Třeboňské pištce vede 35 let a za tu dobu s nimi prožil mnohé: potlesk dvacetitisícového davu na Portě, koncert s Evou Urbanovou i velkou krizi. „Pištci se stali naším stylem a způsobem života,“ říká šestašedesátiletý Václav Šimeček.

Ač vedete flétnisty, začínal jste s houslemi. Bavily vás?
Jsem z muzikantské rodiny, tatínek byl 25 let člen slavné budějovické kapely Budvarka, maminka zpívala ve sborech. Tatínek mně dal na housličky v pěti letech, ač jsem jako kluk chtěl spíš hrát fotbal, tak jsem k nim byl donucen terorem, utíkal jsem od nich na hřiště. Ale nakonec jsem vděčný, že jsem u nich vydržel.

Hrál jste na ně i ve vaší první folklorní kapele. Převapilo mě, že pak jste uhnul k jazzu a base.
Jsem muzikant tělem i duší, ač jsem to o sobě nevěděl. Myslel jsem si, že budu sportovec, ale kdepak. Ve Velešíně se objevila dixielandová skupina a tehdy mi začal tělem bušit rytmus. Kamarád mě učil první jazzové akordy a mě to strhlo. Byl tam starý kontrabas, tak jsem se začal učit. Hrál jsem s tou kapelou asi sedm let. Pak přišel pedagogický institut…

…a tam jste se potkali s manželkou.
Tam jsme se potkali, ale chodit jsme spolu začali až daleko později, jako mladí kantoři, na fakultě jsem si nějak netroufal. Muzikantsky mě pak ovlivnila country, protože jsem začal trampovat. A po vojně přišla skupina Bizoni, která byla se Smolaři první country kapela v jižních Čechách. Absolvovali jsme první tři Porty v Ústí nad Labem, kde jsme hráli na pódiu s Rangers, Michalem Tučným a těmito budoucími superesy. To byly idoly, do kterých jsme se zamilovali.

To jste hrál na co?
Housle, kytaru, kontrabas, co bylo třeba. A byl jsem první hráč na pětistrunné banjo v jižních Čechách, ještě ho mám schované. Pak jsem se dostal na hudebku do Třeboně. A podmínka byla, že budu hrát v symfonickém orchestru. Tak jsem šel do druhých houslí a vydrželo mi to až dodnes: jsem nejdéle služebně hrající hráč: 41,5 roku. Je to láska.

Máte nějakou milovanou skladbu?
Chytí vás všechno, co děláte nově. Miluju třeba Voříškovu symfonii – ten se mohl stát českým Beethovenem, ale osud mu to nedopřál, protože zemřel předčasně.

Vraťme se do 70. let. Tehdy jste se také dostal do Lucerny díky Minnesengrům. Jak jste se nimi potkal?
Díky Bizonům o mně věděli, znal jsem Žalmana a Anděla. Řekli, že mě potřebují na kytaru a banjo a vzali si mě na pár nahrávek do rozhlasu. A hlavně mě pozvali na druhý Folk a country festival v Lucerně, kde hráli Hutka, Třešňák, Merta. Minnesengři chtěli být tehdy odlišní a Anděl, geniální aranžér, potřeboval do balad smyčce, tak mě pověřil, abych sestavil trio.

To už se blížíme roku 1974 a vzniku Pištců. U jejich kořenů stála vaše žena, která je dala dohromady na škole, kde učila. Jak ji to napadlo?
Já jsem šéf souboru posledních 20 let, protože ona už nemůže kvůli zdraví. A navíc byla vždy introvert, děti naučila úžasně, ale nebyla schopná s nimi vystupovat. Já jsem extrovert, pódium je můj život. Její otec Josef Václav Kratochvíl byl dlouholetý ředitel budějovické hudební školy O. Jeremiáše. Sbormistr, houslista a hlavně: kdysi našel ve Vrchlabí na půdě po Němcích píšťaličku. Sám si na ní vymyslel hmaty, neboť na to po válce nikdo nehrál. Manželka byla taky novátor a divoch, rozdala dětem zvonkohru i bicí. Chtěla zapojit maximum dětí, i bručouny a nezpěváky. Dokázala s nimi divy.

Vzpomínáte si na moment, kdy řekla: založíme Pištce?
1. září 1974, to byl historický mezník, to tady dostala místo. Přišla na školu a už chtěla z dětí vytvořit soubor. Dostala třetí třídu, všechny předměty, 25 hodin. Tak se do toho zfandila a zbláznila, že začala okamžitě vyhledávat talentíky, a do roka a do dne z nich postavila soubor. Vytvořila s nimi půlhodinový program a všichni byli šokováni, protože to bylo kantorské mistrovství. A hlavně: během toho roku naučila asi deset dětí, po škole a po práci, na flétničky. Třetina dětí tančila, třetina zpívala a třetina hrála na flétny.

Jak se definitivně ustanovili Pištci?
V roce 1975 si manželka začala vybírat, z 30 dětí zůstalo asi 12 věrných, které se zbláznily do fléten. A věděla, že má před sebou budoucí soubor. Ředitel nás začal podporovat, mohli jsme si koupit první zvonkohru nebo metalofon: to byla krabice, kterou jste otevřel a ze které se vám špatně vyladěné kameny sypaly. Ale jiná možnost nebyla. Flétny? Hohnerky dokázal prosadit Václav Žilka. To byl asi dobrý byznys, Hohner dostal jenom z Československa neuvěřitelné zakázky. Hrály poměrně dobře a my jsme na to byli tak pyšní, že jsme chodili jak páv.

Co se dělo dál?
Ve škole se hrálo i o přestávkách, ty děti se tak zfandily, že nechtěly ani svačit. Jak skončila hodina, holky popadly flétny, chodily po chodbách a pískaly. Manželka pak vymyslela, že já jí budu psát noty, sháněli jsme jakékoli materiály. Opisoval jsem stovky nahrávek, až jsem zničil cívku. Skladby jsem aranžoval nejdřív pro soprán alt a tenor, až později i bas. Basovka, to byla vzácnost, nejdřív jsme ani nevěděli, že existuje.

Když chodily holky po chodbách ve škole, to asi 'nakazily' i mnoho dalších.
Když už vznikli pištci, zájem byl docela velký. Fungovalo to demokraticky, kdo měl zájem a čas. Ale pozor, pak už si manželka stavěla laťku, protože se začaly hrát těžší a těžší věci. Třeba El Condor Pasa nás provází 30 let, to byla první věc, kterou člověk znal od Simona a Garfunkela. Chtěl jsem ji duší a srdcem dělat. Pak jsme měli první velký koncert ve Schwarzen〜berské hrobce, z toho vznikla nádherná tradice. Proto jsme i šťastní, že se kruh uzavřel a teď jsme vydali páté album jako výběr z tamních koncertů při festivalu Okolo Třeboně. Jen je možná bizarní, že posvátný klid Schwarzenberků ruší potlesk.

Kolik vás bylo na prvním koncertě?
Hrálo nás 14 a tak to zůstalo dlouhá léta. Později jsme to rozdělili na jedničku – vysokoškoláky, hlavní dvojku, kterou jsme založili v roce 1995, kdy nám město dalo velké peníze a ušily se i krásné kroje – sukýnky v barvě bordó, vestičky a halenky s emblémem růže. A Pištci 3, malé děti. To vydrželo dva roky: tři soubory, které samostatně pracovaly. Na to jsem byl strašně pyšný, několik let bylo v těch souborech až 70 lidí. Dnes si vychovávám několik posledních dětí a nevím, jak to bude dál.

Pištci prošlo za těch 35 let kolem 200 dětí. A řada z nich s vámi hraje dodnes. To je docela unikát.
Dnes už nejsme dětský, ale multižánrový soubor. Hraje žabka, které je deset let, vedle ní budoucí maminky a já, kterému je 66 let. Je to bez přehánění velká rodina, zlaté dušičky, máme se moc rádi. Zpaměti vystřihnou i 50 věcí. Vždy jsme je vedli k tomu, aby hráli zpaměti. To vzniklo na Portě 1985.

Dvacet tisíc lidí v plzeňském Lochotíně. Jaký to byl pocit, když jste je nadchli hitem Yesterday? To musela být od potlesku skoro tlaková vlna.
Jupp nás pozval jako hosty Porty. Tam jsme se seznámili s bratry Ebeny, milými lidmi, naše čtrnáctileté holky tam objaly Marka a říkali mu Válečku, ahoj! Hráli jsme tam s Javory, Lubomírem Brabcem a všichni z toho byli na větvi. Tehdy jsme neměli v žánru obdoby. Na hlavní scéně jsme hráli čtyři věci, já měl strašnou trému. Poslední byla Yesterday a to byla bouře, uragán, lidé nechtěli přestat. Vyznělo to jako zázrak, něco takového tam nikdy nikdo neslyšel.

Některé členky vzpomínají na další zajímavé setkání, s Františkem Filipovským ve Studiu Kamarád.
Tam nás pozvali několikrát, neuvěřitelná setkání. Pan Filipovský šel kolem a ptal se: kdo to hraje,to se mi moc líbí. My zrovna hráli na playback Sněhurku. A on nevěřil Jiřímu Chalupovi, že to hrají děti. Že uvěří, až mu to zahrajeme. Tak jsme spustili na chodbě. Ten zíral, byli jsme jeho.

Další, úplně jiné setkání, muselo být v Břevnově s Evou Urbanovou.
To jsou opravdu mezníky. V roce 2000 nás pozvali na adventní koncerty ČT v břevnovském klášteře a my zírali: Eva Urbanová, Štefan Margita, Marta Kubišová. A šatnu jsme měli s Margitou! Projevil se jako veliký šprýmař a bezva člověk, hecoval nás. Jen mě to utvrdilo v tom, že největší umělci ze sebe nic nedělají.

Na cello s vámi hrál i bratr Pavla Šporcla. Jak jste ho získali?
Petra Šporcla k nám jeho rodiče, úžasní lidé, v letech 1981 – 1986 obětavě dováželi z Budějovic. Byli i rádi, že jejich syn má možnost se uplatnit, už jsme měli po republice jméno. Malý Pavlík Šporcl s nimi kolikrát jezdil na zkoušky. Další skvělí cellisté byli Bára Soukupová a Pavel Barnáš. Jiný zářivý talent byla Štěpánka Kutmanová.

A z flétnistů?
Jedna dívka, Jana Dvořáková, se původně zbláznila do krabičky od flétny. Flétničky měly krásná sametová pouzdra a děti se do nich zamilovaly, hýčkaly je. Jana se brzy dostala mezi nejlepší, přitom byla nezpěvačka, ale líbily se jí flétničky a přes to získávala intonaci. Za dva roky jí prsty létaly, tak ji manželka odvedla do hudebky. Přešla na příčnou, vystudovala konzervatoř a dnes je profík se vším všudy. Druhý příklad je Magdalena Boukhemis, tehdejší duše souboru, která jako první uměla na soprán, tenor i bas. Dokud byla v Třeboni, byla to naše dobrá víla. Řada lidí potom zakládala své skupiny, většinou folk nebo country.

Žije hudbou i vaše dcera?
Je korepetitorkou na konzervatoři. U nás začínala v pěti letech. Měla k tomu takovou lásku, že než se naučila číst a psát, tak už uměla na flétnu.

Zajímavý je váš repertoár: od baroka přes Ježka a Beatles až k Oldfieldovi. Docela široký záběr.
Chtěli jsme být vždy univerzální soubor a díky tomu, že jsem načichl ke všem žánrům, mohli jsme si přizpůsobovat, co by šlo dělat s těmi flétničkami, aby to nebylo fádní. Přijdou maminky s dětmi, někdy i prarodiče a my chceme zahrát tak, aby se to líbilo všem. A daří se to.

Jak jste přišli k písním idniánů z Bolívie?
Na gymnáziu se objevila profesorka, která žila tři roky v Bolívii. Měla za manžela Bolivijce, ale ona mu utekla, což byl zločin, který se tam dodnes trestá smrtí. Fantasticky uměla španělsky a portugalsky, milovala folklor. Přivezla mi vzácné materiály, třeba ty nádherné zvuky fléten od jezera Titicaca.

Kde berete sílu pořád začínat s malými dětmi?
Já bych rád, aby to těm našim dušičkám vydrželo, ale příliv dětí ustal. Máme tam tři poslední malé holčičky, i když teď se mi pár maminek hlásí. Dřív to ještě šlo, byli jsme tak známí, že zájem byl veliký. Ten mě vždy obrovsky nabíjel a motivoval. Ale plány jsou, i díky osvícenému člověku Mildovi Vokáčovi, který vymyslel krásné turné s Jen tak tak. To bylo 14 úžasných koncertů.

Přišla za těch 35 let nějaká větší krize, kdy jste si řekli: končíme?
To přišlo v roce 1990, kdy manželka spadla před školou z kola a tři měsíce byla upoutána na lůžko. Tehdy jsem to chtěl fakt rozpustit. A naposledy před dvěma lety, kdy jsem měl tři měsíce ruku v sádře a bylo to šílené.

Všude jezdíte na kole. Je to jen způsob dopravy, nebo i vášeň?
Mám sice malou fabii, ale sednu na kolo v zimě, v létě, housle nebo kytaru na záda a jedu. Baví mě to.

Je ještě něco, co byste po těch 35 letech chtěl s Pištci zažít?
Dokud prsty budou sloužit, to je moje krédo. Třeboňští pištci se stali naším stylem a způsobem života. Dokud budou mít děti čas a radost z muziky, chci ještě rok, dva, tři udělat pár krásných koncertů.