Tajemství joggingových stezek

Je zima, venku svítí slunce, ale mrzne, jen to praští, vzduch suchý, tlaková výše. Rosničky radily zejména nám dětem a staříkům venku opatrně.

V lednovém dni slunce klouže rychle a nízko po obzoru, je třeba přichvátnout. A tak neleníš, rychle legíny, šusťáky, trika, dvě mikiny a větrovku, čepici, rukavice a běžecké boty a rychle po schodech dolů. Otevřeš dveře paneláku na sídlišti Vajgar a přivítá tě osvěžující vzduch, venku na tebe vyjeveně koukne v již trochu špinavém sněhu se popelící kluk.

Pomalu se dáš do běhu, mineš toho kluka a prostředkem křižovatky mezi paneláky. Objeví se panorama čerstvě postavených marketů. Proběhneš kolem lidí s nákupy a vezmeš zavděk novým přechodem, který přetíná a zpomaluje provoz na městském okruhu. Po asfaltu se snažíš běžet přes celá chodidla, kvůli šlachám a kloubům, a je tu parkoviště, jímž to vezmeš úhlopříčně do malé mezery mezi budovami.

Odtamtud pak už hledíš do volné přírody. Dnes tam není ani tolik pejskařů se svými miláčky, a tak ti nehrozí psí rozhovory a někdy i dosti temperamentní diskuse, jejíž stopy jsou stále patrné na tvém scvrklém zadku. Následek běžeckého kousnutí agresivním ratlíkem. Takže s městem za zády, jak říká anarchistický básník , pokračuješ dál.

Zde už je vlastně první šťastná louka, po níž se prochází mnoho lidí, aby si odpočinuli, prošli se a nabrali energii. Tím ty se ale nehodláš zabývat, protože jogging v zimě má své pravidlo, a to zní, pokud možno se nezastavovat, proto neprochladnout a snažit se běžet až ke vchodu domu. Prochladnutí a nečinnost by zde mohly být doslova vražedné. Blíží se lesík a je tu již první romantická pěšinka, když zahneme vlevo. Netrvá to víc než tři minuty od domu a jsme v přírodě. Kouzlo mnohatisícového sídliště na kraji města.

Opravdu se vyplatí na těchto úzkých cestách dívat pod nohy, protože kořeny stromů se starají o různá překvapení pod sněhem a byla by škoda přerušit ten pocit rychlosti, kdy slyšíš, jak tě rychle míjejí větve stromů, cestička tě vede klikatě, ale nakonec jsi vyvržen na asfalt, a tak na chvíli musíš vydržet tvrdý podklad, což je nebezpečné, a vyžaduje to raději běžet přes celá chodidla, zapomenout na dvojitou práci kotníků, ale zejména se vyplatí dobré boty, které tlumí dopady a chrání pohybový aparát. Vlevo se objeví prostor bývalé slévárny, ale je zde nějaké jiné zařízení, snad na výrobu tepla, ale to tě nemusí zajímat, protože ty po asfaltu seběhneš k silnici, pár kroků směrem na Jitku, tedy Otín, ale pak vlevo přes silnici, kde již začíná naše další romantika.

Protože je podklad opravdu nejistý, pod tenkou vrstvou sněhu může být cokoliv, soustředěně sbíháš dolů a při první příležitosti na pěšinu mezi mladé stromky, kterých si moc nevšímáš, protože nejdůležitější je stále dobře vědět, kam položit chodidla a vše zrakem pečlivě kontrolovat.

Doposud tě ani nenapadne přemýšlet, jak asi dlouho jsi na trase, ale nemůže to být o mnoho déle než pět minut a již jsi v místě, které je podobné jako stezky třeba na Javořici v blízkosti studánky Páně. Vyběhneš na širší cestičku a dáš se přes dřevěný můstek, který zde dobré duše opět vyrobily, aby ho pak vandalové zlikvidovali.

Teď ale pocítíš známý pocit. Celým tělem se přelije vlna tepla, to jak organizmus přepíná na aerobní práci, začíná využívat kyslík, který přechází z plic do krve a odtud do pracujících svalů, mrtvý bod lehce, téměř nenápadně překonán, tělo příjemně zahřáto, prohlížíš si sníh na větvích stromů, v blízkosti města, ale přitom v nefalšované přírodě, tohle je deviza tohoto místa. Již dlouho nečekáš, když se před tebou otevře krásná louka, vlevo občas stává auto s plachými, vysmátými chlapci, kteří kdykoliv spatří v blízkosti člověka, mizí s autem rychle pryč, jen oni vědí proč a jen oni vědí kam, ale to nás nemusí zajímat. Vlevo na konci louky se vine nádherný Hamerský potok, který se umí při správném množství vody změnit v opravdového divočáka.

Uprostřed louky stojí stožár vysokého napětí a ty zatočíš úhlopříčně přes louku a sloup mineš také zleva. Doběhneš k silničce, překonáš se a vyhoupneš se na ni, přeběhneš můstek přes Hamerák, podíváš se na led a možná i do vody a hned zase seběhneš vlevo na loučku kolem zahrádek.

Víš moc dobře, že běžet po měkkém podkladu je velmi důležité, leckterý neopatrný vrstevník má již v kyčli kloubní náhradu, a proto se vyplatí důsledně běhat po měkkém. Běh po této loučce je pro tebe úžasným zážitkem. Vpravo kultivovaný břeh stružky, která odvádí vodu z Hameráku pod silnici do krásného mělkého rybníčku v oblasti bývalé vojenské střelnice, vlevo Hamerák lemovaný stromy a již tě čeká další silnička, kterou je nutno opatrně překonat a rovnou na cestičku do protisvahu. Zde tě čeká trocha soustředěné práce, aerobní mechanismy se musí trochu více prověřit větší zátěží, ale vyplatí se pohlédnout zleva z výšky na Jindřiškou silnici, na zmíněný úžasný rybníček a na celé, vpravdě božské zákoutí.

Vše ale netrvá dlouho, protože opět mizíš v lese a stále stoupáš vzhůru, lehce stočíš po naznačené stezce, mizí stromy vpravo a v dálce před sebou už tušíš tajemnou zeď. Než se ti objeví v plné kráse, je již vyrovnán nedostatek kyslíku po stoupání a běh je opět jen příjemný. Zde již bývá odpoledne ponuro a někdy až strašidelně ponuro, občas se k tobě přiřítí velký, ale většinou hravý pes nějakého pejskaře, a tak je zdraví uchráněno a živé bytosti nablízku. Zeď byla asi zbudována proto, aby střelbou nebyla ohrožována úzkokolejná trať, za Rakouska pracovali dost důkladně. Dnes se rozhodneš pro oběhnutí zdi zleva, a tak tě čeká pohled nejenom na zeď s opěrnými pilíři, ale i na val, který byl další ochrannou složkou střelnice.

Mezi valem a zdí proběhneš, zde musíš koukat pod nohy opravdu pozorně, kořenové systémy skýtají mnohé záludnosti, a dobíháš ke konci zdi, kde musíš být opravdu opatrný, protože i úzkokolejný vláček dokáže zle pošramotit člověka. Přeběhneš tedy koleje a dáš se hned poblíž nich podél zdi, ale z druhé strany.

Opět opatrně překonáš trať a hned za nimi odbočíš šikmo do lesa vpravo, kdy pokud je sníh, jako v tomto případě, můžeš opět navázat na své stopy a vracet se po nich zpět. Se zdí za zády se zase z výšky přiblížíš lesem k jindřišské silnici.

Velmi opatrně k ní seběhneš, zde jsou opravdu nebezpečná místa a ty si musíš uchránit nohy pro další den, přes silnici a přes hamerský můstek zase na louku vysmátých chlapců, když cítíš, že máš chuť ještě pobývat v tomto prostředí, není nic snazšího, než po přeběhnutí louky se napojit na nádherný kousek Jindrovy stezky, kdy nestuduješ tabule, protože zastavování by mohlo být velmi nebezpečné, nemyslím veselé chlapce, ti vypadají neškodně,ale pozor na prochladnutí.

Jindrova stezka ti velmi příjemně běh prodlouží a bezpečně tě dovede k již známé lávce a potom již vzhůru k silnici. Jsi však již rozběhnut, teď se již nestydíš, že zde jako jediný běžíš, znovu trochu zvýšíš zátěž stoupáním ke kruhovému objezdu, přeběhneš silnici k Bille, jsi příjemně zpocený, mrkneš na hodinky, neuvěřitelné, cos všechno viděl a prožil během pouhé půlhodinky.

Tato trať je krásná, když toužíš po rozmanitosti, nevadí ti lidé, je pestrá, inspirující, v hlavě ti proběhnou nejrůznější myšlenky, v pohodě se uspořádají. Jsi u vchodu, u výtahu je několik lidí, v pohodě vyběhneš do čtvrtého patra. Stáří je krásná věc, díky Bohu. Pokud chcete, vyražte v mých šlépějích, zůstaly tam od včerejška. Jo a abych nezapomněl, dvě kila jsou pryč, no upřímně řečeno teď jsem se vážil, před sprchováním, tudíž bez oblečení, a to byla ta dvě kila. Ach jo.

Jaroslav Cempírek