VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Třeboňsko je taková zvláštní Amazonie, říká scenárista filmu Líbánky

Třeboň - S Petrem Jarchovským, který uvedl v Třeboni předpremiéru nového snímku Jana Hřebejka, o šikaně, vině, trestu, Aně Geislerové, rybnících i Poněšicích.

21.8.2013
SDÍLEJ:

Scenárista Petr Jarchovský uvedl 19. srpna film Líbánky v třeboňském kině Světozor.Foto: Deník/ Václav Pancer

Pondělního večera mělo třeboňské kino Světozor vyprodáno. V předpremiéře totiž promítalo Líbánky, nový film Jana Hřebejka, který se 
z velké části natáčel ve Vitmanově poblíž Staré Hlíny a kde si v komparsu zahrála i řada místních. Scénář k psychologickému thrilleru s Aňou Geislerovou v hlavní roli napsal – jak jinak u Jana Hřebejka – jeho kamarád z mládí a spolužák  Petr Jarchovský.

„Já si skoro nic nevymýšlím. Všechny naše filmy mají předobraz ve skutečných zážitcích skutečných lidí. Pamětníci si jistě vybaví, jak jsme se báli dostat na vojnu, že nás tam budou šikanovat. Každý, kdo chodil do školy 
a nosil brýle, ví, jaké to je," říká k filmu sedmačtyřicetiletý scenárista.

Jaké konkrétní předobrazy jste měl při psaní scénáře Líbánek?
Inspirovaly mě dvě situace. Jedna byla vzpomínka mého blízkého člověka na situaci, kdy se na svatební veselí vetřel neznámý člověk, který velmi ovlivnil jeho průběh. Mně to tehdy přišlo jako zajímavý model pro budování dramatu. Tento rituál zažil tak či onak každý a můžete pracovat s kolektivní zkušeností publika. Druhá situace byla konkrétnější. Kdysi mi vyprávěl můj kamarád filmař Vašek Marhoul, který navštěvoval ještě před revolucí Střední filmovou školu v Čimelicích, kam chodily děti umělců, že tam zažil něco podobného, na co 
v Líbánkách vzpomíná jedna z hlavních postav, a sice tvrdou šikanu. Mě to překvapilo, že ve výběrové internátní škole mohlo k něčemu takovému docházet, zapamatoval jsem si to, a když jsem hledal téma pro tohle drama, vzpomněl jsem si.

Takto loni upravovali při natáčení vlasy Aně Geislerové.Téma šikany tedy leželo 
v šuplíku.
Týká se mnohých z nás, ať už jsme stáli na jedné, nebo druhé straně pomyslné barikády. Každý se možná někdy v životě ocitl – byť ne třeba tak vyhraněně jako postavy 
v našem filmu – v centru pozornosti, která mu nebyla zrovna milá. Jak se tomu bránit, jak to může člověka poznamenat? A kladl jsem si otázku, odkdy jsme vlastně zodpovědní za svoje činy 
a zda se z nich můžeme zodpovídat ještě po letech.

A jak jste si pro sebe tuto otázku zodpověděl?
Na to nechci odpovídat. Film nějakou otázku klade…

A zodpověděl jste si ji při psaní scénáře?
Ano. Odpověď nemůže být jednoznačná. Ale film před ní neuhýbá a na konci odpověď přinese – zda ten dotyčný je, nebo není zodpovědný. Což není u každého našeho filmu, někdy zůstávají otázky otevřené, ale tady jsme si dovolili odpovědět.

Pracujete s řadou symbolů, 
v jednom z prvních záběrů předznamená dění černá kočka…
To je spíš takový humor. Jestli jsme tím chtěli něco implikovat, tak to, že se pohybujeme v žánru psychologického thrilleru a tohle je až komiksový atribut. Žánr psychologického thrilleru má své zákonitosti a my s nimi pracujeme: komprimovaným časem, gradujícím dějem, který počítá s peripetiemi, chceme, aby to bylo napínavé, ale zároveň nechceme ztratit uvěřitelnost příběhu.

Hlavní ženskou roli hraje ve filmu Líbánky Aňa Geislerová.

Na mnoha místech graduje napětí forte klavíru. Stejný nástroj zní i v písních Glena Hansarda, které jste zařadili do filmu Kráska v nesnázích. Je pro vás piano instrumentem, který 
ideálně tvaruje atmosféru?
Jedním z našich nejbližších spolupracovníků je hudební skladatel Aleš Březina, se kterým se známe od mládí. S Honzou Hřebejkem a částečně i se mnou vždy probírá hudební tvář budoucího filmu. A tady se dospělo k tomu, že komorní varianta 
s klavírem bude pro příběh odpovídající. Nicméně pracujeme i s archivní hudbou 
a v závěru zazní Pergolesiho Stabat Mater, jako potvrzení toho, o co nám jde.

Dům ve Vitmanově na Třeboňsku, kde loni v létě natáčel Jan Hřebejk psychologický thriller Líbánky.Jedna z nejpůsobivějších scén je monolog  – obžaloba v podání Jiřího Černého. Zaujalo mě, že 
z velké části se v něm mluví spisovnou češtinou. Stavěl jste to ve scénáři jako záměrný kontrast s obsahem slov?
Není možná přesně spisovný, ale máte pravdu. Kritika psala, že je knižní a šustí papírem. Ale ten člověk si dlouhou dobu připravuje, co řekne, kdyby Radima náhodou někdy potkal. Je to připravovaný akt odplaty. V hlavě si uspořádal slova a věty, je to intelektuál, člověk, který čte, možná si ten monolog pro sebe i někdy napsal? Proto, když přijde a nakonec řekne, co se dělo, je to, jako by předstoupil před tribunál. Není to omyl, jak nám někdo podsouvá, že neumíme napsat hovorovou řeč. Umíme, snad jsme to i někde dokázali, ale tady jsme to zvolili naschvál. Navíc to není jednoduchý charakter.

Máte zpětnou vazbu od Jiřího Černého, jak se mu monolog natáčel?
On je znamenitý herec. Znali jsme jeho práci z náročného pražského Divadla Komedie. Spolupráce byla výborná. To se tak říká,ale je fakt, že s Honzou Hřebejkem odjeli asi na dva tři dny pryč a ten velký monolog – což nebývá při naší práci pravidlem – sami zkoušeli. Aby se v tom cítil dobře, protože je to desetiminutový herecký výkon v dost přesné emoci.

LíbánkyPsychologické drama, kde do osudu postav zasáhne skrytá vina, je příběhem o nemožnosti zatajovat minulost před ostatními, a především před sebou samým. Film získal na 48. MFF Karlovy Vary Cenu za režii. Jde 
o pokračování dlouholeté spolupráce tandemu Petr Jarchovský – Jan Hřebejk, hlavní roli hraje Aňa Geislerová.

Líbánky, které se natáčely především na Třeboňsku, se odehrávají v čase dvou dnů svatební oslavy. Nevěsta a ženich – Tereza (Aňa Geislerová) a Radim (Stanislav Majer) – tvoří půvabný pár. Zdá se, že oslavy v romantické krajině nic nezkalí. Jenže na hostině se objeví nezvaný host. Kdo to je? Neškodný vetřelec, který se jen chce zadarmo najíst, nebo se vynořil 
z minulosti někoho ze svatebčanů? Romantika dostává trhliny…

Zdroj: www.ceskatelevize.cz

Zafungoval z plátna i na vás?
Na mě zapůsobil, když jsem přijel na natáčení. Byl jsem zasažen. Jel se jenom dvakrát, v plném nasazení, jak Jirky, tak Ani. Je zajímavé, že ačkoli v převážné části scény je detailní pohled do tváře Jiřího Černého, tak Aňa tam byla po celou dobu přítomná a hrála to s ním. 
A i díky tomu je možná Jirkův výkon tak uvěřitelný 
a silný.

Zmíněný monolog ilustrujete 
v druhé části několika záběry. Nebylo by lepší ponechat to jen na divákově fantazii, kdy Jiří Černý říká Aně Geislerové: cokoli si dovedeš představit?
Uvažovali jsme o tom. Právě proto zazní ve dvou třetinách filmu věta: cokoli si dovedeš představit, aby se další třetinu představivost rozeběhla. Ale potřebovali jsme na konci říct: bylo to tak, protože argumenty obou stran jsou natolik silné, že jsme nechtěli relativizovat, aby si divák nemyslel, že se některé věci vůbec neděly.

Vážné téma vyvažují takřka idylické záběry letního Třeboňska. Psal jste scénář už s myšlenkou na zdejší kraj rybníků?
Původně jsem ho psal jinam, ale do poměrně idylické krajiny, kde byl přítomný prvek rybníku a vody. Právě proto, že idylka a to, co si lidé představují pod svatebním dnem, je jasný kontrast, skoro až ironie.

Jak na vás Třeboňsko dýchlo?
Ne že bych byl znalec regionu, ale moc rád sem jezdím, s FAMU 25 let do Poněšic. Třeboňská krajina má naprosto specifický charakter. V tom je vůbec Česká republika fascinující, že ujedete 20 kiláků a je tam úplně jiná krajina, dalších dvacet a zase. Přitom je to všechno na takovém malinkém pětníčku. V Americe jedete tři dny stejnou prérií. A je nádherné, když se to může propsat do filmu, v Nevinnosti to bylo Máchovo jezero, v Kawasakiho růži Lužické hory.

Režisér Jan Hřebejk při natáčení s úsměvem říkal, že pořád jí ryby. Ochutnal jste taky jihočeského kapra?
Tomu tady člověk neunikne… Když jsem se procházel po hrázích, měl jsem pocit, jako bych byl v nějaké zvláštní divočině mého dětství, v takovém snu. Příroda je tady plná a živoucí, včetně těch šílených komárů. Taková zvláštní třeboňská Amazonie.

Aňa Geislerová loni na setkání s novináři v Třeboni.

Líbánky jsou závěrem trilogie, do níž patří Kawasakiho růže 
a Nevinnost. Trilogie je to ale, pokud vím, nezamýšlená.
Až když se psal scénář Líbánek, uvědomili jsme si, že zase zpracováváme drama minulosti, které se dotkne postav v současnosti. Že si filmy podávají štafetu, že je to disputace nad otázkami viny, trestu, odpouštění, odpovědnosti za věci, kterých jsme se dopustili. V tom jsou témata těchto tří filmů příbuzná. Něco, co naše země prožívá celých 23 let: je třeba se věcmi minulosti zabývat 
a ne je zametat pod koberec, jinak nás doženou.

Věříte ve světle politického dění posledního roku, že je šance se 
z minulosti poučit?
Myslím si, že to přesahuje aktuální politické dění. Týká se to bytostně lidského života. Jsou to intimnější věci než to, který panáček nahoře zrovna panáčkuje. Poučit? Těžko. Lidstvo je nepoučitelné, v tom jsem dost skeptický. Ale v intimní rovině, na úrovni sebe sama, rodiny, otec – děti je možné s tím pracovat. V tomto ohledu nejsem tak skeptický. Myslím si, že umění dokáže ovlivnit jednotlivce, člověka. Já jsem toho důkazem. Když jsem viděl poprvé nějaké filmy a přečetl nějakou literaturu, tak mě tak ovlivnily, že jsem se vydal tímto směrem. Ta síla tam je.

Eliška Fuitová hraje ve filmu Líbánky sestru Anny Geislerové.A co vás takto ovlivnilo naposledy?
Z hudby americký herec 
a jazzman Hugh Laurie, diváci ho znají jako Dr. House. Já seriál neznám, ale jako muzikant je fantastický, hraje neworleanský jazz a perfektně. Druhá věc je vynikající seriál Dům z karet, hlavní role Kevin Spacey, režie David Fincher. I v tomto žánru vznikají ve světě fantastické věci, možná daleko líp napsané než pro velkou filmovou produkci. Velké věci, které stojí za zhlédnutí, vznikají paradoxně třeba v kabelových televizích. Pokud nepočítám samozřejmě artové filmy, tam je fantastický dokument Pátrání po Suger Manovi, který dostal Oscara. Neuvěřitelný příběh.

Autor: Václav Koblenc

21.8.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

V Polné na Šumavě se natáčel film Jerzyho Kosińského - Nabarvené ptáče.

Každý z nás se může stát nabarveným ptáčetem, říká režisér Václav

Ilustrační foto.

Volali policii, ale nakonec nic řešit nechtěli

Lidem v Radouňce vadí odklad prací

Jindřichův Hradec – Již v úterý byly kvůli zahájení výstavby dešťové kanalizace zrušené zastávky MHD Radouňka Kopeček a Radouňka. Lidé tak musejí chodit od hlavní silnice i přes kilometr pěšky.

Bez řidičáku se vozem vydal do ulic

Dačice - Řidič bez bodů měl navíc řidičák odebraný i ze zdravotních důvodů.

Medvědář chystá v životě zámeckých medvědů velikou změnu

Český Krumlov – Lešení nyní stojí ve velkém výběhu medvědária na českokrumlovském zámku. Medvědice Marie Terezie ve vedlejším betonovém výběhu si moc klidu neužije.

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení