Jeho galerie Špejchar, která funguje v Dolním Skrýchově od roku 1997, láká návštěvníky už z dálky sochařskými díly rozmístěnými v přilehlém zahradním areálu. Výstavních prostor v samotném objektu špejcharu už využilo k představení svých výtvarných děl na 77 autorů a ještě mnoho dalších dostane k vystavování jistě příležitost.

„Architekt David Vávra mi navrhl pavilon současného umění, který bych rád postavil u mě na zahradě, protože prostory tady jsou, ale musel bych na něj sehnat milion korun a mecenáši umění v současné době zřejmě bohužel neexistují,“ přiblížil svůj sen Josef Andrle.

Od roku 1997, co u něj výtvarníci vystavovali, se mu nashromáždilo přes stovku nejrůznějších autorských prací, ať už třeba fotografií, grafiky či šperků. Výtvarníci totiž místo peněz za pronajatý výstavní prostor, jako tomu bývá v galeriích běžné, nechávají Andrlemu některé ze svých děl.

„Nabízel jsem městu, aby je vystavilo, protože je tu hodně vhodných prostor, ale odmítli to. Tak jsem oslovil rodinu Švarcových a v jejich firmě Staviland na Otíně je již druhým rokem v pěkných prostorách vystavena sbírka moderního umění, která čítá sto prací od 67 autorů a je k vidění od pondělí až do soboty,“ vysvětlil Andrle.

Každý, kdo prochází jindřichohradeckým parkem, si musí všimnou různých kamenných objektů. Ty jsou zde od roku 1997, tedy doby, kdy Josef Andrle organizoval sochařská sympozia. S těmi však začínal ještě před tím v roce 1992 v Milevsku, kam jej přivedl kámen a příbuzný, který tam pracoval v lomu, poté co tam začal jezdit po revoluci z německého exilu.

„V roce 1993 jsem poznal Milenu a hned jsem věděl, že je to žena mého srdce a ta mě přivedla do Jindřichova Hradce. Díky výbornému kuchaři Mírovi Kubešovi jsem se rozhodl pro provozování čínské restaurace na náměstí. To jsem stále žil napůl v Mnichově a tady, a nakonec jsem sem odešel žít natrvalo v roce 1995,“ vzpomíná Andrle.

Čínská restaurace skončila a sochař se pustil do budování galerie v již zmíněném Špejcharu, kde však provozuje i restauraci.

Do Německa ho v roce 1978 v třiadvaceti letech přivedla sochařina, kterou v tehdejším Československu studovat nemohl. Kádrový posudek mu kazila jak sestra na západě, tak rodiče, kteří přišli jako Volyňští Čechové z Ruska, a nemalý podíl mělo i jeho vlastní rebelství vůči straně.

„V té době jsem pracoval v divadelních dílnách a už mi bylo jasné, že bych chtěl dělat sochařinu. Na školu mě dvakrát za sebou nevzali a bez školy anebo vstupu do strany, což nepřicházelo v úvahu, jsem neměl žádné dobré vyhlídky do budoucna,“ vzpomíná Andrle.

V té době tu už musel nechat manželku se synem. Do roka se mu však podařilo, aby se dostali do Německa za ním. Dnes už bývalá manželka i syn v Německu na rozdíl od něj zůstali.