Medailista z olympijských her se snaží být perfektní i v zaměstnání. „Je to náročné, ale cítím se paradoxně svobodnější,“ popisuje své pocity

Medailista z olympijských her se snaží být perfektní i v zaměstnání. Proto říká, že: „Je to náročné.“ Náročnější než vrcholový sport? „Je to jiné. Na fyzickou stránku samozřejmě takové nároky nejsou, pohyb mi spíš chybí, ale mám celou řadu dalších starostí, je to pro mě spousta nových věcí. Poznávám je, v tom je to složité.“ Po ukončení aktivní kariéry Václav Chalupa poznává, že je přece jen o něco svobodnější, než býval. „Mohu si rozvrhnout práci, když potřebuju dovolenou, vezmu si ji. Sportovec se kromě tréninku cítí poněkud svázaný, musí se pořád hlídat, aby se nezranil, aby nenastydl, v tom je to pro mě aktuálně jednodušší.“

Jihočech odložil vesla a od té doby prakticky nesáhl na míč, neobul tretry, nevzal do ruky ani tenisovou raketu. Do rychlejších pohybů se příliš nepouštěl. „Ani mi to nechybělo.“ Od konce loňských prázdnin až do těch letošních, vlastně od září roku 2009, se nehýbal. „Je pravda, že až do letošních prázdnin jsem nic nedělal. Nestíhal jsem, ani jsem neměl moc chuť. Až teď během léta jsem přišel na to, že by tělo pohyb chtělo.“ Jak už to bývá, Chalupa si povšiml i mírného pohybu ručičky na váze, která stoupala směrem nahoru. „Nedostal jsem se do nějakých extrémů, ale mám asi pět až sedm kilo nad závodní váhou. Vážím asi jako v období, kdy jsem posiloval, teď ale mám obavy, že to není svalová hmota,“ usmívá se sympatická osobnost československého sportu.

Václav Chalupa: Narodil se 7. prosince 1967 v Jindřichově Hradci. Veslař a skifař, reprezentant České republiky (a Československa). Poprvé reprezentoval v roce 1985 na MS juniorů. K jeho největším úspěchům patří několik vítězství ve Světovém poháru (1991, 1999, 2000), druhé místo na MS (1989, 1990, 1991, 1993), druhé místo na olympijských hrách v Barceloně v roce 1992. Na LOH 1996 v Atlantě byl vlajkonošem české výpravy.

Václav Chalupa se vždy rád vrací na český jih. „Letos jsem měl dokonce desetidenní dovolenou, to se mi nestalo dlouho, mohl jsem konečně vyrazit na Ratmírák.“ Manželé Chalupovi se věnují dvouletému synovi Ondřejovi. „Cestování s ním je ještě docela náročné, tříhodinový přesun autem není úplně ideální, zatím se na jih Čech nedostanu tak často, jak bych si přál.“ Připadá v úvahu návrat zpět do vrcholového sportu? „Nad tím vůbec nepřemýšlím,“ odpovídá úspěšný veslař bez sebemenšího zaváhání. Přitom lákadel by bylo dost. Nemusel by se nutně věnovat pouze sportu, který mu přinesl vysněnou a perně vydřenou olympijskou medaili. „Bohužel, musím se něčím živit, začal jsem pracovat, takže času je opravdu málo. Zkusil jsem třeba golf, moc mě to bavilo, líbilo se mi to, jenomže čas prostě není.“ Že by třeba Václav Chalupa následoval Ivana Lendla, který po ukončení tenisové kariéry vrhl své síly na golfová hřiště? Medailista z barcelonských olympijských her se jenom pousměje. „Jako Lendl určitě nejsem, veslování není tenis. To není sport na zabezpečení na celý život, abych se teď mohl věnovat jenom tomu, čemu chci. Prostě musím do práce.“

Čemu se sympatický Jihočech věnuje po ukončení veslařské kariéry? Zůstal u vody. „Přemístil jsem se ze smíchovského břehu na podolský, naproti loděnici Dukly je dílna Českého veslařského klubu, kde se vyrábějí a opravují lodě. Tak je opravuju,“ říká se širokým úsměvem.