VYBERTE SI REGION

Chcete-li přežít, nepodléhejte panice

České Budějovice /ROZHOVOR/ - Uteč, schovej se, bojuj. Radí v souvislosti s teroristickými útoky psychopatolog Andrej Drbohlav.

15.7.2016
SDÍLEJ:

Andrej Drbohlav, psychopatolog a autor knihy Psychologie masových vrahůFoto: archiv Andreja Drbohlava

Řidič nákladního auta, který v jihofrancouzském Nice najel 14. července do davu, zmařil 84 životů. Tento útok znovu zvedl vlnu emocí po celé Evropě a pocitů přichází celá škála, od bolesti, zoufalství, strachu, zloby až k vyjadřování podpory, soustrasti, sounáležiosti. Jak co nejlépe psychicky zvládnout masové neštěstí, ať už jsme jeho přímými účastníky nebo jsme nuceni ho sledovat zprostředkovaně a třeba máme v ohrožení blízké, na to jsme se zeptali psychopatologa a autora knihy Psychologie masových vrahů Andreje Drbohlava.

Je nějaká obecná psychologická rada, jak by se měl člověk, který je obětí útoku, chovat?
Masový útok, ať už je teroristicky motivovaný nebo ne, znamená velký šok a nesmírnou stresovou zátěž. Většina lidí na něco takového samozřejmě není psychicky připravená. Fyzicky ovšem disponuje lidské tělo poměrně propracovaným systémem odezvy a téměř okamžitě uvede člověka v komplexní pohotovost. Správné rozhodnutí je v tu chvíli zásadní pro záchranu života. Tím, jak vzrůstá počet podobných útoků, vyvíjejí psychologové a bezpečnostní experti velkou snahu, aby byli lidé informovaní a věděli, jak správně reagovat a snížit tak riziko na možné minimum.

V angličtině má tato strategie název RUN – HIDE – FIGHT (běž, schovej se, bojuj). Zkrátka zdrhej, dokud můžeš, pokud nemůžeš, schovej se a pokud je útočník už příliš blízko pokus se ho zneškodnit. Samozřejmě je potřeba přizpůsobit to konkrétní situaci. Obecně se dá říct, že to je osvědčené a funguje to nejlíp. Je to srozumitelná strategie, v tomto duchu se školí například i pracovnici velkých firem v řadě západních zemí. I efektivně se schovat je potřeba umět a také se to učit. Ve zmatku lidé reagují různě, například se stává, že se lidé schovávají při útoku za mnohem menší předměty, než jsou oni sami, protože mají dojem, že když oni nevidí útočníka, tak ani on nevidí je.

Když agrese pomine, ujímají se hlavní role zdravotníci, kteří pečují o naše fyzické zdraví. Dá se něco udělat v tu chvíli i pro duši člověka, který právě zažil takový otřes, ať už jsme to my sami nebo někdo blízký?
Vůbec nejdůležitější je na místě nezasahovat do práce záchranářů. Po opadnutí krize obecně přichází deprese, uvolnění úzkosti. Pokud jsou lidé empatičtí a mají kapacitu na to, aby zůstali sami relativně klidní, přirozeně empaticky pomáhají lidem kolem. Objímají a zklidňují například plačící. Starají se o děti atd. Někteří to dělají bez pokynů zcela automaticky. Záleží hodně na psychické a emocionální vyspělosti člověka. Někteří pomáhají a se situací bojují jak jen dovedou. Jiní volí útěk nebo ve chvíli, když nebezpečí pomine, odcházejí. Třetí možná varianta reakce bývá ale i taková, že se najdou v některých případech i tací, kteří vycítí příležitost a s agresorem a s krizovou situací se jakoby spřátelí. Využijí ji ve svůj prospěch. To je ale příklad stresové reakce spíše u jiných druhů útoku, než byl ten v Nice.

Ve Francii tedy i v Nice tráví dovolené nebo pracují i Češi. Máme tam tedy řadu příbuzných a blízkých. Je možné je nějak podpořit na dálku?
Je zásadní si uvědomit, že my, jako přátelé a příbuzní obětí, pracujeme s výrazně jinými informacemi i jinými emocemi než ti, co jsou přímo v krizové oblasti. Nesmíme zapomínat, že my máme informace pouze zprostředkované a časově posunuté. Jejich emoce se od našich mnohou obrovsky lišit. Naše podpora pro ně by neměla obsahovat děšení a strach. Nikomu nepomůžeme panikou, strachem, úzkostí. Je důležité je podpořit a uklidnit. Mluvit o tom, ať se nebojí, ať nevycházejí ven, ať kdykoli zavolají, ať jsou s námi v kontaktu. Pomůžeme tím, když jim řekneme, že na ně myslíme, že nám na nich záleží, ale určitě je potřeba, abychom zůstali v klidu. To platí i naopak. Ti, co jsou v místě útoku, pomohou svým blízkým tím, když o sobě dají co nejdříve vědět.

Podobné útoky v Evropě jsou v poslední době časté. Je vůbec možné se na takovou situaci nějak psychicky připravit?
Jak se postavit k tomu, že riziko stoupá? Jsou dvě linie. Státy, EU, bezpečnostní složky atd. ti se s tím nesmí smířit. Musí se neustále školit v oblasti psychologie a bezpečnosti v kontextu s možnými agresory. Jasně vymezit politiku. Francouzi, přesto co se stalo nyní v Nice, toto docela zvládají. To, že zvládli fotbalové Euro, znamená, že na tom muselo pracovat  nesmírné množství lidí. Nehodnotil bych je příkře. U nás v Čechách i v jiných státech Evropy dosud podobné věci nefungovali. Komunikace mezi  jednotlivými bezpečnostními složkami je zatím velmi nefunkční. Například u nás se to ukázalo na příkladu komunikaci mezi policií a informačními  službami již několikrát. Jsou ale i pozitivní změny, například v USA se policii podařilo snížit čas, kdy se na místo útoku dostane policie z deseti minut na tři a to je naprosto zásadní.

Druhá linie, kterou bych v souvislosti s psychickou přípravou na možné útoky rád zmínil, se týká obecně lidí. Panika, strach a úzkost jsou nekonstruktivní emoce. Většina lidí s nimi neumí správně pracovat, vyhodnotit a postavit se jim. Čím vzdálenější jsou lidé od krize, tím jednak vzrůstá jejich zájem a dychtivost vědět o situaci co nejvíce a zároveň propadají mnohem více iracionální panice a paranoidnímu vnímání hrozeb, než ti, kterých se útok bezprostředně týká. A také volí zcela jiné nástroje, jak se přizpůsobují a na případnou další krizi, která by mohla postihnout i je, připravit.

Opět uvedu příklad z USA. V roce 2012 vraždil Adam Lanza na základní škole v Newtownu. V souvislosti s tímto neštěstím se ukázalo, že největší zájem o informace o tom měli lidé z nejvzdálenějších míst. Přitom nejvzdálenější média informovala o útoku nejvíc nepřesně a často dezinterpretovali. Lidé, kteří jsou blízko, hledají řešení, kterými se snižuje úzkost té chvíle, bývají empatičtí. Pomáhají, vychází do ulic, zakládají nadace, snaží se zabezpečit okolí. Oproti tomu ti, co jsou dál, přemýšlejí o tom, jak se ochránit v budoucnu, pokud by se jim mělo stát něco podobného.

Když se vrátím k neštěstí v Newtownu, lidé na místě se semknuli, debatovali, pomáhali si. Ve stejný okamžik na druhé straně USA vznikl obrovský podnikatelský boom s ochranným i bezpečnostními prostředky do škol neprůstřelné aktovky, neprůstřelné stejnokroje. Ti, co jsou blíž, vnímají krizi, naslouchají sí, pomáhají, řeší konkrétní problém. Ti, co jsou dál, o tom s odpuštěním žvaní, doplňují příběh události o často iracionální postřehy a postoje, vymýšlejí bizarnosti. I toto je dobré si uvědomit v souvislosti s masovou vraždou v Nice.

Andrej Drbohlav, 'Psychologie masových vrahů' nakladatelství Grada Publishing, 2015.

Autor: Radka Doležalová

15.7.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Maso, trofeje a zbraně nalezení při domovní prohlídce u dvou pytláků na Jindřichohradecku.
17

Upytlačené maso propadlo státu a skončilo v kafilerce

Nepracujte víc jak 40 hodin týdně a naučte se říkat ne, radí experti na efektivitu.

Jak být v práci 40 hodin týdně a nezbláznit se

Nad Novořeckými splavy se chystá oprava hráze

Třeboň - Na Lužnici nad Novořeckými splavy chce Povodí Vltavy provést opravu poškozeného levého břehu. Třeboňští radní nyní tyto práce posvětili.

Kňažkem postřelený Jihočech půjde za mříže

Strakonice - Pavel Novotný ze Strakonic se vloupal do domu herce Milana Kňažka, ten ho postřelil. Novotnému hrozí tři až deset let vězení.

Kam si v neděli vyrazit za kulturou?

Jindřichův Hradec - Pokud už jste si dosyta užili zimních radovánek, můžete změnit program. Přinášíme přehled nedělní kultury ve městě nad Vajgarem.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies