Oba tělesně postižení sportovci se na jihu Čech mohou pyšnit titulem Sportovec roku v kategorii handicapovaných. Ta byla na program slavnostního vyhlášení zařazena minulý rok vůbec poprvé.
Běla Třebínová se vloni stala historicky první tělesně postiženou vítězkou ankety, letos ji na podium doprovodil Arnošt Petráček.
Oba se také po slavnostním vyhlášení ankety v českobudějovickém Metropolu podělili o své dojmy.

Jaký je to pocit, být nejlepším handicapovaným sportovcem Jihočeského kraje?
Třebínová: Já už jsem byla vyhlášena vloni, moc jsem si ten pocit ale neužila, protože jsem byla ve stavu nemocných. Letos je to samozřejmě mnohem lepší.
Petráček: Užil jsem si to parádně. Je to fajn, protože reprezentuji nejen Českou republiku, ale též Jihočeský kraj. Jsem rád, že jsem mohl na vyhlášení být.

Co říkáte tomu, že letos organizátoři ankety udělili v kategorii handicapovaných titul Sportovec roku hned dvěma sportovcům?
Třebínová: Je to poněkud nezvyklé v anketě tohoto typu, protože obvykle bývá vyhlášen jen jeden sportovec. Za ocenění jsem však samozřejmě ráda.
Petráček: Nepřekvapilo mě to, protože jsme s Bělou Jihočeši a myslím, že jsme kraj reprezentovali vzorně. Já jsem přivezl z paralympiády zlatou medaili, Běla zase stříbrnou a bronzovou, takže považuji za správné, že jsme mohli oba dva na slavnostním večeru být.

Oba trénujete v českobudějovickém krytém bazénu, absolvujete stejné závody a vzájemně se podporujete. Dá se říci, že jde o takový jihočeský týmový úspěch?
Petráček: Je to úspěch spíš celého paralympijského plaveckého týmu.
Jako jediní Jihočeši jste na paralympijských hrách v Riu vybojovali medaile a bylo tedy velmi pravděpodobné, že organizátoři budou vybírat nejlepšího handicapovaného sportovce právě mezi vámi dvěma. Měli podle vás těžké rozhodování?
Třebínová: Řekla bych, že vyhlašovatelé ankety byli velice diplomatičtí, protože je opravdu těžké posoudit, zda je cennější jedna zlatá medaile, nebo stříbrná a bronzová.
Petráček: Ono se tak trochu vyrovnává.
Třebínová: Organizátoři ankety na jihu Čech vyhodnotili ženu a muže a myslím, že by se tím mohly inspirovat také další kraje.

Objevují se i názory, že handicapovaní sportovci by nemuseli mít vlastní kategorii, ale mohli by být vyhlašováni společně se zdravými kolegy. Co si o tom myslíte vy? Dají se vzájemně porovnávat sportovní výkony postižených a nepostižených?
Třebínová: Jsem pro myšlenku sloučit kategorii postižených a nepostižených sportovců. Pak bychom ale nejspíš anketu vyhráli (smích).
Petráček: Já si myslím totéž. V poslední době jsem se setkal s olympioniky Lukášem Krpálkem, Pepou Dostálem či manželi Gabrielou a Petrem Koukalovými a musím říct, že jsou to fajn lidé. Mají něco za sebou, ví, jakou dřinu to obnáší a shodli jsme se, že cesta k úspěchu je stejná v případě handicapovaných sportovců i těch zdravých.

Od návratu z Brazílie jezdíte po různých besedách, setkáváte se se zajímavými osobnostmi, jste zváni od pořadatelů nejrůznějších akcí. Jak si užíváte společenského života?
Petráček: Počítal jsem to a zjistil jsem, že jsem se zúčastnil zhruba čtyřiceti nejrůznějších společenských akcí a besed, na kterých jsem se setkal s mnoha zajímavými lidmi.
Třebínová: Já těch akcí absolvuji možná méně, protože přece jenom zlatou medaili jsem nezískala a navíc jsem skončila s aktivní činností. Na škodu to ale úplně není. Zjišťuji, že i když už pravidelně netrénuji, času mám čím dál tím méně. Charitativní akce a besedy též navštěvuji, více času však věnuji také rodině a kromě toho si hledám práci.
Petráček: Já kromě toho ještě studuji a v lednu mě čekají státnice. Teď o prázdninách bych si chtěl hlavně odpočinout od toho náročného maratónu, který mám za sebou a soustředit se na školu.

Co byste si přáli do nového roku?
Třebínová: Zdraví pro mě a celou mojí rodinu, to je pro mě nejdůležitější. Jinak pohodu, klid a život bez velkých karambolů.
Petráček: Také já si myslím, že zdraví je tím nejdůležitějším, co můžeme mít. Přál bych si také, aby se mi příští rok dařilo na mistrovství světa v Mexiku. K tomu budu i nadále potřebovat dobré rodinné zázemí a abychom se měli všichni rádi.