Když na začátku ironicky říkal, že to bude megakoncert, měl ve skutečnosti pravdu. K onomu 'mega' ovšem nepotřeboval efekty a show, dvě slova, za něž se dnes mnohdy skryje obsahová prázdnota. Mega rozměr naplnilo těch 35 písniček, z nichž mnohé patří k folkové klasice. Pavel Lohonka, který od plzeňských trampů za to, že 'je smutnej a hraje smutný písně', dostal přezdívku Žalman, oslavil 24. listopadu v Metropolu 65. narozeniny tím, pro co ho publikum miluje: zpíváním. Zpíváním, jež dojímá a které také, jakkoli to může znít pateticky, léčí.

Slavil doma, a tak zcela případně otevřela večer projekce fotek metropole Jihočeska, podkreslená novinkou Budějky. A hned třetí píseň, Jantarová země, odhalila kouzlo typické 'žalmanovky': mollové akordy, text plný poetických obrazů, dynamické vícehlasy a cinkající kytary. Následující svižná Vojanda připomněla pak další Žalmanův talent: citlivě zpracovat lidovky.

Pro náladu koncertu sedí přívlastek sentimentální, míněno v dobrém. Snad každého, komu už bylo sedmnáct, dojme Dálnice č.5 se znělým mužským trojhlasem. Žalmanovo publikum jihnout chce, a tak když ho oslavenec při Divokém horském tymiánu vyzval ke zpívání, poslechlo. Sbor 450 hlasů ho podpořil rovněž v hitovce Ráno bylo stejný.

Večírek rozdělil Žalman do pěti bloků. Začal s aktuální sestavou svého Spolu, třemi písněmi vzpomněl na Minnesengry a do přestávky dotáhli vystoupení Nezmaři. Ti většinu diváctva strhli tak, že skoro zastínili hlavní star. Stihli sice jen šest písní, ale 'tlačili' do plných a podobný aplaus, jímž lidé odměnili Šárku Benetkovou po hitovce Růže, se ozval až po dalších 11 písničkách při protestsongu Za ruku mě vem, který měl, řečeno slovy hudebníků, tempo di kůň.

To již obsadilo jeviště sdružení Žalman a hosté. V něm kolem Lohonky sedí a stojí Šárka Benetková, kytarista Tonda Hlaváč a basák Petr Novotný. Žalman se tímto vrací do dob tria z 80. let a vrací se zdařile. Vícehlas v tulácké Kytky stále ještě voní měl barvy všecky, v odpichovce Náhradní víkend se pěvecky předvedl Hlaváč. A že mu folkový pánbůh stále posílá originální obraty, prokázal Žalman v novince Jsem ti nablízku: dám si rum/ abych zbořil v těle smutek jako dům.

ČTĚTE TAKÉ: Rytíř nejen českého folku

Žalman složil (a ve čtvrtek zahrál) tolik hitů, že vrchol vidí patrně každý v něčem jiném. Bráno podle toho, nakolik který song prožil, ční dva přetextované šlágry Krise Kristoffersona. Při Dej mi tón navzdory vedru v sále mrazilo a Padlý anděl, zařazený neplánovaně, zaslouží několik superlativů: za dynamiku, vokál a především Žalmanův zpěv, kdy člověk skoro viděl ta polámaná křídla bílá. Aspoň jednou větou je nutné ocenit i sóla Novotného: baskytara v jeho rukou zdaleka jen netvrdí muziku.

Za pár věcí jdou nicméně body dolů. Hlas Jindřišky Brožové zní ve výškách nepříjemně ostře, což vadilo nejvíc při swingující Venkovance. Šárce Benetkové zase místy podivně 'zpražští' samohlásky, takže třeba v nové Tři kočky a přízeň zpívá „sváé tělo”. Stejně tak ne všechny převzaté melodie fungují: v Cohenově Hallelujah a Garfunkelově Bright Eyes se Jihočeši originálům jen blíží.

Zásadní minus pak míří k Žalmanovi za to, že nepozval Pavlínu Jíšovou, která s ním značku a spol. vybudovala. Jestliže Míša Krmíčková, jedna z bývalých zpěvaček (stále, suverénní!), dle jeho slov vážila cestu až z Brna, Jíšová by ji 'vážila' zpoza rohu: toho večera byla v Českém rozhlase…

Sto procent ovšem zaslouží zvukaři Petr Michal s Karlem Dřínkem a hlavně samotné finále se všemi aktéry na pódiu. Při Písni malých pěšáků smetla diváctvo vokální vlna, umocněná ohňostrojem z projekce. Potom zpívací Jdem zpátky do lesů a Všech vandráků múza - hymnická a magická tak, až se člověku chtělo vstát. Úplný konec pak zvládl Žalman sám a slyšet v Nezacházej slunce několik set hlasů byl Zážitek.

Vědci z Masarykovy univerzity o Žalmanovi napsali, že promlouvá z duše, ale i do duše. Trochu škoda, že dnes převážně generaci 40+. Ale dokud bude chtít zpívat do rána, budeme si rádi zpívat s ním.

Hodnocení Deníku: 80%