Poprvé jsem se – tehdy ještě jako se strakonickou policistkou – setkal s Radkou Sandorovou (43) v roce 2003, kdy jsem šel podat „vysvětlení k dopravnímu přestupku". Přesně tak to stálo na předvolání, které jsem v obálce s modrým pruhem obdržel – byl jsem totiž někde u Třeboně vyfotografován, jak se svým opelem překračuji povolenou rychlost. Nikdy nezapomenu na velmi sympatickou blondýnu s něžnýma očima, ale pokusem o tvrdý nekompromisní hlas. „Co chcete vysvětlovat? Fotka mluví jasně. Rozmezí je 500 až 2000 korun."
Nemá smysl to protahovat. Nakonec jsem odešel s pokutou 500 korun, z nekompromisní policistky se vyklubal skvělý člověk se smyslem pro lidskost a já věděl, že za úzce a elegantně střiženou uniformou se ukrývá obyčejná žena s běžnými starostmi a radostmi, která se jen snaží dobře dělat svoji práci.
Od té doby jsme se setkali ještě několikrát. Ale na jedno setkání nezapomenu nikdy – to když se na miliony lidí v republice z obrazovky usmívala tvář strakonické policistky Radky Sandorové coby mluvčí policejní inspekce.
Sice říkám policejní inspekce, ale vidím na vás, že to asi není tak úplně přesné. Jak to tedy zní správně?
Generální inspekce bezpečnostních sborů. Ale chápu, že je to moc strojené. Takže zůstaňme u policejní inspekce. Myslím, že v tomto případě to nevadí.
Seznámili jsme se v roce 2003,
a to jsem vám musel zaplatit pokutu. A nyní je z vás slavná, nebo spíše, velmi známá osoba. Takový kariérní vzestup jste měla v plánu?
Ale vůbec ne. To ani nejde. Nehledě na to, že málokterý policista by chtěl jít na inspekci. K tomu musí dojít časem, anebo náhodou.
A ve vašem případě šlo tedy pouze o náhodu?
Nevím, jak to popsat. Není to tak jednoduché.
Tak já vám pomohu. Když jsme se viděli naposledy v roce 2010, seděla jste v kanceláři ve Strakonicích jako dopravní inženýr. Potom chvilku nic a najednou – známá tvář ze Strakonic říká do televizní kamery, že „policejní inspekce vyšetřuje střelbu policisty v Praze na ujíždějící osobní automobil značky . . ."
Je to asi o životních zvratech a klasické větě, kterou děti slyší celý život – uč se.
I když na to nikdo neslyšíme, tak každé další vzdělání vám otevírá dveře.
To je pravda. Vybavuji si, že jste mi jednou říkala o tom, že dál studujete.
Když jsem byla ještě na dopravních přestupcích, tak jsem začala studovat na Jihočeské univerzitě obor, který se věnoval integrovanému záchrannému systému. Bylo to strašně zajímavé. Kdysi řekl ministr školství, že studium je nejen o získání znalostí, ale také o kontaktech. Že vás to posune mezi lidi, kteří se baví o něčem jiném než jste zvyklý a mají jiné znalosti. A ono je to pravda.
Jenže pak přišla novela policejního zákona, která všechny nutila dodělat si vzdělání na funkcích, kde jsou sice odborníci, ale právě že nemají odpovídající vzdělání. A nastal problém. Pro ty, kteří si už vzdělání doplnili, se otevírala pomyslná vrátka k dalšímu působení. Dám příklad ze Strakonic. Na židli dopravního inženýra seděl Pavel Bílek – kluk, který tam opravdu patřil a byl opravdovým odborníkem. Jenže byl postaven před hotovou věc. Buď si dodělá vzdělání a bude moci zůstat, nebo musí jít. A nastává problém číslo dvě, protože hodně lidí si může říct – pokud si mne vážíte za to, co umím, necháte mne tady.
A vy se teď setkáváte s lidmi, kteří se na svých postech drží zuby nehty a národ si jich –
v drtivém měřítku – neváží.
S politiky. Nebo s policisty, kteří svůj slib poruší. A určitě jste pod velkým tlakem jak lidským, tak profesionálním. Jak se s tím srovnáváte?
Asi vím, nebo tuším, kam míříte. Ale i když mám hodně informací, nenechám se zneužít k jejich využívání, prodeji a tak podobně.
Znám vás jako člověka, který se snaží chovat za všech okolností slušně a na rovinu. Nemáte někdy chuť dát všem těm lidem, kteří porušili svoji přísahu, pěstí? Nemáte někdy chuť vykřičet na ně, že tohle se nedělá, že by se měli stydět?
Spíše je mi jich líto. Hrozně moc. Říkáte dát pěstí. Jenže násilí zase plodí násilí.
A já jsem člověk, který násilí prostě neuznává. Vím, o čem mluvím. A neptejte se proč.
Když jsem byla ještě policista, tak se stávaly smutné věci. Přišla jsem třeba někam do kolektivu, a když se zjistilo, že jsem od policie, s přibývajícím alkoholem došlo na výčitky – co že to ta policie provádí, jak kdo byl poškozený, že musel zaplatit pokutu a nic neprovedl. A já se vždy hádala, že to není pravda. Že ti policisté jsou z devadesáti devíti procent čestní a poctiví lidé. A za tím jsem si stála.
Ale když jsem se dostala na druhou stranu barikády
k inspekci a dnes a denně se setkávám s tou smutnou realitou, tak jsem sama začínala nevěřit. Ale i když vidím víc případů, kdy ti kluci v uniformách dělají to, co by neměli, tak pořád víc je těch slušných, poctivých a rovných. A to i přesto, že je společnost neuznává.Vím, že se tohle lidem moc líbit nebude, ale je to tak.
Takže vinu nese i společnost? To se asi fakt líbit nebude.
Názor společnosti vytvářejí především média. A bohužel i zmínění politici. Kazí dobré jméno těch poctivců, kteří ještě v policii jsou.
A není jich málo. Málokdy se mluví o tom, že se někdo zachoval čestně. Ale když dojde na úplatky, zneužití pravomoci, podvody a podobně, jsou z toho hned hlavní zprávy opepřené náležitou dramatičností. Někdy se ani nedivím, že jsou policisté vážní a nekompromisní. Brání se. Nic jiného jim nezbývá.
Můžeme teď trochu přejít
k vám? V mých očích jste skromný člověk, který nechce nebo nemá potřebu moc vyčnívat. A najednou vás ve zprávách vidí miliony lidí. Z nenápadné ženy je známá osoba. Jak se vám žije s popularitou?
Už jsem si lehce zvykla.
I když to nebylo nijak jednoduché. Ale je to jen otázka času. Sice mne lidé poznávají, ale zase ne tolik, abych se bála jít koupit něco do marketu. Člověk se s tím musí naučit žít. Konec konců, myslím si, že vy o tom také víte svoje. Mnohem důležitější pro mne ale je, že jsem si odchodem do Prahy vyřešila i svůj soukromý a rodinný život. Tak trochu v duchu přísloví, že všechno zlé je pro něco dobré.
Přišla vám nabídka vhod . . .
To vůbec ne. Naopak.
V okamžiku, kdy jsem ji dostala, to vůbec nebyla vhodná doba. Nečekala jsem ji. Ale řekla jsem si: „Pokud na ni nekývneš a nezkusíš to, budeš toho litovat, protože se již nemusí opakovat." Je to sice klišé, ale pravdivé. A když jsem se poprvé ocitla před kamerou, tak už jsem si vyčítala, co že jsem to sama sobě provedla. Šla jsem do prostředí, které je mi úplně cizí, ty lidi jsem neznala, netušila jsem, o čem ta práce je. Neměla jsem žádné kontakty, neznala žádné novináře.
A víte sám, že bez kontaktů to nejde.
Ale jde i o důvěru a pochopení. To není jen o vydání tiskové zprávy. Vím, že vy, novináři, potřebujete mnohem víc. Příběh, zápletku, nějaké zákulisí. Je to o vzájemné důvěře.
Ještě zpátky k té popularitě. Co když vás někdo zastaví a řekne: Já vás znám z obrazovky, vy jste ta od policie.
Tak řeknu, že mne to těší (smích). Ale záleží na tom, při jaké je to příležitosti a jaká ta reakce doopravdy je.
Máte nějakou zprávu, kterou jste podávala opravdu nerada?
Oficiálně se jmenovala MODR a celý případ se týkal policisty, který zneužíval holčičky. Bylo to prostřednictvím internetu, kde s nimi navazoval kontakt, zval si je do vozidla, tam je nutil k různým situacím. Sice bych měla být profesionál, ale jako žena a máma se mě taková věc prostě dotkne hlouběji, než bych sama chtěla.
Nelitujete někdy, že jste k inspekci šla?
Jsou okamžiky, kdy si člověk říká: Doopravdy jsem to takhle chtěla? Není to trochu moc?Ale nelituji.
A chtěla jste tak moc?
Chtěla jsem to zkusit.
A vím, že kdybych to neudělala, strašně by mě to mrzelo.
Jak často se dostáváte do svých Strakonic?
Tak jednou za čtrnáct dní. Jinak žiji na ubytovně v Praze. Víkendy mám sice volné, ale vyhrála jsem telefon na 24 hodin denně (smích), takže
i když mám volno, jsem
v podstatě pořád na drátě.
Máte nějaké svoje motto?
Nevím, zda je to přímo motto, ale já věřím, že člověk dokáže být slušný za jakékoliv situace a na jakémkoliv místě, které zastává. Zlý
a sprostý umí být každý. Slušnost vyžaduje morální sílu a ovládání. Ale já ve slušnost věřím. A ráda.
Jak ji vidím já
Když jsem Radku poprvé viděl na televizní obrazovce, měl jsem radost. Obyčejnou radost z toho, že tahle skromná, ale
i elegantní žena ze Strakonic dokázala prorazit tak daleko, aby se stala známou osobností.
Když jsme se letos v dubnu setkali, mile mne překvapila podruhé. I když působila opatrněji a trochu vyčkávavě, dokázala mne odzbrojit milým úsměvem a promyšleností svých názorů.
S uspokojením jsem přiznal, že se nezměnila. Že umí být stále otevřená, lidská a má smysl pro humor. Znám dost lidí, kteří tento přechod neustáli. Setkání s Radkou Sandorovou byl pro mne velmi milý zážitek. Doufám, že se jí bude dařit i nadále. Moc bych jí to přál, protože si to zaslouží.