Štěch: Není možné žít stále v černých myšlenkách

Před více než rokem obhájil post senátora za patnáctý volební obvod a v této funkci působí již čtrnáctým rokem.

A jak vlastně senátor Milan Štěch hodnotí uplynulý rok?
„Z pohledu soukromého si nestěžuji, zdraví slouží mně i mým nejbližším. Z pohledu celospolečenského to ale určitě není dobrý rok,“ pokrčil rameny Milan Štěch.

Jak to myslíte konkrétně?
Byl to rok, který znamenal vrchol hospodářské krize, což přineslo všechny negativní doprovodné jevy, jako je propad reálných mezd a platů, jako je poměrně rychlý nárůst nezaměstnanosti a také atmosféra nejistoty u řady firem, u řady lidí, která z toho pramení.

Také letošní rok však bude z hlediska hospodářské krize hodně náročný. Zdá se, že na lidi dolehne mnohem více.
Bohužel. Ekonomové, se kterými pracuji, předvídali pětiprocentní propad hrubého domácího produktu pro loňský rok. Tentokrát předpovídají propad kolem nuly, ale nevylučují propad o další dvě procenta. Vedle toho se počítá s tím, že nezaměstnanost poroste rychleji, a to z toho důvodu, že řada firem se snažila držet stávající počet zaměstnanců při naději, že se zakázková náplň zlepší. Jenže to se příliš nelepší. Firmy vyčerpaly určité rezervy, které měly, a je vážné nebezpečí, že začnou propouštět ve větší míře a že už nebudou chtít do personálních nákladů tolik investovat. Ukazuje se, že nezaměstnanost koncem roku a začátkem letošního roku roste.

Nejen nezaměstnanost, lidi trápí také vyšší daně, menší sociální dávky, nižší mateřská, změny ve výplatě ošetřování člena rodiny. Co s tím?
To jsou všechno věci, kterým jsem se jako jeden z několika zákonodárců snažil zabránit. Jsem hluboce přesvědčen, že současná hospodářská krize není krize cyklická. Je to krize selhání určitého systému a systému minimálně regulovaného tržního hospodářství a minimálně regulovaného kapitalismu. Bohužel v posledních dvou dekádách se ve světě propadly reálné mzdy, ale na druhé straně zisky zejména nadnárodních společností vzrostly. Je enormní nabídka zboží, zejména tím, že svět zaplavuje poměrně levné zboží z Číny a celé Asie. Lidé jsou čím dál více motivováni reklamou, aby si zboží kupovali, ale kupují ho na dluh. To není problém pouze České republiky, ale i západní Evropy. A to nemůže dlouho fungovat.

Můžete to upřesnit?
Projevilo se to v hypoteční krizi, je obava z krize spotřebních úvěrů a ukazuje se, že tady není poptávková krize, tady nehrozí krize z velké inflace, tady spíše hrozí krize z toho, že lidé příliš zadluží své rozpočty, státy se příliš zadluží. Ale přitom tady existují skupiny, které mají velké finanční zdroje, které nechtějí dávat do materiální výroby, které nechtějí dávat do služeb, ale chtějí s penězi rychle obchodovat a vydělat další peníze. A to si myslím, že je nerovnováha v tom světě, která způsobila tuto krizi. A tomu je potřeba se bránit. Proto nevidím řešení v tom, že si budou lidé utahovat opasky.

Takže co podle vás pomůže?
Je potřeba spravedlivěji přerozdělovat vytvořené bohatství tak, aby se větší část zdrojů dostala k lidem, kteří ty peníze prakticky každý měsíc, kdy je vydělají, je i utratí, a ty peníze v ekonomice točí. To si myslím, že je východisko. Na základě této filozofie se snažíme tyto změny hledat tak, aby nepostihly občanské vrstvy, ale abychom se vrátili třeba k tomu, že daňová reforma byla nespravedlivá. Že zrušila daňovou progresi, že se snížila daň korporátní, to znamená nadnárodním společnostem, přitom ty peníze bychom tady potřebovali. Za poslední dva roky od nás v podobě dividend odteklo 165 miliard korun ročně, přitom sem přišlo pouze zhruba osm miliard korun.

Co z toho plyne?
Je vidět, že bohatství od nás v současné době spíše odchází, než by k nám přicházelo. To je třeba, aby se řešilo. A řešení skutečně nevidím v tom, že se budou snižovat standardy pro lidi. To neznamená, že by se neměly veřejně spravované prostředky spravovat lépe. Myslím si, že není možné, aby stát tak benevolentně zastupoval občany ve věcech týkajících se třeba výstavby infrastruktury, zejména silnic a dálnic. Tam i skupina lidí v NERVu i další ekonomové poukazují na to, že zhruba o dvacet procent jsou tyto stavby předražené. A jestliže tam má letos přijít zhruba sto miliard korun, to znamená, že by dvacet miliard nepřišlo na ten účel, na který se mají peníze vynakládat. Právě tady vidím ty rezervy, pak by nemusely být takové dopady na rodiny s dětmi a důchodce.

V politice se pohybujete již nějakou dobu, kdy jste se v ní vy osobně cítil nejhůře?
Jsou momenty, které mi připomínají takový stav, kdy někdo z vašich blízkých trpí vážnou nemocí a vy mu chcete pomoct, ale nemůžete. Jste ve stavu beznaděje a zoufalství. Právě takový stav někdy vidím, když jsem hluboce přesvědčen o tom, že řešení, které se navrhuje a silou politického seskupení prosazuje, je špatné. Špatnou cestu jsem například viděl u reformy veřejných rozpočtů. Ale viděl jsem, že není seriózní řeč s našimi politickými protivníky, aby se hledal alespoň nějaký kompromis. Obdobně jsem měl obavu, že to bude pokračovat, když se navrhovala vytvoření akciových společností z fakultních nemocnic a ze zdravotních pojišťoven, ale k tomu nakonec naštěstí nedošlo. Takže to jsou momenty, kdy jste přesvědčen vnitřně, že je to cesta chybná, a vy nemáte dostatečnou politickou sílu tomu zabránit.

Jak může občan reagovat na to, že nesouhlasí s rozhodnutím vlády? Vyslyší ho vůbec někdo?
Přesně takhle lidé hovoří. Oni se domluví. Řada lidí ale zase říká: Proč se tam nedomluvíte? Je to jako v civilním životě. Když se sejdou lidé, kteří si jsou názorově blízcí, tak se nepohádají. Když se ale sejdou lidé s různými názory, často se i pohádají. Ve veřejném dění jsou různé zájmy, kvůli některým stojí za to se pohádat. Vidím však problém v tom, že lidé začínají pochybovat o tom, jestli je systém parlamentní demokracie dostačující, a když nemají východiska, směřují k tomu, že by to mohla být nějaká osvícená osoba. Ale já si pořád myslím, že přes veškeré slabosti je parlamentní demokracie zatím ta nejprověřenější forma, jen potřebuje jednu věc. Potřebuje maximální účast lidí ve volbách. Nejhorší řešení je, když se lidem nelíbí, jak se to ve vysoké politice odvíjí a jaké má rozhodnutí politiků vliv na jejich život. Takže rezignují a řeknou si, ať to tam dělají, jak chtějí. Tím otevírají daleko větší prostor pro ty, kteří právě v této oblasti se snaží využít osobní prospěch.

Tudíž vidíte něco pozitivního?
Společnost se ale vyvíjí pozitivně. Vezměte si příklad. Je mi 56 let a patřím do generace lidí, kteří jako první na našem území nepoznali žádnou válku. To je výhoda, kterou si málokdo uvědomuje. Všechno vidíme jenom černě, a neuvědomujeme si tyto důležité pozitivní věci. Vytvořit negativní myšlení je strašně snadné, ale jak pak z toho ven. Vždyť není možné žít celý život pouze jenom v černých myšlenkách.

VIZITKA MILAN ŠTĚCH: