Co má největší zásluhu na vaší hokejové dlouhověkosti?
Především jsem měl velké štěstí. To bych uvedl jako hlavní bod. Další body spočívají v tom, že se starám o své tělo. Je to můj majetek, který mi vydělává peníze. Patří k tomu nejen posilovna, ale také rehabilitace a správný odpočinek. To jsem v mládí moc neuměl. Naučil jsem se to až s věkem.

Snažíte se také dodržovat životosprávu?
To souvisí jedno s druhým. Jsme také jenom lidi, ale musíme vědět, kdy si můžeme dát do nosu, a kdy ne. Na to si člověk musí dávat pozor. A čím je starší, tím víc.

Překonáním extraligového rekordu pokoříte další významnou metu. Vzpomenete si třeba na svůj tisící zápas?
Vybaví se mi tisící, devítistý i osmistý zápas. To bylo ještě na Spartě. A není to tak dávno. Ono to docela rychle utíká a zápasy přibývají. Pak si ještě vzpomenu na svůj úplně první duel, ale třeba dvoustý, čtyřstý nebo šestistý, to si už nevybavím, kdy a proti komu to bylo. Pamatuji si především ty zápasy z posledních let.

Odehrál jste více než tisícovku extraligových zápasů. Máte jeden z výjimečný, na který nikdy nezapomenete?
Takhle narychlo se mi vybaví zápas ve finále ve Vsetíně v roce 2000, který jsme vyhráli 1:0 a získali titul.

Berete překonání rekordu jako velký osobní úspěch v kariéře?
Úspěch to určitě je a je to samozřejmě příjemné. Teď si to ale momentálně nepřipouštím, protože zápasy jdou rychle za sebou a není čas na to myslet. Až jednou skončím s kariérou a budu sedět v houpacím křesle, tak si to asi teprve pořádně uvědomím a užiji. To číslo je veliké a vidím za ním spoustu času a dřiny, které jsem hokeji věnoval. I na úkor rodiny. První co mě napadne, je obrovská práce. Časem si uvědomím třeba i jiné body tohoto čísla.

Kromě dvou dcer máte také malého synka. Říkal jste, že byste byl rád, aby si vás pamatoval, jak hrajete hokej. Už to pomalu začíná vnímat?
Brzy mu bude rok a půl, takže se musím ještě pořádně snažit, aby si mě pamatoval. Na hokej chodil už v době, kdy byl novorozeně a zápasy trávil v dětském vajíčku. Vynechal snad jenom dva zápasy. Když si mě nebude třeba pamatovat, jak jsem hrál, tak hokejovou atmosféru bude mít rozhodně zažitou. Dokázal spát i v tom největším řevu. Teď už je trochu větší a také větší raubíř. Ale když byl malý, tak klidně prospal dvě třetiny.

Na jaké číslo hodláte rekord posunout?
To se bude odvíjet především od zdraví, výkonnosti a poptávky po mých službách. Uvidíme, na jakém čísle se to zastaví. To si vůbec netroufám odhadnout.

Budete posouvat rekord i nadále v českobudějovickém dresu?
Smlouvu mám v klubu ještě na tuto i příští sezonu a chtěl bych ji dodržet. Pak se uvidí, co bude dál. Hlavně, aby mi drželo zdraví, což zatím slouží. Výkonnost se dá ovlivnit samotným hráčem.

Po celou kariéru nastupujete v české extralize. Nelákalo vás někdy také zahraniční angažmá?
V určité době jsem po zahraničí pokukoval. Po dohodě s manželkou jsme se ale rozhodli zůstat v Čechách. To je také asi jeden z důvodů, proč těch zápasů v extralize mám tolik. Kdybych hrál v zahraničí, tak by jich asi bylo o něco méně. V tomhle mám oproti ostatním klukům výhodu, že jsem veškerý čas strávil v domácí extralize.

Máte na svém kontě čtyři mistrovské tituly se Spartou, zahrál jste si v národním týmu. Co byste chtěl ještě ve své hokejové kariéře dokázat?
Příjemné by bylo vyzkoušet si titul jinde než na Spartě. Tam se to sešlo, že jsme měli silný mančaft  a byli jsme na vítězné vlně v době, kdy doznívala sláva Vsetína. To byly první dva tituly. Ty další dva v letech 2006 a 2007 byly také v době, kdy jsme měli velice silný tým. Neříkám, že jsme byli neporazitelní, ale věděli jsme, že v play off půjdeme hodně vysoko. Něco takového bych chtěl zažít také v jiném mužstvu a nejlépe tady v Budějovicích. Je to ale strašně daleko a spíše je to takový sen. Bude za ním stát hodně práce.

Je podle vás reálné, že byste na titul mohli zaútočit třeba i letos?
Naše první dva zápasy tomu moc nenasvědčovaly… Je  ale teprve začátek soutěže. Každý by chtěl hrát o titul, ale není dobré si stavět nějaké vzdušné zámky a dávat daleké cíle. Je třeba jít postupně. Zatím bych byl skromnější a řekl bych, že bychom se chtěli dostat do play off.  Tam by se vidělo, co dál.

První dva letošní zápasy jste prohráli. Kde jste viděl hlavní příčiny?
V prvním duelu s Vítkovicemi to nebyl z naší strany dobrý výkon. Nechci říct, že jsme byli nějak svázáni, ale ukázali jsme toho hodně málo. Vítkovice mají zkušené mužstvo, které spolu hraje už dlouho. Odskočili nám o dva góly a pak už si to pohlídali. V Litvínově to bylo hratelnější. Domácí prokázali svou sílu ve hře dopředu, kterou jsme v rozhodujících momentech nebyli schopni pokrýt. Pozitivní bylo, že jsme měli optický tlak, i když byl hodně jalový. Byl to však náznak, že by to ve hře dopředu mohlo být v dalších zápasech lepší.

Rekord překonáte v pátečním domácím utkání s Libercem. Už víte něco bližšího o režii předzápasového programu?
Zatím nám nikdo nic neříkal. I když se to hodně týká mě, tak to asi zasáhne i celý tým. Ještě nevíme, jaká bude posloupnost. Co jsem ale slyšel, tak se na zápas chystá televize a přijede asi i někdo ze svazu, takže nějaké menší zdržení asi bude.

Nemohou předzápasové záležitosti narušit koncentraci vaši i potažmo celého týmu na zápas?
Určitě. Každá takováhle záležitost pozornost od zápasu odvádí. Je těžké se potom do toho zase dostat. Naštěstí je to stejné i pro soupeře. Budeme se snažit moc všechny ty události nevnímat. Potřebujeme na soupeře vletět a udělat konečně tři body.

Nejlepší by bylo oslavit váš rekord bodovým ziskem. Souhlasíte?
Samozřejmě by pro nás bylo ideální zabodovat. Liberec je ale těžký soupeř. Na druhou stranu to není tým, který by k nám přijel jenom bránit a vzadu to zazdil. To by nám mohlo vyhovovat a pro diváky by se měl hrát hezký hokej.