Na první koleji ztěžka oddychuje parní lokomotiva s říšskou orlicí na boku. Kolem ní skupinka urostlých esesmanů v družném rozhovoru s davem lidí v pruhovaných hadrech a velkou žlutou šesticípou hvězdou na srdci. Řádný vlak směrem k Lipnu projede. Ti pohotovější z turistů stihnou fotku.

I přesto, že esesmani, i ti v otrhaných šatech, které mají hlídat, pospolu mluví česky, mám z té atmosféry husí kůži. Zazní povel z vysílačky. Nastupujeme do jednoho z dřevěných nákladních vagónů a společně s šedesátičlenným komparsem a patnácti kaskadéry se, my v civilu přikrčeni a skryti před záběry kamer, vydáváme směrem k Polečnici. Dveře dobytčáku se s rachotem zabouchly, zapadla závora. Jsem sama uvnitř, parní lokomotiva nabírá dech, komparsisté posedávají na svých kufrech, v nichž mají veškerý svůj majetek. V oblaku dýmu a páry vyjíždíme. Míjíme stádo pasoucích se krav, vzorně srocených do těsného houfu. Asi mají trochu strach ze střelby esesáků hlídajících transport. Takhle nějak to tenkrát muselo vypadat. I po pětasedmdesáti letech z toho mrazí.

V Polné na Šumavě se natáčel film Jerzyho Kosińského - Nabarvené ptáče.Zdroj: Štěpánka Kotrbová


PROSÍM SLUNÍČKO
Z vysílačky zazní povel režiséra Václava Marhoula: „Ve 12.49 prosím sluníčko,“ ozve se směrem k mrakům. Vyjde mu to. Po lokacích na Ukrajině, kde ve Volyni padla první klapka 23. března, a Slovensku se na okraji vojenského újezdu Boletice od neděle točily další ze scén filmové adaptace slavného románu Jerzy Kosińského Nabarvené ptáče. Bude následovat lokacev polorozbořené bývalé fabrice v Polsku. A když nebude v jižních Čechách pořádná zima a nezamrzne Lipno, tak zřejmě i na některém z jezer Skandinávie. Pak deset měsíců ve střižně. Premiéra černobílého Nabarveného ptáčete by měla být v kinech v září 2019.

Nebude to jednoduchý film. Nebude o válce. Nebude o holocaustu. Bude o nás. O tom, že každý se může – v jakékoliv době a v jakékoliv společnosti – stát „nabarveným ptáčetem“…
O práva na bestseler amerického spisovatele polského původu Jerzy Kosińského, kterého se prodalo na sto milionů výtisků, bojoval Václav Marhoul od roku 2008. Je to příběh židovského kluka Josky, kterého rodiče, žijící „kdesi ve východní Evropě, kde se mluví podivným nářečím“, ukryli před nacismem na venkově. Uvrhli ho tak v dobré víře do neuvěřitelných životních situací. Ale přežil. V tom kraji měli takový zvyk: Vzít z hejna jedno ptáče, nabarvit ho a vrátit zpět. A pak pozorovat, jak ho hejno vypudí, uklove. Protože je „jiné“…

„Román čtenáři dává neuvěřitelně nekomfortní pocit. Ale paradoxně díky tomu zážitku si uvědomuje cenu toho, co je komfortní. Pro mě je to třeba láska a dobro. Pro mnoho lidí je to trochu složitější úvaha, protože většina čtenářů si z toho odnese jenom pocit toho obludária, násilí a lidské zvrácenosti. Ale když jde člověk trochu dál, tak si uvědomí ten paradox, že světlo je vidět jenom ve tmě,“ hovoří režisér Václav Marhoul o důvodech, proč si z té hory knih, kterou má pravidelně na svém stole, vybral právě román Kosińského, který poprvé vyšel v roce 1965.

TARANTULE NA DORTU
„V roce 2008 jsme s Petrem Ostrouchovem, který je mým právníkem a k filmu skládá hudbu, začali shánět práva. Osm měsíců trvalo, než jsme zjistili, kdo je vlastně má. Zrovna jsme se trefili do situace, kdy probíhala pře mezi nakladatelstvím Spertus v Chicagu, kterému Kosiński dílo v závěti odkázal, a nadací jeho druhé ženy. Naštěstí našli kompromis.

Po osmi měsících jsem do nakladatelství poslal dopis, ale, popravdě řečeno, neočekával jsem odpověď. Myslel jsem si, že reakce bude nulová, když jim napíše neznámý režisér odněkud z Tramtárie. Zároveň jsem jim poslal i DVD Tobruku. Do tří týdnů mi přišla odpověď, že se jim Tobruk, můj scénář a režie líbí. Tak jsem odjel do Chicaga na jednání, spojil to s premiérou Tobruku v New Yorku. Čekal jsem v jejich mrakodrapu, myslel jsem, že si pro mě po dvou hodinách přijde pátý zástupce osmého ředitele a řekne mi: Dobrý, sedněte na letadlo, leťte domů, nás tohle nezajímá. Ale já čekal dvě minuty, bylo tam asi patnáct asistentek, všude mahagonové dřevo. Připadal jsem si jak tarantule na dortu se šlehačkou, protože jsem na sobě měl tričko a džíny.

Asistentka mě odvedla do zasedačky, za tři minuty přišli tři borci, na sobě měli ručně šité obleky, byli to hlavní právníci a šéf celého literárního oddělení. A začal výslech. Všechno se to točilo okolo toho, proč to chci točit. Proč. Proč jsem si to vybral, proč to tak chci udělat, proč to tak cítím. Potřebovali se ubezpečit v tom, žes tou látkou nespekuluju, že nemám zájem o to vydělat peníze, ale že to je z mé strany pravdivé. Další roli v tom sehrálo i to, že jsem z východní Evropy a že té látce určitě budu rozumět víc než režisér někde z Texasu. Hodinu mě vyslýchali, pak se šli poradit, přišli za deset minut a řekli: My vám to dáme. A já měl pocit, že venku se Chicago kácí jak domino… Dalších čtrnáct měsíců jsme řešili, za jakých podmínek. Bojoval jsem za to, že nemají právo schvalovat scénář, mohli se mi k němu vyjádřit a já měl jejich návrhy brát v potaz, ale nesměli o něm rozhodovat. A takových bojů tam byly mraky. Takže dohromady trvalo získání práv dvaadvacet měsíců,“ vzpomíná v cateringovém stanu na louce u Polečnice Václav Marhoul. Pak si bere svůj „režisérský batoh“, kompars se zvedá a zaujímá pozice u náspu. Jede se dál.

V Polné na Šumavě se natáčel film Jerzyho Kosińského - Nabarvené ptáče.Zdroj: Štěpánka Kotrbová

UMĚLÉ DÍTĚ V NÁRUČÍ
„Vlak pojede zhruba patnáct kilometrů v hodině, připravíme se! Kamera! Akce!“ Parní vlak vyjíždí ze zatáčky, na spoji mezi vagony sedí kameraman Vladimír Smutný, kompars stojí ve vagonu a drží se mříží. Kaskadéři rozkopnou prkna a vyskakují na louku, i kaskadérka s „umělým“ dítětem v náručí. A padají pod dávkami esesáckých samopalů…
„Stop! Vlak se posune do zatáčky sedmdesát metrů zpátky, pojedeme to ještě jednou. A pak se vracíme do Polné a vyhýbáme se rychlíku, máme na to deset minut!“
Takhle, mezi průjezdy řádných spojů, probíhal jeden ze sto pěti natáčecích dnů Nabarveného ptáčete. Hlavní dětskou roli v něm geniálně hraje devítiletý Petr Kotlár z Českého Krumlova, který má za sebou i scény s hollywoodskou hvězdou Stellanem Skarsgardem. Možná se na podzim potká i s Harvey Keitelem.

STAČÍ BÝT JINÝ
„Připadal jste si sám někdy jako nabarvené ptáče?“ ptám se Václava Marhoula. „Mockrát, to je důležitá zkušenost. Když mi bylo patnáct, šel jsem na internát do Čimelic. Tam jsem prošel docela drsnou šikanou. Tohle je ten klíč, proč je Nabarvené ptáče, ačkoli je to strašlivý příběh, tak oblíbená kniha. Protože se s ní může mnoho lidí identifikovat. Člověk nemusí být sefardským Židem nebo Romem, stačí být jiný. Tím jak myslí, jak se chová, co nosí. V tu chvíli čtenáři té knížce prostě rozumí. A já ve filmu nedělám kompromisy. Všichni mě nutili, aby byl film barevný, aby byl v angličtině, ale věděl jsem, že tahle kritéria by film zničila. Ve filmu máme Němce, Rusy, vesničany a kluka Čecha. A kdyby všichni mluvili anglicky, tak si diváci v kině řeknou, proč vlastně byla nějaká válka, když si tak rozumějí? Ten film by nebyl pravdivý…“
Vím, že bude. A že je pro nás, v současné Evropě zvlášť, hodně důležitý.

Autor: Štěpánka Kotrbová