Je to už 14 let… A tahle vzpomínka vlastně ještě starší. O době, kdy ještě parní válec nejezdil ani na papíru scénáře… Tehdy jsem jednoho dne v píseckém divadle jako každý den poslouchal ranní českobudějovické rádio. Hlas mé dobré kamarádky, rodem z Písku, Marušky Kotrbové (její památce tu vzpomínku věnuji mimochodem rozená Kotrbová si vzala budějovického muzikanta Kotrbu). Pouštěla nám posluchačům ke kafi hudbu a mě zaujala písnička ostravských Buty a její poněkud surrealistický text: „… Máš oči jako dvě pomněnky v trávě, přes který přejel parní válec právě…"

Karel Čabrádek, scénárista filmu.

Mně se to moc líbilo, zvláště, když jsem uvažoval o filmu s parním válcem. Já ten krásný stroj miluju už od dětství, můj tatínek s ním jezdíval od svých 20 let (jemu jsem také tiše svůj příběh věnoval, byť je to vyfábulované, ale svým způsobem je to i o něm) a měl ho neokázale, o to upřímněji rád. On to vlastně není stroj, pro mě to byl artefakt, nádherné umělecké dílo (já nejsem technický typ). A pro tatínka to byl partner. Tahali za sebou maringotku, byl to takový čundrácký život tenkrát… Být jeho topičem, to by nebyl špatný život.

Písnička se mně tak líbila, že jsem ji do scénáře zakomponoval jako jakousi ústřední píseň, opakuje se tam víckrát a líbí se mně i její melodie. A název. Lepší bych pro ten náš film nevymyslel, byl to Kachyňův poslední film a já to tak trochu cítím jako metaforu o jeho životě a filmařské dráze. On už byl v tu dobu nemocný, už v dost špatné zdravotní kondici, ale natočil to podle mých představ. I když jednou mně psal pan Skopeček, že je tam na začátku a měl být pak i později… Ano, měl. Tam se právě negativně projevily už ty nemoci, ale víc o tom konkrétněji psát nechci.

A nejen parní válec. Lubor Tokoš - jak já jsem rád, že jsme s Kachyňou nepatrně kompenzovali tu dobu, kdy směl jen načítat beletrii pro slepce a jeho vyzrálý herecký talent zůstával ležet ladem. Jásal jsem, když psal, že ho stejně jako po Duhové kuličce oslovují lidé v tramvaji a autobusu, či mu poroučí v hospodě panáky. Tyhle projevy sympatií a úcty si rozhodně zasloužil.

Nemohu zapomenout jeho skromnost: v době kdy kdejaká pochybná celebrita by chtěla odvézt z natáčení pomalu aerotaxíkem, tak Lubor pravil produkci: Hoďte mě na nádraží do Protivína, já už se do toho Zlína nějak dostanu. Měl rád lidi ve vlacích, nádražní hospůdky, a lidé to asi na něm viděli. Že je jako oni, a proto byl jejich. Mně přišlo, že v době natáčení Duhové kuličky a Parního válce (jak si zkracuji dlouhý titul filmu), což je rozpětí 16 let, jestli dobře počítám, vypadal pořád stejně.

A smekám před Kachyňou, který si ho ještě v dobách, kdy byl v nemilosti, dokázal do Kuličky prosadit. Také si nikoho jiného nedovedu v těch dvou televizních filmečcích představit.

Titanik vypadá ve filmu monumentálně. Je to objekt pro velkofilm. Parní válec je mnohem menší a film je „jen" televizní. Jedno mají ale společné jsou to příběhy o lásce, i když v tom našem případě nejde o vztah k živé bytosti. Jo, a také jsem rád, že tam jsou jižní Čechy. Ty určitě máme rádi všichni. Váš Karel Čabrádek

Článek o natáčení filmu: Parní válec silně zakouřil Žďárské Chalupy