Šéf Trabandu: Moje motto? Kantorovy varhany

Loni, když klub Horká vana otevíral, rozvěšel po stěnách své koláže z rezatých plechů. V pátek, kdy českobudějovická Vana slavila první výročí, přivezl další sbírku svých instatních něžností, řečeno slovy jedné jeho písně. Tentokrát potěšil šéfa klubu a svého kamaráda Ondřeje Doležala kolekcí obrazů, jejichž základ tvoří tlející listí. A na rozdíl od plechů se jedná o díla, která vystavuje úplně poprvé. „Snažím se hledat a znovuoživovat věci, které jsou zdánlivě mrtvé,“ říká pětačtyřicetiletý lídr skupiny Traband Jarda Svoboda, jehož listové obrazy zůstanou ve Vaně do 3. dubna.

Jak tato díla vznikají?
Je to série spojená technikou asambláže a malby. Na sololitovou nebo překližkovou desku lepím strukturu ze suchého listí a do toho podkladu maluju klasickými barvami, akrylovými nebo temperami. Tahle série obrazů vznikala průběžně, současně s plechovými díly. Mám rád, když jsou věci uzavřené a tvoří celek, takže loni jsem vystavil obrazy tvořené z rezatých plechů a letos ty z listí.

Loni jsme si povídali o tom, že rád recyklujete a líbí se vám, když věci nemají jenom jeden život. Asi to platí i v tomto případě.
Je to tak. Příroda je pro mě, a tím myslím i tu 'druhou' přírodu, to, co člověk stvořil a zase vyhodil, neustálý zdroj inspirace. Tím, co vzniká, a ještě víc tím, co zaniká jenom zdánlivě v našich myslích nebo představách. Stačí málo k tomu, aby si člověk uvědomil, že vlastně nezaniká nic, že to suché listí není konečný stav – vždy může někdo přijít a povýšit ho zase na nějaký artefakt.

V pvní části klubu zaujmou hlavně portréty. Můžete k nim připojit nějaký příběh?
Portréty nemají nějaký výrazný příběh. Jsou to spíš takové imaginární postavy, které pak dodatečně dostávají jména jako Pan Dobrotivý nebo Zakřiknutá mamina. Jde mi o radost z hraní a tvoření, díla vznikají z opojení barvami a hraním si se strukturou. Žilkování suchého listu tvoří určitou strukturu, jako když se třeba podíváme na dlaň nebo na obličej vrásčitého člověka. Pro mě je to hledání a znovuoživování něčeho, co je zdánlivě mrtvé a v tom hledám postavy a obličeje.

Při vernisáži jste ale upozornil na obraz Matka dvou debilů s náznakem, že jde o vás a vašeho bratra.
To jsou dodatečné věci, že se něco zrodí a pak nějak jmenuje. Rád díla odlehčuji, aby nevznikal dojem, že jsou jenom hluboce intelektuální. Nejsou, protože i ta nejhlubší věc je hra – obyčejná hra je smrtelně vážná věc a mohou při ní vznikat průhledy na dno lidské existence. Na to rád upozorňuji, že humor a smrtelně vážno má k sobě strašně blízko. Jsou tady obrazy, které lze chápat jako rekonstruované portréty nějakých dávno mrtvých lidí a zároveň se je snažím humorem polidštit. Samozřejmě se mi do nich promítají osobní vzpomínky a zážitky...

Souvisí s tím 'osobním' cyklus obrazů těhotné ženy s plodem v břiše?
Je to určitý kontrast, možná návod k tomu shnilému, mizejícímu a tlejícímu listí, ze kterého povstává nová skutečnost. Cyklus, který není nikdy uzavřen...

Výrazný je také cyklus rukou.
To je cyklus žehnajících rukou – teď vám to nemůžu předvést, protože v jedné ruce držím pivo. Myslím si, že platí to samé, co pro obraz těhotné ženy. Je to taková jistota, že ani v roce 2012 konec světa nenastane. Jde o docela častý motiv na židovských náhrobcích, znak rodu Cohenů, izraelských kněží.

Barvy, kterými malujete, jsou teplé, dohněda. Určuje barevnost samo tlející listí?
Když jsem se o techniku domalovávaného listí pokoušel, chtěl jsem nejdřív najít způsob, jak do toho malířsky vůbec nezasahovat. Ale tím, že listí vysušíte a nalepíte ho na desku, barvu změní, takže se ukázalo, že to bez zásahu není možné. Ale barva podzimního listí mě k tomu vedla a také to, že nejsem vůbec žádný malíř. Jsou to monochromní věci, bez nějakých velkých malířských výstřelků, valéry jedné, podzimní žlutohnědé barvy.

Jak moc souvisí obrazy s texty vašich písní?
Minimálně. V předním sále jsou dvě ilustrace k písničkám, ale jinak ty věci vznikají samostatně a nezávisle. Ale spojitost to bude mít vždy – tvořím ze stejných pohnutek a je mi jedno, jestli slovy a hudbou, nebo štětcem a barvami.

A co Kantorovy varhany?
Chlapík, hrající na smrtku, která má místo zubu klaviaturu, to je přímo ilustrace k písničce. Kreslířsky jsem se ji pokusil ztvárnit v bookletu desky. Tuhle písničku hraju rád: je to příběh a zároveň takové moje životní motto.

Když jsme u písniček: plánujete letos další album?
Máme asi 200 písniček a kdybychom chtěli hrát všechny, vydají na šestihodinový koncert. Traband začal trošku trpět nadprodukcí, tak si teď nějaký čas dáme pokoj a žádnými deskami nebudeme naše posluchače otravovat.

Nicméně asi pořád píšete. O čem v poslední době?
V duchu předposledních dvou desek, Přítel člověka a Domasa. Úžasně silný obraz pro mě byl zážitek z podzimu v Tatrách. Štít hory rozčísnul mrak na dva kusy, takže nejnovější písnička je o hoře, která rozpárá břicho mraku.

Při vernisáži chtěly děti zahrát Indiány ve městě. Co říkáte na to, že si děti oblíbily i píseň Taková ženská, inspirovanou osudem Tauchenových?
Děti mají svůj vkus, který se s vkusem a záměry rodičů nemusí vždy potkávat (úsměv).