Pocházel ze zchudlého rodu ze středních Čech. Od roku 1584 byl vychováván u své babičky Alžběty na zámku v Jindřichově Hradci. Zde roku 1597 konvertoval na katolickou víru a stal se hluboce věřícím katolíkem, který byl ochoten pro svou víru i zemřít.
V roce 1602 se vzdělaný a politicky talentovaný Vilém Slavata oženil se svou sestřenicí Lucií Otýlií z Hradce (1582 – 1633), dědičkou hradeckého dominia (k tomu musel získat dispens od papeže). Poté vynaložil velké úsilí, aby šlechtickou obec přesvědčil, že je nejen dědicem, ale také ideovým pokračovatelem rodu pánů z Hradce, který vymřel po meči jeho švagrem.
Pan Vilém byl přesvědčeným Čechem, ale díky svým cestám do zahraničí dospěl k názoru, že pro politicky a nábožensky nestabilní Království české je největší jistotou rod Habsburků a katolické náboženství, které mohou českým zemím vrátit zlatý věk Karla IV. Proto od přelomu 16. a 17. století podporoval Habsburky v jejich úsilí o český trůn (roku 1617 prosazoval Fredinanda Štýrského za českého krále). Jeho kariéra pokračovala od úřadu komořího, přes karlštejnského purkrabího, až po nejvyššího kancléře českého.
V době stavovského povstání byl jako královský místodržící 23. května 1618 vyhozen z okna české kanceláře, společně s Jaroslavem Martinicem a písařem Fabriciem. Pád zázračně přežili a pomoc pak získali od Polyxeny z Lobkovic, bývalé manželky Viléma z Rožmberka.
Vilém Slavata se na pobělohorských konfiskacích neobohatil. Pouze v roce 1623 vykoupil staré rodové dominium Košumberk, aby ho zachránil pro syna svého provinilého bratrance. Za svoji podporu císaři byl Vilém Slavata v roce 1621 povýšen do hraběcího stavu, získal také všechny výsady rodu Rožmberků – titul vladaře domu hradeckého a první postavení na zemském sněmu hned za knížaty (roku 1629).
Roku 1643 mu španělský král Filip IV. udělil řád Zlatého rouna.
Císař mu velmi důvěřoval, spoléhal na jeho zkušenosti, znalosti a dobrý úsudek. Ve svém úřadě cítil, hovořil a psal česky a hájil práva Království českého. Byl nejvýznamnějším patronem české šlechty u císařského dvora ve Vídni a zasloužil se o konsolidaci poměrů v zemi po porážce stavovského povstání. Ačkoliv byl kontroverzní osobností, jeho zásluhy byly oceněny umístěním desky s jeho jménem na fasádu Národního muzea v Praze.
Z jeho potomků připomeňme Adama Pavla Slavatu (1603 – 1657), se kterým se skandálně rozvedla Marie Margareta z Eggenbergu nebo posledního mužského člena rodu Jana Karla Jáchyma (1641 – 1712), který vstoupil do karmelitánského řádu (u Vanova nedaleko Telče ho připomíná kaple sv. Karla Boromejského nad vlčí jámou, do které v mládí spadl.
Majetek Slavatů byl roku 1693 rozdělen mezi pět dědiček. Jádro panství – Jindřichův Hradec – zdědila Marie Josefa, provdaná za hraběte Jakuba Heřmana Černína.
Pavel Juřík