Lucie Sekanová z Borovan si splnila velký sportovní sen. Zúčastnila se MS v Pekingu (na snímku). Podle dosažených časů na 3000 m překážek je v českých reprezentačních barvách horkou kandidátkou na letenku na OH do Rio de Janeira.Také v atletice jste patřila po ukončení fotbalové kariéry okamžitě k nejúspěšnějším?
Na základní škole jsem byla v běhu nejlepší, objížděla jsem školní závody, šlo mi to dobře. Vyzkoušela jsem kroužek atletiky. Ze začátku mě to ale vůbec nebavilo, až časem jsem si k atletice vypěstovala pěkný vztah. Je to někdy hodně náročné, ale jsem ráda, že jsem se touto cestou vydala.

Měla jste odmala atletický vzor?
Televizi jsem moc nesledovala, ale měla jsem za vzor kolegyni ze skupiny trenéra Petra Bahenského Lenku Matouškovou. Běhala osmistovku. Obdivovala jsem ji a tehdy jsem si říkala: Už dělá atletiku pět let, to nikdy nevydržím. A já letos běhám třináctou sezonu…

Závodíte v barvách USK Praha, ale trénujete často na jihu. Začínala jste v Sokole ČB. Cítíte se aktuálně jako největší jihočeská atletická hvězda?
Těžko se chválit, není to můj šálek kávy. Na jihu je hodně atletických nadějí.

Jste ale přece nejlepší…
Trocha sebevědomí neuškodí. Tak tedy ano, cítím se být nejlepší. Ale je to těžké srovnávat napříč kategoriemi a disciplínami. Obecně platí, že nejtěžší je vydržet 
u atletiky i po přechodu z juniorských kategorií mezi dospělé. To se mi naštěstí povedlo. A co víc, stále se i po těch letech závodní atletiky dokážu zlepšovat. Takže z tohoto pohledu se možná jihočeskou hvězdou mohu cítit.

Jsou podle vašeho odborného pohledu v kraji pro atletiku takové podmínky, aby mohly vyrůstat další hvězdy?
Záleží na tom, co k trénování potřebujete. Já jsem měla v Sokole, a pak i na Sportovním gymnáziu, výborné podmínky. Mohla jsem trénovat v Praze, USA, ale rozhodla jsem se zůstat na jihu Čech. Dokázala jsem, že
i tady se dá s podporou okolí připravit na velkou atletiku. Pokud bude u mládeže vůle vůbec sport dělat, pak tu prostor je. Určitě se slušné podmínky dají poskládat i v Jihočeském kraji.

Atletika.

Roste na jihu výjimečný talent?
Je jich tu víc. K tomu, aby se tito atleti stali stabilně úspěšnými, jim ale chybí pokora a disciplinovanost ke sportu. To mě mrzí. Když to srovnám s naší érou, v jejich letech jsme měli rozhodně přísnější režim. Svádím to na dnešní dobu, ale jde to určitě ovládnout silnou vůlí a touhou být nejlepší ze všech.

Takže scénu na jihu sledujete?
Samozřejmě. Uvidíme, jak s talentem Jihočeši naloží. Přeju jim hodně štěstí, aby svůj velký talent nepromrhali, ale naopak aby se ho snažili co nejvíc prodat.

Už se vám v noci zdá o olympijském závodě v Riu?
Je pravda, že často přemítám, jak na olympiádě v Riu závodím. Hodně na to myslím hlavně při trénincích. Když je třeba něco těžšího, tak si vzpomenu na olympiádu a jde mi to hned lépe. Ale jsem pevně nohama na zemi. Sice mám splněný A limit, ale je potřeba ještě zaběhnout a potvrdit si účast B limitem. To nebude jednoduché.

Směrujete už formu k OH?
Byla jsem na tradičním třítýdenním soustředění na Zadově, kde pro běh panují náročné sněhové podmínky. Opakuji si heslo, které mi jednou řekl přítel: „Nepřejte si, aby to bylo snazší. Přejte si, abyste byli lepší." To pomáhá. Soustředění bylo směrováno k hlavní sezoně. Halu vynechávám. Ještě bych měla stihnout jedno soustředění a na přelomu května a června se pokusím zaběhnout limit. Ten je na tři tisíce metrů překážek 9:55. Zajistí mi start na červencovém mistrovství Evropy v Amsterdamu i na olympijských hrách v Riu. Obě akce jsou velkým cílem. Olympiáda je ale můj sen. Držte mi, prosím, palce.

Tušíte, co atlety v Riu čeká?
Přibližně vím. Už v Pekingu vyprávěli, že mají vystavěné byty pro olympioniky, vypadají prý krásně. Jsou tam hrozná parna, vysoká vlhkost, v tom si proti Pekingu nepolepším. S časovým posunem to taky bude náročné. Všechno určitě pohltí ten pocit, že jste na olympiádě.