Rabín vstupuje do mrazivých bran času

K hledání vlastních kořenů se dříve či později odhodlají mnozí 
z nás. Co vlastně hledáme? Popisná čísla již neexistujících chalup? Místo, odkud přišli naši předci? Procházíme matriky, toužíme sestavit rozvětvený rodinný strom. Je to móda? Časově náročný koníček? Chceme pochopit, kdo jsme? Cestovat za rodinnou historií a odpovědí na poslední otázku se dá i jinak, jak ukazují Brány mrazu a jiné prózy Karola Sidona. Autor, známý spíše jako vrchní zemský a pražský rabín, představil na táborském knižním festivalu Tabook –  který zároveň zahájil – své texty ze 70. až 80. let, jež v Čechách vycházejí knižně vůbec poprvé.  Jejich společným znakem je cestování časem, hledání kořenů, ať už rodinných či duchovních, nastavování zrcadla sobě sama i dosud nepromlčeným dějinným okamžikům.

V úvodním triptychu Hluší a slepí se Sidon vypravil po úzké cestě mezi pamětí 
a představivostí, skutečnou minulostí a fabulací. Šel po stopách svého otce, maďarského Žida ze Slovenska Šándora, kterého osud zavál do předválečné Prahy. Nevyhnutelný příběh, jenž se naplnil 
v roce 1944 v terezínské Malé pevnosti, vypověděl hlavně díky vzpomínkám maminky 
a tetiček.

Naopak v líčení dobrodružství druhého tatínka se opíral o svou vlastní paměť, příběhy tolikrát slýchané v dětství. Přestože svými texty navázal na tradici české poválečné existencialistické prózy, nepostrádají jeho povídky důvěrnou blízkost všedního života a humor. Jeho pohled na protektorátní každodennost, židovské město Terezín, věznice a popraviště nikdy nesklouzává do patosu či beznadějné temnoty. Tak třeba když Pepíček Fuchs utíká a zase se vrací na půjčeném bicyklu z Terezína do Prahy a šlape doslova o život, dozvídáme se 
o jeho neméně dramatické jízdě s vyhranou husou v koši na nosiči. Řekneme si: a co, 
s husou nebo bez ní.

V povídce Maminka zpívá druhý hlas se vydal zkušený cestovatel časem, tentokrát devítiletý, do budoucnosti. Setkal se sám se sebou před zrcadlem, povozil oba Sidony taxíkem noční Prahou. Pochválil noční klientelu: 
„V noci jsou lidé jiní než ve dne a není to jen tím, že jsou často opilí. Ve dne mají v hlavě jen práci a shánění, a práce a shánění jsou peníze. V noci jsou jiní a na peníze tolik nekoukají."

Filozofující taxikář? Karol Sidon není nikdy jen taxikářem, nebo filozofem, je vždy obojím. Jeho prózy zdaleka nejsou obyčejnými příběhy. Uprostřed víru dění se rád zastavuje a začíná psát nové vyprávění: to vnitřní, které je jen jeho, pro ostatní skryté, plné poetických obrazů, symbolů, moudrosti. Je těžké si představit, že je nepsal rabín, ale pětatřicetiletý muž, který o své rabínské budoucnosti nic netušil. Kromě zrcadel jej zaujala třeba pavučina: „Není snad lidská duše jako ta rozpjatá orosená pavučina a není pavouk strachem, který zabíjí? V každém z nás číhá pavouk – a všechno převrátí naruby."

Vrcholem sebeanalýzy, meditace nad životem a smrtí, je nepochybně novela Brány mrazu. Jen málokdy se lze setkat s pravdivější a mrazivější pravdou o jistotě pozemského života: „Je to v prdeli! Hulákal na celý hřbitov. Život je jako voňavka, vyčichne a hotovo. Život je jako navoňavkovaný hovno, kamaráde!" Pravil hrobník Václav, řečený Kůň.

VÁCLAV GRUBHOFFER
Autor je kulturní historik