Vědkyně objevila unikát od básníka Halase

Přečítám-li si některou svoji báseň, která pláče, je mi, jako bych roztruboval svoji lásku nebo svoje neštěstí… Unikátní, protože dosud neznámou přednášku Františka Halase o poezii, představuje Dagmar Blümlová z Jihočeské univerzity v knize Dát život němým věcem světa. Básník ji pronesl 21. února 1931 v kulturním katolickém sdružení v Olomouci, kam ho pozval kamarád, tehdy knihovník Aloys Skoumal. A nebýt jihočeské kulturní historičky, jež se narodila v roce, kdy Halas umřel, ležel by text doteď nepovšimnut v jednom brněnském muzeu. „Je zázrak, že v 21. století se objeví něco z Halase, co ještě nikdo nezná,” říká 62letá dáma se smyslem pro sebeironii. „Mluvím zeširoka jak Volha,” omlouvá se například uprostřed rozhovoru.

Myslíte si stejně jako Halas, že básník má právo na smutek?
Tohle byla klíčová věc, která k Halasovi patřila, doplatil na ni i po své smrti. V době, kdy se žádal optimismus, vládl pocit, že on optimismus nemá, tudíž je třeba ho vyřadit. Ale já myslím, že nejenom u básníka, ale i u sochaře a malíře právo na smutek musí být, protože kdo nezná dimenzi smutku, tak nezná ani dimenzi radosti. Všechno to funguje na protiváhách, které dotvářejí harmonii světa.

Věta Alfreda de Musset, že nejkrásnější básně jsou ty nejsmutnější, tedy stále platí.
Myslím si, že platí. František Halas psal i krásné verše pro děti… A to, že Ladislav Štoll (marxistický literární kritik - pozn.red.) Halase exkomunikoval z české kultury, byl zásadní omyl, který měl ve Štollově případě ideologické opodstatnění. Ochotně se k tomu ale připojovali i jiní.

Překvapilo mě, že Halase kritizoval i Vítězslav Nezval.
Text vznikl v době, kdy Halas byl docela smutný z toho, že sbírku Kohout plaší smrt Nezval napadl. Nezval nebyl špatný básník, začal psát špatné věci až od 50. let, takže člověk by očekával básnickou sounáležitost. Razila se ale tendence, že budoucnost jen v radostných barvách. Halas má v dalších úpravách textu jednu z metafor o smutku rozvinutou do krásného obrazu: smutek svým zhavranělým letem víc rozčeří hladinu kolem nás než hopkání umělého optimismu. To jsou zvukomalebná slova, když si představíte černou peruť, zatímco hopkání mi připomíná plechové slepice, které se natahovaly klíčkem - optimismus za každou cenu.

Co pro vás Halasova přednáška znamená?
Text vidím jako tečku za 20. roky, které byly velmi zajímavé tím, že nebyla tak velká hranice mezi levicí a katolíky. Aloys Skoumal, který přednášku inicioval, byl katolík, Halas komunista, ale vůbec to nehrálo roli. A netýkalo se to jenom jich dvou. Třeba Halas bydlel na privátě se Zahradníčkem. Tomu visela v pokoji panenka Maria, Halasovi Lenin, a když se pohádali, tak si ty obrázky sundavali, ale jinak v klidu. Měli společného nepřítele v nasyceném a o nic neusilujícím měšťákovi. Navíc oběma bylo v té době třicet, takže roli hrála i traumata třicátníků. Text je zúročením všech křivd i nadějí a tím je pro mě taky přitažlivý.

Jak jste tuhle přednášku vůbec objevila?
To je trošku taková detektivka. Našla jsem ho, už je to strašně dávno, v archivní pozůstalosti Aloyse Skoumala. Ten ve své době hrál mnohem důležitější úlohu než jako překladatel, jak ho dnes máme v povědomí. Byl podněcovač různých věcí a člověk, po kterém třeba nezůstane materiální stopa, ale přitom hodně ovlivní. Zemřel v roce 1988 a mě strašně naštvalo, že nevyšel ani jeden nekrolog. A protože u mě hraje často roli negativní motivace, tak jsem šla do Moravského zemského muzea, kde byly tyhle dopisy.

Co bylo impulsem, že jste text zeditovala a vydala knižně?
Dělám pro Torst edici korespondence Halas - Skoumal a Halas - Čep. Znovu jsem po letech četla tu přednášku a říkala jsem si, jak je krásná. K tomu měl letos Halas 3. října sto deset let od narození a literární pes po něm neštěkl. Mně to bylo líto, navíc od přednášky letos uplynulo 80 let. To byla poslední kapka.

A proč jste jako ilustrátorku oslovila Renatu Klogner Štolbovou?
Učila jsem ji, ale to není podstatné. Vím, že má ve svém díle hodně křesťanských motivů. A Halas, protože přednášel pro katolické publikum, tam vložil sumu křesťanských motivů, jaká už nikdy v žádné jeho sbírce není. Chtěl jim udělat radost. Když jsem přemýšlela, na koho z malířů se obrátit, vybavila jsem si jeden sedmiramenný svícen od Renaty a věděla, že chci na obálku dostat světlo. A Renatu to nadchlo.

Nakolik jste zachovala Halasův jazyk z rukopisu? Upravovala jste češtinu hodně?
Halasova čeština je nádherná. Takových mistrů básnického jazyka českého nemáme mnoho. Měl šest dní na to, aby si text připravil. A já osobně mám soukromou tezi - vycházím z vlastní zkušenosti, že všechno dělám pod metlou času - jestli on to nepsal ve vlaku, když jel z Prahy do Olomouce, protože tenkrát trvala cesta určitě dost dlouho… Byl to prostě rukopis, který přepsala švagrová básníka Viléma Závady. Opravila jsem pár gramaticky chybných tvarů, ale jestli těch zásahů bylo dohromady deset? Jinak to byla nádherná, nádherná editace.

A rukopis jste také držela v ruce?
Ten už asi neexistuje, je zázrak, že se zachoval strojopis, že ho Skoumal uchoval.

Z myšlenek, které Halas v přednášce rozvádí, mě zaujala ta, že básník by neměl být zatažen do zápasu o tento svět. Ale umění přece mnohdy svět proměňuje.
Já si nemyslím, že je to protimluv. Halas hodně reagoval na změny v levicovém křídle. Má tam i další úvahy o tom, co se stane, když básníka někdo tlačí k tendenci, což platí i pro programový optimismus. Halas se hodně optimisticky dívá do budoucnosti, že poezie neumře, že naopak nastane čas, kdy bude pro lidi nutná, protože ji budou potřebovat ke svému životu.

Což tak dnes asi není.
Z našeho dnešního úhlu pohledu je to zvláštní, ale v optice roku 1931 tomu opravdu věřil. Jeho výpověď je strašně upřímná, metafory ještě neměl doladěné, takže jsou jako skica, která má někdy mnohem větší šmrnc než když potom vidíte obrovský olej. Souvisí s tím právo na smutek, který zhodnocuje život, jenž není matějskou poutí od začátku do konce. Slova o zápasu si překládám tak, že poezie by měla být denním chlebem nejenom básníků, ale všech lidí a tím bude třeba posouvat svět, stane-li se součástí jejich života. Ale ne tak, že někdo zavelí: teď budeme budovat svět, koukejte se seřadit v jeden šik a zpívejte naši píseň.

Říkáte, že je zázrak, že existuje něco neznámého od Halase. Ale když poslouchám tu genezi, tak mám pocit, že jste si ten unikát docela dlouho nechávala pro sebe.
Já jsem ho zlotřile tajila (úsměv). Ne, není to zas až tak pravda - o Halasovi jsem napsala docela objemnou knížku a tam to zmiňuju. Pro mě byla tahle kauza důležitá v souvislosti se Skoumalem, protože jsem ho chtěla vytáhnout z kastlíku, že jen někde něco přeložil.

Kdy jste se vy poprvé potkala s Halasem, kdy vás poprvé nějaký jeho verš zasáhl?
Těžko říct. Nemyslím si, že by mě Halasem uchvátila škola. K tomu jsem skeptik, i když jsem učitel, protože školní nadšení z nějakého umělce je poměrně vzácné. Asi to bylo v době, kdy jsem o něm začala mluvit pro jiné. Byl to takový robustní chlap a na fotkách, kde má svou medvědí tlapu kolem Lojzíčka Skoumala, který měl pod vojenskou míru hodně hluboko, je to až dojemné. V Halasově figuře je nějaká dětinská něha a já mám moc ráda větu, která je ve sbírce Ladění: Já k dětem šel jsem pro rozumy, všelicos z nebe ještě umí.

A vaše oblíbená báseň?
Jednoznačně Já se tam vrátím. To je věc, kterou mám moc ráda, kvůli které jsem táhla studenty do Kunštátu, kde je Halas pohřben, protože jsem to TAM chtěla vidět.

Máte také touhu se někam vracet?
Jedno konkrétní místo jako halasovský Kunštát, kde opravdu skončil pod tím břečťanem porostlým hrobem, to ne. Ale musím mít jižní Čechy. V posledním desetiletí jsem měla dost možností pobývat v Itálii, bylo to úžasné, ale jižní Čechy jsou krásné.

Souhlasím, proto jsem tu, ač Severočech, zůstal… Doslov ke knize končíte Halasovou větou, že poezie stejně jako láska přetrvá na věky. Věříte tomu jako žena, která je delší dobu vdaná?
Ta formulace je hezká, protože se tam říká, bude-li poezií a láskou. To znamená, že pokud jsou, tak ano.