Na Sahaře si Michal Tůma připadal jako Malý princ

Osudovou ženu potkal v roce 2010. Pro ženy má slabost, a tak knihu, která shrnuje jeho dílo, věnoval všem, které miloval. I na obálce 500stránkové monografie Fotografie je akt. „Když jste na poušti, tak si uvědomíte, že potřebujete pít, jíst, dýchat a nic moc jiného. Ale potřebujeme něčí blízkost. Ženy mi dodávají energii a knihu jsem věnoval všem, které jsem miloval, protože si to zaslouží,  jsou hodny pocty královen,“ říká 67letý fotograf Michal Tůma.

Do knihy, jež se rodila sedm let bez jakékoli grantové podpory, vepsal otevřený životaběh. Vrací se i do dětství, píše 
o tátovi fotografovi, o něhož přišel jako prvňák. „Mamka nám ten večer hrála loutkové divadlo, taťka rozdělával v kuchyni chemii na fotografie. Přišel a začal žertovat s loutkami. Smáli jsme se všichni… Byl to poslední večer, kdy jsme taťku viděli. Ráno nás probudila mamka s babičkou, šedivé ráno 13. října 1953, obě plakaly, v noci taťka zemřel. Klečel jsem 
u postele a brečel,“ popisuje.

Vzpomíná na prázdniny 
u prarodičů v Cehnicích a rána v krajině, vůni lesa, kam chodil s maminkou na houby a borůvky, či žhnoucí ohniště, kde sedával s otčímem Joanem Brehmsem, jemuž říkal Žeňka.

Fotočást knihy otevírá jeho první snímek, ze školního výletu, Petřínská věž, rok 1960. Důležitý zlom přinesl rok 1969. V lednu fotil pohřeb Jana Palacha a vidí to jako dnes. „Na Staromáku jsem vylezl na lešení 
a fotil seshora průvod lidí, kteří se šli poklonit k rakvi. Bylo lezavo, mrazivá beznaděj…“

V srpnu odjíždí poprvé do Paříže a je z toho láska na celý život. V lednu 1970 začíná první inscenovaný cyklus Laura. 
S herečkou Bibianou Šimonovou, od níž má dodnes doma podšálek, zvěčňuje pomíjivost dívčího půvabu. „Měla krásné oči, těch si nešlo nepovšimnout. Je ozdobou budějovické scény,“ říká fotograf.

Dalším Datem je rok 1978, kdy jede s UNESCO do Afriky, při expedici do centrální Sahary fotí prehistorické umění v Libyi. Vrátí se tam pak ještě třikrát. A protože smlouvy se řeší v Paříži, může si železné oponě navzdory dát sklenku červeného Bordeaux ve stejné kavárně jako při své první návštěvě města, které poprvé zachytil v knize Paris vu par…

Na Sahaře, v oranžových dunách písečného moře Ubari,  v největší poušti planety, si jednoho večera připadá jako Malý princ z knihy, kterou coby dítě vnímal jako pohádku 
a až později pochopil její poselství. Nocují u oázy Mandara, on ji jde  fotit seshora. Míjí dunu za dunou, zastaví se a náhle má pocit, že je v poušti sám, jako kdysi Saint-Exupéry. A když se vrací, málem zabloudí, přitom jinak se orientuje dobře.

„Myslím, že se mi podařilo přinést ve fotografiích krásu Sahary, krásu zdejších lidí i života posledních nomádů, svědectví o krajině, kde na Zemi přišel Malý princ,“ říká Michal Tůma. Jako příklad zmiňuje jejich řidiče z kmene Tuaregů, který ví, kde je údolí vádí –  jako chlapec tam chodil s otcem a karavanou – ale o rytinách netuší: ty je nezajímaly, karavany jdou tudy, kde je voda… Ze čtyř afrických expedic je 6300 karet s negativy pro muzeum v Tripolisu a mnoho tváří z Planety Malého prince.

Píše se rok 1984 a Michal Tůma se nadechuje k cyklu Portréty. Jedním z prvních je Jan Borkovec z Minnesengrů, následují Bohumil Hrabal, Karel Valtr, Adolf Born, Petr Čepek, Jiří Menzel, Ludvík Vaculík, Jiří Černý, Boris Jachnin, zpěvačku Irenu Budweiserovou fotí třikrát. Lidé, kteří ho fascinovali a chtěl je mít doma. Jen někteří odmítli, jako zpěvačka Mireille Mathieu, kde focení nedopadlo, byť na ni dostal telefon. Naopak má radost, že získal portrét Josefa Škvoreckého. Spisovatel byl sice unavený, ale hned reagoval: 'Budějovice? Tam máte výborného spisovatele, Jiřího Hájíčka!'

„Všichni, které jsem portrétoval, se chovali naprosto normálně. Jeden ze splněných snů bylo báječné setkání s panem Hrabalem. A nikoho jsem nenutil do aranže: třeba Shizuka Ishikawa začala v ateliéru mezi focením hrát na housle,“ říká.

Život v 80. letech se mu mění v nepřetržitý mejdan. Tohle si zapsal do diáře, které si vede dodnes, v roce 1984:
• přivítali 156 návštěv
• podnikli 46 návštěv
• nazvětšoval 1500 fotek
• viděl 25 filmů a 5 divadel
• 10 koncertů, 50 výstav.
Do toho chodil do práce. „Já se nikdy nezastavil," říká.

Když přišla sametová revoluce… fotil. I Václava Havla na Letné, díky průkazce Svazu fotografů ho pustili na tribunu. „Byla děsivá zima, ale kouzlo okamžiku dává zapomenout 
i na největší mráz.“

Po revoluci zakládá s manželkou studio a nakladatelství, knihou připomíná i svého kamaráda Tarase Kuščynského. A ačkoli není budějovický patriot, osobitě nasnímá Jihočesko. Líbí se mu Šumava, na Vydře pořídil již v 70. letech cyklus Řeka. „Jednak proto, že veliké balvany připomínají linky ženského těla, ale především je to divoká krajina. Vždy jsem fotil místa, která nejsou zdevastovaná člověkem. Proto mě fascinovala Sahara, Island. Divokost, dravost,“ vysvětluje.

Z mnoha míst – překvapivě ale ne z Paříže – si domů vozil kamínky. Když se jich dotkne, vrací se v čase. Písek ze Sahary i bílý písek z USA. „Je jich tolik, že už je není kam dávat, tam je celá bedna,“ ukazuje ve svém domě v Benešově nad Černou, odkud je to k říčce pár kroků.

Jen když přijde řeč na to, co fotil naposled, odkáže na knihu a snímek modelky v bílé pěně. Michal Tůma přestal 31. března 2012 fotit. „Už nechci rozdávat krásu, ať si ji každý hledá sám. Ten den jsem prožil něco, kdy jsem si řekl: už nic rozdávat nebudu,“ říká najednou stručně.

Jeho dílo je uzavřené. Ale krásu bude Michal Tůma rozdávat jinak. Třeba vnoučatům s loutkovým divadlem, které si pamatuje z kalného rána 1953 a které začal opravovat v lednu 1999, pět měsíců po smrti maminky. „Je tady nahoře, opravené, jen není došitá opona…“