V šestnácti letech se Ludmila Dudáčková ze strakonické U19 Chance stala nejmladší hráčkou ŽBL. Začínala 
v šesti letech v Č. Budějovicích, do Strakonic se přestěhovala před čtyřmi roky. Skončená sezona byla v její kariéře významným mezníkem.

Jaké jste měla pocity, když jste nastupovala ke svému prvnímu utkání v ŽBL?
Když jsem nastupovala ke svému prvnímu zápasu, myslela jsem si, že budu mít trému, ale nakonec jsem nervózní vůbec nebyla. Záhy to ze mě spadlo a cítila jsem se úplně v pohodě.

Připravila jste se pečlivě?
Asi mi pomohlo, že od šestnáctileté holky nikdo nečekal, že nastřílí dvacet bodů a nebude chybovat.

Hodně dlouho jste kráčely od porážky k porážce. První výhra přišla až po třech měsících. Nebylo to deprimující?
Příjemné to jistě nebylo, ale hrát ŽBL pro mě byla pocta. Chuť jsem si spravovala především v týmu kadetek, kde bylo mé skutečné místo. Tam jsem hrála v základu. Hrála jsem i za juniorky a také tam jsme udělaly dobré výsledky. Byla to taková náplast na ty porážky v ŽBL.

V kategorii kadetek a juniorek jste to dotáhly až do čtvrtfinále play-off. Dá se hovořit o vydařené sezoně?
Postup do play-off byl vynikající. Hlavně, že jsme se udržely. Rozhodně jsme nechtěly hrát baráž tak jako v předchozí sezoně.

V ŽBL už to tak slavné nebylo, ale ke konci jste se přece jen naznačily, že v příští sezoně byste nemusely být úplně bez šancí?
Věřím, že jsme si z této sezony něco vzaly, a že to příští rok zúročíme a bude to lepší.

Tento ročník vás ale musel stát dost sil. Hrála jste vlastně tři soutěže. Kadetskou, juniorskou a také ženskou extraligu…
Hrát tři zápasy týdně, to nebylo nic jednoduchého. Taky to na mě dolehlo. Zranila jsem se a léčba trvala poměrně dlouho. Ani přes zdravotní problémy jsem však nikdy neodmítla hrát.

Dá se vůbec taková zátěž dlouhodobě zvládat?
Dá se to zvládat, člověk ale musí taky víc odpočívat. Například snížit počet tréninků v týdnu. Důležitá je také rehabilitace a musím přiznat, že jsem ji zanedbávala. Dojížděla jsem a byla jsem ráda, že můžu být co nejdřív doma.

Na druhou stranu zápasy vám dají jistě víc než samotný trénink?
Určitě. Nejsem zrovna tréninkový typ a zápasy mě baví mnohem víc.

Vaše výkony jistě neunikly stavitelům mládežnických reprezentací?
V předchozích sezonách jsem byla povolávána spíš jen na přípravná utkání. Výrazněji jsem se prosadila až letos. Byla jsem nominována na mistrovství Evropy šestnáctiletých.

Prý pocházíte ze sportovní rodiny, je to tak?
Táta byl extraligový hokejový brankář Kladna a maminka zase házenkářka. Nastupovala i v reprezentaci. Také brácha chytal v hokejové brance a je mistrem republiky. Jsme tedy sportovně založená rodina.

Vy ovšem hrajete basketbal. Proč jste se dala právě na tento sport?
Táta hrál krátce také basketbal. Rodiče uvažovali, že by mě dali na házenou, ale zdálo se jim, že házená je příliš kontaktní sport, tak mě přihlásili na basketbal.