Velkým soupeřem většině atletů na Velké ceně Tábora byl prudký liják, který v úterní podvečer dopadal na atletický ovál stadionu Míru. Závodníkům výrazně komplikoval cestu za splněním limitu na mistrovství Evropy v Curychu. Ne tak překážkáři Petru Svobodovi. Devětadvacetiletý rodák z Budišova na Třebíčsku se vloni kvůli dlouhodobému zranění rozhodl ukončit kariéru. Po tříleté pauze se ale vrátil a stal se nejzářivější hvězdou táborského mítinku. Časem 13,74 s na 110 metrů překážek splnil o čtyři setiny limit do Curychu.

Jaké jsou vaše bezprostřední pocity po závodě?
Ještě to rozdýchávám. Jsem rád, že mi návrat vyšel a splnil jsem limit zrovna na závodech v Táboře. Jsem šťastný, nevím co k tomu víc říct. Je to malý zázrak a splnění mého snu.

Počasí bylo velkou komplikací?
Já bojuji sám se sebou, déšť nebyl hlavní soupeř. Příjemný ale samozřejmě nebyl. Nevidíte pořádně dráhu, protože je přítmí a oči máte plné vody.

Dá se říci, že už jste se opět dostal do závodní formy?
Já jsem se vlastně pořádně do závodní formy ještě nedostal, to je na tom to nejzajímavější. Po návratu ze soustředění z Kanárských ostrovů šla moje forma naopak dolů. Měl jsem potíže s kolenem a s třísly a na dalším soustředění v Nymburce měly moje tréninky spíš udržovací charakter.

Jak jste byl spokojen se svými výkony na minulých závodech?
Závody v Praze na Julisce a ve Staré Boleslavi měly především testovací charakter. Byly o tom, jestli koleno vydrží či nikoliv. V Boleslavi byl můj čas lepší než předtím na Julisce a teď v Táboře přišlo další zlepšení. Je to vždy o nějaké dvě desetiny a pokud by měl tento trend pokračovat, mohl bych v Curychu pomýšlet i na finále.

Máte po tak dlouhé pauze do závodění větší chuť?
Svým způsobem mi pauza pomohla, dozrál jsem psychicky. Mám nyní takové motto: dnes bolest, zítra síla. Určitě si  závody jako byl ten v Táboře víc užívám. Nejsem zdaleka tolik nervózní, jako určitě budu na evropském šampionátu. Teď závodím v klidu a atletikou se bavím.

Vydáte se do zahraničí porovnat síly s mezinárodní konkurencí?
Ještě nevím, s manažerem jsem nemluvil, ale až se dozví můj čas, třeba něco vymyslí. Osobně bych ale raději závodil doma, abych byl pod dohledem trenéra. Pořád je co zlepšovat. Prošlápnuté koleno se ozvalo i během dnešního závodu a ideální to stále není.

Koleno prošlápnuté na zahraničním soustředění stále zlobí?
Pořád to bolí a dnes se to na nějaké sedmé překážce projevilo. Není to však nic, co by mě výrazně limitovalo. Převažují pozitivní pocity.

Jak vypadaly běžné dny, když jste se nemohl věnovat sportu?
Něco jsem zkoušel, ale moc jsem toho dělat nemohl. Bolest mě limitovala. Byla to složitá situace a spíš jsem se v ní snažil hledat motivaci.

Věřil jste ve svůj návrat ke sportování?
Ve svůj návrat k atletice jsem věřil. To mě celé ty tři roky drželo nad vodou. Byl to velký boj samého se sebou, který jsem nechtěl prohrát.