Připomínají amatérského rybáře a sportovce, mladíka, který chtěl být záchranářem a pomáhat lidem.

Měl za sebou první týdny studia na Střední zdravotnické škole v Českých Budějovicích. Přiblížil se tak svému snu pracovat u letecké záchranky. Roky se na toto povolání připravoval dobrovolnou činností v rámci Červeného kříže.

Přes otcův zákaz se ale vydal v osudné listopadové noci na internát v autě se svým známým. Pět mladých lidí mířilo ze Studené do Českých Budějovic. Dojeli však jen pár kilometrů za Jindřichův Hradec. Jejich cesta skončila u Lásenice.

Osudnými se jim staly zatáčky hned za obcí. „Nehoda se stala dne 8. listopadu 2009 ve 20.35 hodin za obcí Lásenice. Řidič nezvládl řízení vozidla Ford Escort a v konečné fázi narazil s vozidlem do stromu,“ uvedla ze strohého policejního protokolu k nehodě Hana Millerová, jindřichohradecká policejní mluvčí.

Nehodu bude posuzovat soud, a tak se policie nechce k věci blíže vyjadřovat. Kusé informace jsou ale o nehodě známé. Jednou z možných příčin havárie by podle nich mohla být skutečnost, že řidič nepřizpůsobil rychlost mokré vozovce. Za Lásenicí pak dostal smyk, se kterým si neuměl poradit, a automobil skončil v příkopu, kde narazil bočně do stromu.

Zadní sedadlo

Výsledek nehody byl tragický. Na zadním sedadle zemřel jeden člověk a dva lidé byli těžce zraněni.

Svým životem na havárii doplatil Jiří Vrátil. Mladý záchranář jako by na všechny ale myslel i „z druhého břehu“. Své vysněné povolání naplnil i při tragické nehodě, kdy vzal největší díl nárazu o strom na sebe. Díky tomu pak měli jeho spolujezdci na zadním sedadle větší šanci přežít. Bohužel, hlas sanitky, se kterou chtěl jezdit, aby mohl pomáhat druhým, už pro něj v listopadový večer u Lásenice nezněl.

„Pořád se ptám proč. To nebyl člověk, který by hazardoval se životem. Co dělal, to se snažil dělat pečlivě,“ nemůže se stále smířit se smrtí svého syna Jiří Vrátil starší. Otec tragicky zemřelého mladíka také odmítá brát nehodu jen jako důsledek hloupé frajeřiny. Mluví spíš o nezodpovědnosti řidiče, ale chce počkat na rozhodnutí soudu a věří ve spravedlivý rozsudek.

Jiří Vrátil starší také často přemítá o tom, proč si raději osud nevybral k tvrdé a nespravedlivé silniční dani jeho samotného.

Jiný svět

Jediným okamžikem vkročila Jirkova rodina do jiného světa, v němž kdosi navždy chybí. A nejen nejbližším.

„V podstatě až po té události jsme začali zjišťovat, jak byl Jiřík oblíbený. Smutným svědectvím bylo, kolik kamarádů a přátel se s ním přišlo rozloučit. Kamarádi rybáři a kamarádi ze záchranné služby se mu postavili při pohřbu ochotně jako čestná stráž,“ říká Jiří Vrátil starší a z jeho hlasu je i po několika měsících znát velké pohnutí. Připomíná přitom, jak moc pro rodinu znamenala pomoc příbuzných kamarádů a přátel v těžkých chvílích.

Když si dnes mladíkův otec promítá život svého syna, zjišťuje, komu všemu chce poděkovat za pomoc při výchově. „Učitelům ze základní školy, paní učitelce Všohajkové, která vedla zdravotnický kroužek při ZŠ ve Studené, a paní Hanzalové z Červeného kříže. Ony dvě dotáhly Jiříka až do fáze, že chtěl dělat záchranáře a o ničem jiném neuvažoval. Říkal, tati, mami, já mám jasno,“ vzpomíná nešťastný otec.

Na mysli mu tane i příhoda, kdy topícího se Jirku vytáhl kamarád z vody. „Díky Tomášovi Mastnému jsme mohli Jiříka mít ještě šestnáct let,“ zmiňuje Jiří Vrátil starší a připojuje, jak snadno našel jeho syn kamarády i mezi lidmi o generaci staršími. Ať už to byli rybáři ze Studené nebo z Lipnice či jiní lidé. „Doktor Fabeš vždy říkal, moc se těším, až jednou nastoupíš na záchranku a budeme spolu dělat,“ přidává další vzpomínku Jiří Vrátil starší.

Kromě velké zkoušky postavil osud před rodinu ještě jednu menší. Mladší syn se nyní hlásí na stejnou školu jako Jirka. Rodiče měli obavy, aby mu škola příliš nepřipomínala bratra, ale nakonec se rozhodli nebránit mu v jeho rozhodnutí.

Listopadový večer však změnil život nejen Jirkovým blízkým. Poznamenal i jeho spolužáky. Nehodu a její důsledky asi z paměti nikdy nedokážou úplně vytěsnit. Na mladé lidi na prahu dospělosti tragická událost doléhá i s odstupem několika měsíců.

„Myslím, že to změnilo celou naši třídu,“ vyjadřuje myšlenku většiny spolužáků Michaela. „Chybí mi. On i to, jak jsme spolu třeba pořád hráli piškvorky. Kdyby tu byl, bylo by všechno jiné,“ dodává dívka o mladíkovi, kterému stačilo pár týdnů na to, aby si získal své okolí.

„Byl úžasnej a výjimečnej, bavil se se všemi, dokázal všechno říct do očí každému bez přetvářky, na to se nedá zapomenout,“ říká Ivana, další ze spolužaček.

Ze slov všech, kteří o Jirkovi mluví sice nenápadně, ale přece zřetelně zaznívá, že některým lidem stačí jen krátký čas, aby na něj ostatní nikdy nezapomněli.

Portrét

Aby Jirku připomněli, vytvořili jeho spolužáci i portrét na Facebooku. „Ta stránka tam bude navždycky,tak jako on s námi,“ říkají.

„Postupně se přidávají lidé, kteří ho znali. Jsou tam i bývalí spolužáci ze základní školy,“ popisuje internetové stránky jejich zakladatelka Tereza. „Jiříka jsem zbožňovala a vždycky budu. Jako všichni. Byl to jedinečný kluk a věčný optimista. Na něj se nedá zapomenout. A my NEZAPOMENEME! On si tohle nezasloužil,“ zdůraznila smutně Tereza.
Neštěstí ovlivnilo mladé lidi i jinak. Jsou opatrnější.

„Od té doby jezdím autem jenom s rodiči,“ říká jedna z dívek v bývalé Jirkově třídě. „Já jezdím s kamarádem, ale fakt jenom málo. Od té doby, co se to stalo, dávám větší pozor i na přechodu,“ doplňuje za svou osobu Ivana.

VÍCE O TRAGICKÉ NEHODĚ ZDE