Otec Limonádového Joea své animované filmy opravdu prožíval

Většina národa ho zná díky tomu, že napsal Limonádového Joea. Poměrně zapomenuté zůstávalo ale jeho dílo v oblasti animace. Všech 35 animovaných snímků, jež natočil, nyní přináší třídílné DVD, které se křtilo v Třeboni při festivalu Anifilm a prodává se za 600 korun. Jde o snímky, jež Brdečkovi mu přinesly světový věhlas 
a přes 50 mezinárodních ocenění. „Chtěl v nich oživit svět malířů, které měl rád,“ říká jeho dcera, spisovatelka a publicistka Tereza Brdečková.

Jaký vliv je v animovaných filmech Jiřího Brdečky nejvíc patrný?
Tahle generace ve svých počátcích, kdy se animovaný film formoval – v letech 1946 – 1963 – byla jakéhokoli vlivu uchráněna, protože nikdo nikam nejezdil, zahraniční filmy tady nebyly, a pokud ti lidé nějaký animovaný film znali, tak to, co zůstalo v archivu. To byly velmi známé projekce, které pořádal Jiří Trnka, kde se pouštěl klidně Pepek námořník. Proto byla jejich tvorba ohromně originální. 
A protože jediným, kdo zde ze zahraničí od konce 50. let pracoval, byl Gene Deitch a company, což byla taková výrazně lepší americká animace, tak vliv byl spíše obrácený.

V čem?
Gene vzpomíná, jak na něho zapůsobilo, že Češi chápou animaci abstraktně. Když byl v Americe panáček, tak otevíral pusu, aby Myšák Mickey nebo Pepek mluvili, animovaný film se chtěl přiblížit realitě. Ale v tom, co dělal Trnka nebo Bratři v triku, tak Gene viděl, že Češi vůbec necítí potřebu napodobovat realitu, že jdou vlastní cestou. Tím byl poválečný film ve východních zemích ohromný, byla to neobyčejně originální tvorba.

Nakolik vašemu otci pomohlo, že získával významné ceny?
Měl výhodu, že když začal dostávat ceny – což bylo ovšem až v roce 1963 – stal se exportním artiklem. V roce 1963 byla natočená Špatně namalovaná slepice, ta dostala ceny všude. Krátce předtím se výroba ve studiu Bratři v triku rozdělila rozkazem shůry na dvě části: první se jmenovala Zakázka, což byly agitky nebo dětské filmy, které se hrály v kinech – nezapomínejme, že pořád ještě nebyla televize – a druhá s názvem Program, umělečtí solitéři, tvorba určená na export. Otec tak měl zhruba od roku 1960 'povolení k čemukoli', mohl pracovat s nejlepšími malíři a Státní film věděl, že dostane ceny a udělá parádu. Cítil se ovlivněn spíše malbou než filmy. Co chtěl, a z čeho měl celý život pocit, že se mu nedaří: oživit svět malířů, které měl rád. O to mu šlo.

Kolekce tří DVD začíná satirickým snímkem Pérák, inspirovaným záhadným mužem, který za německé okupace skákal na pružných pérech a děsil svými skoky nacisty. Nedávno jeho legendu kdosi oživil na stěnách vepřína v Letech. Byl to záměr, dát tento film jako první?
Ten film je ohromný tím, že v něm cítíte poválečný optimismus, energii mladých lidí. Je udělaný absolutně na koleně, kdy si najednou z toho, čeho se lidé tak strašně báli, mohli dělat legraci, a je to legrace i pro nás. Že to někdo po tolika letech vyhrabal, pověsil na youtube a dal tomu nový význam, je skvělá věc.

Na DVD jsou filmy Vzducholoď a láska, Špatně namalovaná slepice, Do lesíčka na čekanou, Metamorfeus či Tvář, které mu přinesly světový věhlas. Pak ale také díla méně známá, třeba Moravské lidové balady. Jaký 
k nim měl Jiří Brdečka vztah?
Jsou to nádherné filmy, nikdo je nezná… Má to dvě stránky. První, že to byla čistě praktická věc. Jednu dobu měl otec pracovní potíže, nikde ho nechtěli, i v Bratrech v triku měl omezené možnosti a měl problémy se uživit. A v televizi mu nabídli, že může zrežírovat tyto tři moravské balady, což byla na první pohled taková nevýznamná zakázka. On si vzal tři velmi mladé výtvarníky a různými lidovými technikami – malované kachle, modrotisk a výšivky – udělal tři balady z Plickovy 
a Volfovy sbírky. Ta animace není zdaleka tak krásná jako od Bratrů v triku, ale jsou to filmy, které mají ohromný šarm. A on se na to nedíval jako na marginálii, protože příběhové písně dělal velmi často. Vždycky vyprávěl příběh.

Měl k některým filmům srdeční vztah?
Moje dětská vzpomínka je, že měl velmi vřelý vztah k filmu Do lesíčka na čekanou, protože měl dojem, že tam se mu podařilo nejlépe předat poezii, kterou chtěl, která se pohybovala na hraně kýče, ale zároveň to mělo pořád náboj. 
I já mám ten pocit. Pak jsou filmy, které stály hodně peněz a které považoval trošku za prohry, třeba Rozum a cit. Ke konci života ho zajímalo dělat obyčejné legrační věci 
s ohromnou výtvarnou seriózností, filmy Láááska, Třináctá komnata prince Měděnce. Vracel se k jednoduchoučkým věcem, ale dělal je dokonale. 
A pak měl vřelý vztah k Metamorfeovi, který byl zakázaný.

Který snímek si pouštíte ráda vy?
Otec zemřel, když jsem byla velice mladá, a je v těch filmech velmi obsažen, trošku si ho těmi filmy připomínám. Okolnosti mě za poslední tři roky přinutily se na ně dívat snad třicetkrát a dá se to vydržet. Věděl, že je dobrý, ale měl dojem, že to, co chce opravdu udělat, mu uniká, 
a byl z toho smutný, měl pocit, že je příliš technologický. Já mám taky vřelý vztah k filmu Do lesíčka na čekanou, k Slepici, na tu se dá koukat opravdu pořád – pouštím ji americkým studentům, a to je nehynoucí úspěch. Pak mám ráda filmy, které dělal s Jitkou Walterovou: Horníkova růže, Co jsem princi neřekla. Ty jsou výtvarně velmi krásné.

Jakou zprávu podává trojDVD 
o tvorbě vašeho tatínka?
Myslím, že podává tři zprávy. Jednak o tom, jak šel čas ve studiu Bratři v triku: vidíte, že lidé, kteří byli dobří na začátku, byli na konci absolutně dokonalí v něčem, co pak zahynulo. Dokážu se na ty filmy dívat dokola, protože je to ruční práce. Počítačová animace může být výborná, ale zde cítíte, že je v ní život. Pak je v nich ta doba: Vzducholoď a láska je ještě doznívání poválečné svobody, pak různé agitky, třeba aby lidé nebyli tlustí – když mu nepřipadalo, že se tím politicky znehodnocuje, tak je klidně udělal. A nejdůležitější věc: dělal Limonádového Joe, Adély – a dělal to moc rád – ale tohle opravdu prožíval. To byl on a ty filmy se daleko víc podobají filmu Až přijde kocour než Limonádovému Joeovi. A v rané naivitě a lásce ke kýči je to vlastně trošku podobné.