V oparu rybníka Svět se bude vznášet duch

Josef Formánek tak nabízí návštěvníkům Okolo Třeboně nejen pouhé předčítání ze svého posledního románu, ale i představení, při kterém chvílemi běhá po těle mráz a chvílemi tečou slzy smíchu i smutku. „Připravil jsem jistou psychedelickou podívanou,“ říká v rozhovoru.

Co vás přivádí do Třeboně?
Pozvání od ředitele festivalu Pavla Barnáše. Když mi zavolal a pověděl mi, že by byl moc rád, kdybych letos vystoupil na jeho festivalu, hned mi hlavou blesklo: krásné město, rybníky a vynikající restaurace Šupina a Šupinka. Tak jsem si řekl, že spojím příjemné s příjemným a prostě si užiju hezký víkend na jihu Čech. A při tom se potkám se svými čtenáři, poslechnu si dobrou muziku a podívám se na Cimrmany. A navíc budu ubytovaný v centru Třeboně v penzionu mého jmenovce a zároveň nadšeného čtenáře mých knih Josefa Formánka, což je příjemná shoda náhod.

Jaký máte vztah k hudbě? Máte nějaký oblíbený styl?
Mrzí mě, že absolutně nemám hudební sluch, tudíž sám na nic před lidmi nemůžu hrát. Ale zato si rád naprosto falešně zpívám. Moje nedostižná hvězda na hudebním nebi je skupina Queen v čele se svým kosmickým úkazem Freddie Mercurym. Takže mám rád pop, rock, ale i etnickou muziku. A nedávno jsem sám pro sebe objevil legendární undergroundovou kapelu Špinavý nádobí. Ta mě fakt dostala.
A když jste sám, hrajete na něco?
Když jsem na cestách v pralese, mám s sebou svoji bambusovou flétnu, kterou jsem dostal darem od mého kamaráda. Vyluzuji na ní však jenom podivné, zádumčivé zvuky pro svoji vlastní potěchu, pro ještě větší prohloubení klidu v duši, které mě na mých cestách vždycky přepadne.

Jste příznivec hudebních festivalů?
Objevil jsem je teprve nedávno. V rámci svých autorských čtení na festivalech. A zjistil jsem, jakou mají úžasnou atmosféru. Není to tedy tak dlouho, co si užívám kouzlo letních festivalů, ale jsem moc rád, že mám tu možnost.

Inspiruje vás při psaní poslech hudby?
Určitě. Já k psaní hudbu přímo potřebuji. Každá má kniha měla své jediné CD, při kterém vznikala. Třeba při psaní Prsatého muže jsem poslouchal do omrzení symfonické Queen. Symfonické proto, že u psaní nemůžu mít žádné mluvené ani zpívané slovo, jen čistou hudbu. Takovou, na které bych mohl ulítávat tak vysoko, jak jen to jde. A při psaní posledního románu Mluviti pravdu jsem zase ujížděl do jiných krajin při poslechu japonské tradiční zenové flétny.

Dá se to s něčím srovnat?
Představ si hluboké, pevné tóny proplétající se skrz ticho.

Co z oblasti hudby jste při svých cestách objevil? Oblíbil jste si nějaký pro nás Evropany netradiční žánr?
Ano. Naprosto mě pohltily šamanské hrdelní zpěvy na ostrově Siberut, kde jsem pár měsíců pobýval a učil jsem se zpívat spolu se šamany, když mě zasvěcovali na moji případnou šamanskou cestu.

Jaký je ten stav, který jste se šamany prožil?
Stavy, které v této civilizaci nejdou sdělit, neboť by mě naslouchající považovali za blázna. Jde to pouze svěřit papíru během několika let, při kterých mé knihy vznikají.

Prožil jste už nějaký podobný stav při psaní vašich knih?
Když se podaří pár dobrých vět, u kterých cítím, že se mi zarývají hluboko pod kůži, a mám z nich mrazení po těle, tak to je zážitek, který se, stejně jako šamanské stavy, nedá jen tak lehce popsat.

Jako šaman musíte určitě znát nějaké rytmy. „Hudební vzdělání“ jste tedy získal až při svých pobytech u šamanů z kmene Mentawaj?
Rozhodně bych tím nechtěl urážet opravdové muzikanty. To, co já o samotě provozuji, tomu se hudba říkat nedá. Je to jen jakési vyluzování tónů pro radost. Samozřejmě jen pro moji radost, nikoho jiného tím radši neobtěžuji.

Na co se návštěvníci festivalu Okolo Třeboně můžou při vašem autorském čtení těšit?
Rozhodně nechci rozjařené návštěvníky zchladit pouhým čtením, a tak jsem pro ně připravil jistou psychedelickou podívanou. Něco mezi divadlem, čtením a loutkoherectvím (smích). Je to prostě příběh o jedné knize, o jednom spisovateli, který se zblázní a mluví se svými psychiatry, které nutí při svém čtení, aby ho doprovázeli hraním si s loutkami. A snaží se je režírovat, dokud se nezblázní i oni sami. Pak přichází ta chvíle, kdy možná i diváci, kteří přijdou na naše vystoupení, uvidí něco, co normální člověk neuvidí. Ducha zemřelého hrdiny knihy. Tady bych to naše povídání ukončil a budu doufat, že duch Bernarda Marese se bude vznášet v sobotu v oparu rybníku Svět nad festivalem Okolo Třeboně, kam už se moc těším.

Jana Holoubková