Hraje v kapelách Klaret Strážský výběr a v Retro Bandu Josefa Boháče. Objevil se také ve známých seriálech Ordinace v růžové zahradě nebo Místo v životě.
Hrajete ve dvou kapelách, v divadle, filmu. Co vás k tomu přivedlo?
Nějaké geny tam určitě jsou přes dědu a tátu. Ten hrál na vojně ve špičkovém vojenském orchestru, později založil hudební skupinu Klaret. Děda byl režisérem ochotníků v Nové Včelnici, hrál na spoustu nástrojů. Ačkoliv jsem ho nestihl pořádně poznat, vždy mě to k muzice a hraní táhlo. Nejdřív jsem začal s piánem, postupně jsem k tomu začal přidávat další nástroje. Pak jsem šel na pedagogickou fakultu, kde jsem studoval klavír a dostal se i ke zpěvu. A když jsem se pak dostal na JAMU, tak se muzika spojila s divadlem. Dělal jsem činohru, ale měl jsem možnost studovat zpěv u skvělého profesora, který vedl katedru muzikálu.
Kapela Klaret si už za roky své existence vydobyla své jméno, jak jste se k ní dostal?
Do kapely mě přivedl otec, protože ji založil. Vznikla asi kolem roku 1990. Nejdříve jsem mu jen nosil saxofony a on mi říkal: „Teď seš takový sběrač míčků, ale jednou třeba…“ Strašně mě to štvalo. No ale jednou se to opravdu stalo, a já jsem s nimi začal hrát. Myslel jsem že to nebude na moc dlouho, protože tenkrát se ještě hrály hodně písničky, které mi nic neříkaly. Bral jsem to spíše jako rozptýlení při studiu, ale nějak se stalo, že s kapelou hraji až do dneška.
Složení a zaměření kapely se ale časem proměnilo, jakou v ní máte nyní funkci?
Řekl bych to asi tak, že táta to vede „za oponou“ a já před ní. Samozřejmě s výraznou pomocí spoluhráčů, ve zpěvu se třeba střídáme tři. Se starým názvem kapely jsem vnitřně trošku bojoval, tak jsem k tomu připojil přídavek Strážský výběr podle místa vzniku a podpory města. Asi před čtyřmi lety přišla do kapely asi polovina nových muzikantů věkově přibližně jako já nebo mladší, kteří jsou moc šikovní. Naše složení tedy je: Petr Nouza, Jiří Dvořák, Jiří Hrádek, Milan Švec, Petr Müller, Magda Bartošková-Štruplová a Markéta Bednářová. Kapela teď hraje písničky, na které si předtím nemohla troufnout a myslím si, že se zájem o nás zvýšil asi tak o dvě stě procent. Je to velká radost s touto kapelou hrát, hlavně když máme skvělý rytmický základ v base a bicích, na tom se potom dá stavět dobrá muzika.
Často se nám stává, že se ze zábav a plesů stávají spíše koncerty, kolikrát v tom není tam velký rozdíl a někdy je to opravdu „velká zábava“. Je taky pravda, že odehrát celý večer a potom ještě do rána uklízet aparaturu, protože stále ještě nemáme „bedňáky“, je fyzicky hodně náročné. Všech muzikantů z kapely si zato moc vážím, že to dodneška vydrželi, alespoň než přijde ten konec světa nebo než nám v té naší zemi třeba zakážou zpívat, jako v té pohádce.
Co s kapelou podnikáte v mezidobí?
Máme nyní čas obnovit repertoár, to pro nás paradoxně znamená probírat se starou tvorbou. Myslím, že nyní je všeobecně velká krize v umění a z dnešní tvorby není moc co hrát. Občas máme i své písně, které zařazujeme do repertoáru. Doufám, že v budoucnu jich bude čím dál více a nenápadně přejdeme i na vlastní tvorbu, třeba abychom ukázali, že to s tou krizí umění není až tak hrozné (smích). Ale je pravda, že hrát vlastní písně je od malička můj sen.
Takže současná tvorba vás neoslovuje?
Dnešní doba je tak neuvěřitelně rychlá, že prostor udělat kvalitní věc je zdá se mi velmi malý. I když vznikne kvalitní film nebo píseň, tak zapadne ve velkém množství těch ostatních. V hudbě už není patnáct nebo dvacet let žádný vývoj, vše se jen upravuje a předělává. Člověk je často tak přehlcený vším, že zjistí, že nejlepší hudba je nakonec ticho, třeba když se ocitne v lese. Obecně si myslím, že by měla přijít nějaká změna.
Máte nyní nějaké stálé angažmá v divadle?
Ještě než jsem dokončil JAMU, dostal jsem nabídku do Divadla Na Fidlovačce a měl jsem současně představení v Divadle U Hasičů. Moc jsem se do Prahy těšil, protože Brno jako město mě jako Jihočecha moc neoslovovalo, ačkoliv studovalo se tam nádherně. Šel jsem tedy do Prahy a zkusil jsem si, jaké to je začínat někde od píky. Zjistil jsem ale, že množství vložené energie neodpovídá tomu, kolik energie od toho dostávám zpátky. Takže jsem nezůstal v žádném divadle na stálo a zůstal jsem na volné noze.
Mohl byste uvést nějaká divadla a role, ve kterých jste působil?
Hostoval jsem v různých divadlech, třeba v brněnském Ha-divadle, také ve dvou představeních v pražském Národním divadle, zrovna nedávno jsem měl derniéru na Nové scéně. Ve Stavovském divadle jsem měl činoherní roli v opeře Alexandrovy slzy, to byl pro mne velký zážitek, už třeba proto, že že jsem se tam potkal na jedné scéně se Soňou Červenou, která je velkou osobností světové opery a v současné době české činohry. Byl to pro mne dotek starého mistrovství, které už tady dávno není, protože je zde už úplně jiná herecká generace. Ona je jedním z těch posledních bardů, a to ještě ve svých třiaosmdesáti letech v plné síle. Hostoval jsem také i tady na jihu v Jihočeském divadle, třeba ve hře Mnoho povyku pro nic, kterou režíroval Jiří Menzel.
Věnujete se také natáčení. Kde všude vás mohli lidé vidět na televizních obrazovkách?
Hrál jsem v několika dílech Ordinace v růžové zahradě, ačkoli tento seriál nesleduji. A také jsem nastoupil jako vyšetřovatel do posledního dílu Místa v životě za Boba Klepla, ale nová řada tohoto seriálu se bohužel ještě nezačala točit. Dál jsem hrál třeba v některých dílech Trapasů, které se vysílaly v České televizi. Tento měsíc třeba točím něco menšího s Jiřím Strachem, který dělá nový třídílný seriál a film.
Čemu se nyní dále věnujete?
Filmu, který se jmenuje Poslední z Aporveru. Je to velkofilm s rozpočtem přes 100 milionů, který by měl mít na jaře premiéru. Aporver je planeta, která bojuje o přežití po napadení zlými vetřelci, je to metafora na život na naší planetě, po dlouhé době jde tedy o český fantasy film. Hraji tam v jedné menší roli, ale hlavně nyní k filmu píšu titulní píseň.
Hraní v divadle a natáčení se u vás tedy střídá s hraním v kapele?
Jsem blíženec a mám tedy dvojí život, a to se týká v podstatě všeho. Profesně je to život v Praze a život tady na jihu. Prahu potřebuji, ale potřebuji žít i na vesnici, nedokázal bych být jen ve městě. Takže v podstatě pendluji mezi vesnicí a hlavním městem a pracuju tady i tam. V Praze je to hlavně divadlo nebo filmové příležitosti a tady muzika.
Na jaké nástroje hrajete, a které jsou vaše nejoblíbenější?
Nechci, aby to znělo moc chvástavě, ale jestli vás to tedy opravdu zajímá, tak hraju hlavně na klavír, ale posledních pět let mě chytly dudy, protože jsou cestou k folkloru a lidovým písním. Hraji na ně všude od ulice přes Karlův most až po televizní pořady pro děti. Zjišťuji, že lidé na dudy velmi pozitivně reagují. Kolikrát jsem hrál na ulici a měl jsem strach, jaké to bude, ale reakce lidí byly většinou tak pozitivní, že jsem byl překvapený. I třeba od teenagerů s hip-hopovou kšiltovkou. Jednou mi do kloboučku hodil žebrák 10 korun, což mě velmi dojalo. Na dudách je super, že když vám dojdou peníze, vezmete nástroj, jdete si stoupnout na ulici a vždycky si něco odnesete. Podobný systém má možná i ministr Kalousek, jenže ten svému kloboučku říká reformy. Hraji také na tahací harmoniku a občas na kytaru.
A baví vás spíše samotná hra na nástroje nebo zpěv?
Baví mě hlavně vyjadřovat se zpěvem, nástroje používám spíše jako podpůrný prostředek. Co se týče zpívání, je pro mne nejoblíbenějším žánrem šanson, kde se dá spojit herectví a hudba. Ale uplatnění šansonu třeba tady na Jindřichohradecku je malé, proto se zde věnuji spíše popu s kapelou Klaret. A dále tady v Jindřichově Hradci hraji ještě v kapele Retro Band.
Co byste řekl o působení v této kapele?
Je to vícečlenný žesťový orchestr, který hraje spíše swing a jazz. Vede ji Josef Boháč, v kapele je 13 lidí, takže některé koncerty musí kapelník sám dotovat, protože by to nikdo nezaplatil, jen díky jeho velkorysosti a lásce k muzice to může fungovat. Taková je doba a vztah ke kvalitní muzice. Jsem rád, že se tomuto žánru někdo věnuje, že mohu tyto písničky zpívat.
Jaký je váš vztah k Hradci?
Velice kladný, protože všechny holky, se kterými jsem kdy chodil nebo chtěl chodit, byly většinou z Hradce a okolí. Ale nejen díky tomu, o městě jako takovém si myslím, že je jedno z nejhezčích českých. Má velký historický potenciál, svá magická místa a myslím, že kultura by tady mohla mít daleko širší uplatnění. Podívejte, co se například za posledních pár let podařilo udělat z Třeboně. V tomto má Hradec myslím rezervu, ale jsem optimista a věřím, že kulturní život v tomto městě jednou předběhne Prahu (smích)!