkáním a vstřelil 41 branek. Po hráčské kariéře se stal trenérem. V roce 1989 dovedl Zbrojovku Brno do I. ligy. V letech 199092 trénoval kyperský Limassol. V roce 1996 získal se Slavií mistrovský titul a byl s týmem v semifinále poháru UEFA. V roce 1997 odešel do Tirolu Innsbruck. Do Slavie se jako trenér dvakrát vrátil.
F. Cipro je ženatý, má dospělého syna, dospělou dceru a vnuka.