Máňa chce zpátky 
za mříže

Naposledy byla zavřená rok a půl ve Světlé nad Sázavou. Tvrdí, že bude znovu krást, aby se mohla do vězení brzy vrátit. Máňa se stala v poslední době smutnou mediální hvězdou. Po Klausově amnestii totiž hlasitě protestovala proti svému propuštění z věznice. Cítí se  tambýt víc doma  než na svobodě.

Posledních osmnáct dní,  pobývá celé dny a noci na lavičkách českobudějovické Lannovy třídy a v přilehlých hospodách. „Teď bydlím na ulici. Na lavičce mě nikdo nebudí. Jen občas přijdou lidi a ptají se: Maruško jsi živa? Bylo teď v noci hodně zima," svěřuje se žena, která se cítí být ve světě ztracená a nejraději by byla zase malá.

„Tady to je moje zpovědnice, domov mám v hospodě U Čepu. A v Krijcosu, tam mám své právníky. Tam chodí samý chytrý lidi. Ale na svobodě je to stejně hnusný," vypráví sdílná, přiopilá Máňa, zatímco ve své „zpovědnici" vysedává u baru a popíjí rum. Se všemi štamgasty se Máňa zná.

„Já můžu krást," tvrdí psychicky nemocná, podnapilá žena, která si novinářku chvílemi plete s dokumentaristkou Olgou Sommerovou, jež s ní v minulosti natočila dva dokumentární filmy.

Novináře vídá ráda. Ví, že dostane cigaretu a neváhá si o ni říct. „Ale ten dluh za mě neplať. Musím tu zůstat dlužná, abych se sem mohla vrátit," šeptá Máňa spiklenecky a pošilhává po barmanovi Petrovi, se kterým se zná dlouhá léta.

„Vůbec nechci mluvit o rodině," odmítá kategoricky. Nakonec ale přiznává, že se stydí navštívit svou maminku. Ale na to, že nikdy nepracovala a strávila ve vězení většinu života, je nepochopitelně hrdá. Nepobírá prý ani žádné dávky. Její měsíční rozpočet  prý přesto činí 10 tisíc korun. Pokud je ve vězení, odčerpává ze státní kasy kolem 30 tisíc měsíčně, což činí za její vězením zaplněný život už kolem osmi milionů korun. 

Žije bez domova, ale lidé jí pomáhají

Máňa Lavičková chce jít zpátky do vězení. Stále krade. Jednak prototo, aby ji policie zadržela a ona se mohla vrátit do vězeňského prostředí. Zlodějinou si ale zároveň vydělává na živobytí.

V úterý dopoledne hostům jedné ze svých oblíbených hospod rozprodávala  kradené zboží. „Kradu jen v obchodech, nikdy jsem nikoho neobrala," připomíná.

V životě prý nejvíc  lituje toho, že nedokázala mít děti. Ale uznává, že si tím, že nikdy nepracovala, život na  ulici zasloužila. „Někdy v noci, když jsem úplně opilá, říkám si: Máňo, proč ten život takhle máš?"

V jejím případě je ale naděje na změnu k lepšímu zcela mizivá. Alkohol, spaní na mraze, psychické nemoci, epilepsie,  opakovaná trestná činnost ji víc než pravděpodobně budou provázet až do konce života.

Strávila jsem s Máňou a jejími hospodskými souputníky několik hodin. Nepřekvapilo mě, jak zuboženě Máňa vypadá, ani její náhlé změny nálad. Dokonce ani výbuchy vzteku, když se jí někdo přeptal na možnost, že by mohla začít pracovat. Překvapilo mě to, jak se hospodští hosté k Máně hezky chovali.

V hospodě Paluba dokonce jeden ze štamgastů špinavou Máňu vřele přátelsky políbil. U Čepu se cítí být trochu doma, asi hlavně díky barmance Monice. „Monika mi říká, Maruško, ty hajzle, můj malej miláčku. Pojď ke mně. Vždycky mi řekně: Pojď, tady si sedni, já ti uvařím čaj. Ty jsi taková zmrzlá."

Máňa vypráví svým teatrálním způsobem. Nelze rozlišit, co je a co není pravda. Dokonce mi zatančila na písničku, kterou si nechala pustit z jukeboxu. Prý tu někdy tančí i úplně nahá. Je zřejmé, že žije v jiném světě, než je ten náš.

„Už se lidi zase začínají k sobě chovat líp. Už zase říkají bezdomovci: Musíme si pomáhat," vypráví útržkovitě  Máňa Lavičková. Jako by člověk U Čepu seděl spolu s postavami z knih Bohumila Hrabala.

RADKA DOLEŽALOVÁ