Nejenom toto dokládá hlubokou tradici lnářství na našem území.

O smutném konci pěstování a zpracování lnu v České republice jsme si povídali s Josefem Urbanem, šéfem Čemolenu, posledního podniku v Česku, který zpracovává lněná vlákna. Ne náhodou pochází z bývalé lnářské Meky – Humpolce.

Jaký byl porevoluční vývoj lnářství v Čechách, které bylo historicky rozvinutým odvětvím?
Po krizi v devadesátých letech a před vstupem do Evropské unie se začal len dotovat z českých zdrojů a plochy se z tehdejších dvou a půl tisíce hektarů začaly pomalu zvedat. Dostali jsme se až na 7 tisíc hektarů v roce 2004. To byla po devětaosmdesátém nejvyšší osevní plocha.

Kdy tedy vznikl nový Čemolen?
Společnost vznikla v roce 2000. Začínali jsme na 1 500 hektarech a dostali jsme se na 2 000. V té době jsme měli tři tírny. Což byl, dá se říci, ideální stav. Co se týká suroviny, byli jsme pokrytí. Měli jsme kontrakty na odbyt dlouhého vlákna, což bylo rozhodující.

Jak byste popsal současnou situaci lnářů v Čechách, Evropě a v Čemolenu?
Vliv na nás má zejména západní Evropa, východ nás nikdy až tak neovlivňoval. Rozhodující tradiční lnářské země jsou Belgie s Francií. Osevní plochy se tam ještě před 15 lety pohybovaly kolem 50 tisíc hektarů celkem. Tím jak Unie dotovala pěstování lnu a následně i prvního zpracovatele, došlo k rozšíření ploch, které se dostaly před dvěma lety asi na 110 tisíc hektarů. Tam asi začal ten problém. Veškerá zpracovatelská kapacita, která v Evropě ve lnářském textilu byla, ukončila pro vysokou náročnost a nákladovost zpracování dlouhého vlákna, které se v tírně získalo. Zpracování se tedy přesunulo do Asie, hlavně Číny.

Kdy se začal Čemolen dostávat do existenčních potíží?
Vstupem do Evropské unie se začaly problémy prohlubovat. To bylo způsobeno hlavně tím, že byly jinak nastaveny dotační tituly než před vstupem. Stará patnáctka si zachovala dotace původní a nově přistoupivší země dostaly dotace podstatně nižší. Těsně před vstupem se len v Česku pěstoval asi na 7 tisících hektarech, odhadem zde bylo asi osm tírenských závodů a každá z těch tíren měla potřebnou nasávací oblast. Zjara roku 2004 jsme zaseli a po vyhlášení dotačních titulů Unie jsme už v následujícím roce zaznamenali pokles o pět set hektarů. V dalším roce jsme přišli o dalších pět set a letos jsme měli oseto stopětačtyřicet hektarů.

Kde se to odrazilo nejdříve?
Začalo to samozřejmě u pěstitelů. Kvůli rozdílu v náročnosti pěstování, se jim vyplatilo věnovat se plodinám, které jsou méně pracnější. Přadný len ztratil tu rozhodující dotaci, která na něj v předcházejícím období byla.

Co vy jako zpracovatelé?
Pro nás nastal problém s odbytem dlouhého vlákna, protože zanikly rozhodující textilní podniky jako například Moravolen. Dnes zůstala v České republice jediná přádelna, firma Paja z Trutnova. Ta zpracovává už pouze lněné koudele, dlouhé vlákno využívá jenom do určitých zakázek.

V čem tedy krize lnu především spočívá?
Lnářská krize je o tom, že pěstitelé nemají zájem dělat náročnou a na počasí rizikovou plodinu a my jako první zpracovatel třeného vlákna ho nemáme jak na trhu uplatnit. Rozhodující věcí je také velmi vysoká předzásobenost vláken v západní Evropě.

To jistě ovlivňuje ceny.
Ano a velice. Spadly z průměru, který byl nějakých pětapadesát korun za kilo střední kvality vlákna, na dnešních patnáct korun. To je pro nás ekonomicky naprosto neúnosné. Zpracovatelské náklady jsou vyšší, než získáme z těchto surovin.

Jak byl len využíván dříve a jaké je jeho uplatnění dnes?
Dříve jsme se setkávali se sloganem: Len slouží každý den. Dnes už to dávno není pravda. Len nahradila bavlna a jiné levnější materiály. Len je v současnosti luxusní zboží. To však neudrží to množství pěstitelů a výrobců, které se v Evropě rozvinulo. Na len se budeme chodit dívat do skanzenů a do muzeí. Žádnou naději už nevidím, jakmile zavřeme poslední tírnu, stroje skončí ve šrotu. Zavírat se budou i moderní zpracovatelské kapacity v Belgii a Francii, tam mají také neskonalé problémy i přesto, že mají daleko větší podporu než my.

Existují nějaké alternativy ve využití lnu?
V poslední době se mluví nejen o lnu, ale i o konopí v různých kompozitech. Jde například o nahrazování izolací ve stavebním průmyslu přírodními vlákny. Koudel má využití v papírenském průmyslu na výrobu celulózy, buničiny s přírodním podkladem. Hovoří se také o kompozitech do automobilového průmyslu. To jsou však bohužel pouze laboratorní výsledky.

Co praxe?
Do té se to těžko převádí. Léta už se mluví například o automobilovém průmyslu. Ale když jsme některé zástupce kontaktovali, navrhli cenu, která pro nás byla úplně likvidační. Za cenu, kterou jsou oni ochotni zaplatit, to v tuzemsku nedokážeme vyrobit.

Jak odhadujete vývoj lnářství v Čechách?
Velice špatně. Z letošní sklizně máme surovinu asi do konce dubna. Tu zpracováváme v naší poslední tírně v Pomezí u Poličky. Po zpracování stonkového lnu z letošní sklizně tírnu zavřeme a budeme hledat kupce, kterému by se areál prodal na jiné využití. Čemolen určitě zanikne. Se lněnou surovinou už se nedá kloudně obchodovat.