Petr Míšek v Českých Budějovicích, Ladislav Kolda o osm měsíců později v obci Sedlec poblíž jihočeské metropole. V sezoně 1981 – 82, tedy právě před třiceti lety, jako obránci tehdejšího Motoru svorně zaklepali na dveře československé hokejové reprezentace, což dokumentuje archivní snímek obou urostlých mladíků.

PETR MÍŠEK byl ve své době raritou, protože s hokejem začal až ve 13 letech. Do té doby se věnoval trochu kanoistice, ale pak zapracoval osud. Tehdejší trenér hokejového Motoru, bývalý slavný reprezentant Vlastimil Hajšman, nastoupil jako tělocvikář na strojní průmyslovku, kde působili Petrovi rodiče, slovo dalo slovo a mladý Míšek se poprvé objevil na tréninku hokejových žáků vedených exligovým brankářem Janem Vodičkou.

Ten mu na konci první lekce lakonicky řekl aby příště přišel zase a odstartoval tak raketový růst neobyčejného talentu, který se brzy objevil jako bažantík v dorostu.

Po rychle získaných zkušenostech v lize dospělých hostoval v týmu národní ligy Šumavan Vimperk, ale po sezoně 1979 – 80 byl zase už zpět u soutoku Malše s Vltavou a po třech měsících skvělých výkonů v ligovém Motoru už debutoval v národním mužstvu. Svému klubu pomohl vybojovat ligové stříbro a navíc ze světového šampionátu 1981 ve švédském Göteborgu přivezl bronzovou medaili!

To ještě netušil, že tachometr jeho reprezentační bilance se definitivně zastaví na 22 zápasech a jedné vstřelené brance. Před následným Kanadským pohárem totiž neprošel zdravotní prohlídkou, celou příští sezonu pouze trénoval, ale nesměl hrát, když jaterní testy prokázaly, že přechodil zákeřnou žloutenku typu B. Ve 23 letech musel s bilancí 3 sezon, 48 utkání a 10 ligových gólů s hokejem na samém prahu rýsující se kariéry s hokejem skončit. „Bylo to hrozné, místo v obraně s Mirkem Dvořákem či Arnoldem Kadlecem, ve skvělé partě kapitána Ivana Hlinky, jsem se během soustředění v Teplicích ocitl s pytlem na autobusové zastávce a místo za oceán cestoval se slzami v očích domů…“ vzpomíná.

Vedení čs.hokeje ho nenechalo takříkajíc ve štychu, vystudoval v Praze FTVS, stal se trenérem Slavie, vedl mládež ve Spartě, ve finském Tampere, šéfoval mládežnickým reprezentacím ČR na MEJ osmnáctek 1991 na Slovensku (zlaté medaile), 1995 v Berlíně a 1996 v Ufě, byl dlouholetým zaměstnancem ČSLH, kde zastával i funkci šéftrenéra mládeže a byl i generálním manažerem reprezentační dvacítky ČR.

Před začátkem sezony 2010 – 11 vyslyšel nabídku Františka Jouna, vrátil se do Č. Budějovic jako obchodní manažer a od začátku současné sezony je ředitelem obchodního oddělení HC Mountfield.

„S přibývajícími roky jsem více než k trenérské práci inklinoval k působení v managementu a nelituji toho, i když momentální ekonomická situace získávání potřebných finančních prostředků příliš nepřeje. Jsem doma, bydlím na chalupě po rodičích v Nové Hlíně dvě stě metrů od rybníka Rožmberk, ve volném čase rybařím, proháním kolo, co bych si mohl víc přát? Těch třicet kilometrů do práce jsem v Praze denně taky téměř jezdil! Jsem mile překvapen kolik obchodních klientů se na mne ještě pamatuje, mužstvo nám šlape,tak hlavně aby nám to vydrželo!“

Mgr. LADISLAV KOLDA to zkoušel nejprve v budějovické Rudé hvězdě s atletikou ve vrhačských sektorech pro kouli a disk ve šlépějích svého strýce. Jako každý kluk ale tu a tam s chutí přičichl ke kolektivním sportům a při hokejovém turnaji škol padl do oka zástupcům tehdejšího KDPM České Budějovice.

Urostlý mladík na postu obránce se přes dorostenecké béčko Motoru postupně vypracoval až do ligové sestavy dospělých. Prožil také jednu z nejslavnějších sezon českobudějovického hokeje 1980–81, na jejímž konci pověsili hráčům na krk stříbrné medaile. Obranné šiky Jihočechů tehdy tvořili Kočer, Dvořák, Kolda, Joun, Míšek, J. Podlaha, Novák a Květoň. Raritou ligového ročníku byl experiment, při němž neexistovaly nerozhodné výsledky – nebýt toho, stal se přeborníkem Motor a ne Vítkovice…

Ladislav postupně vystudoval strojní průmyslovku a pak i pedagogickou fakultu. Místo za školní katedrou zasvětil život hokeji. Jako vysokoškolák šel na vojnu jen na rok a po jeho službách sáhla v ligovém ročníku 1986 – 87 i tak ráda jihlavská Dukla, aby po návratu do civilu působil dokonce i s kapitánským céčkem po odchodu Mirka Dvořáka do zahraničí. Nakonec z toho bylo pro Koldu v nejvyšší domácí soutěži 426 střetnutí s 56 góly během 11 sezon. Připsal si také 17 reprezentačních startů se třemi góly včetně účasti na moskevských Izvestijích, s B-týmem hrál na tehdy tradičním turnaji v Leningradě, na univerziádě v Sofii získal s akademiky ČSSR zlatou medaili.

Spolu s Jounem a Korbelou pak nastupoval za rakouský Linec, oblékal dres Vajgaru, čtyři roky působil ve vestfálském Neussu, vedeném nezapomenutelným brankářem Dzurillou, a končil znovu v Jindřichově Hradci a pod hlubockým zámkem.

U Vajgaru zahájil trenérskou dráhu spolu s J. Pařízkem, ve dvojici se Šperlem vedl Písek, kde si dodělal trenérské áčko, s M. Kupkou byli u kormidla Rosic, vedl Třebíč, spolu s R. Ťoupalem stál na střídačce HC Č. Budějovice, působil i v Hradci Králové, Chomutově, Mostě a Pelhřimově. Pak zakotvil v HC Mountfield jako ochodní zástupce, ale navíc vedl i juniory klubu. V roce 2010 přešel definitivně k mládeži, stal se jejím manažerem a časem pak vedoucím sportovního centra mádeže. „Co to znamená v praxi? Jako trenér působím u ligových juniorů, plánuji ledy, zajišťuji autobusy, dělám sekretářskou práci. Je toho dost, rozhodně se nenudím, ale baví mě to. U hokejového mládí se nestárne a tak mi ani nepříjde, že už je mi těch dvaapadesát…“ konstatuje Ladislav Kolda.