Petr Arnošt Jirotka, zpěvák, kytarista a manažer kapely Good Company, slaví v červnu dvě jubilea. První se týká kapely, které je letos pětadvacet let, druhé jeho narozenin. Do malenického kulturního domu zve v druhé polovině června tři sta svých přátel a známých, aby s nimi oslavil šedesátku. Je mezi nimi například Vladimír Hron, Petr Kolář, Charlie Blažek, David Mattioli nebo Stefanie.

To zrovna na malou oslavu nevypadá…
Nedělám ji kvůli sobě. Chci touto formou poděkovat všem svým kamarádům a známým za životní přátelství a spolupráci. Chci si s nimi zahrát, zazpívat a pobavit se.

Plný kulturní dům gratulantů. Co budete dělat s tolika dárky?
Žádné nechci, v pozvánce jsem to jasně uvedl. Ale pokud mě někdo bude chtít něčím obdarovat, může tak učinit prostřednictvím nadace Prvosenka. Tím potěší i dvaatřicet žáčků malenické základní školy, kteří si mohou zpříjemnit školní výlet nebo se o další krůček přiblížit ke keramické peci, po které škola tolik touží.

Za všechno může Želva

Petr Arnošt Jirotka, písecký rodák, žil do svých dvaadvaceti let v Miroticích, v rodišti Mikoláše Alše, ve kterém založil kulturní festival Alšovy dny. Ještě než v Českých Budějovicích vystudoval strojní průmyslovku, vyučil se v Praze obráběčem kovů. Byl dobrým sportovcem; fotbalistou, hokejistou, ve stolním tenisu hrál dokonce první ligu za pražskou Spartu. Někam to ve sportu i v černém řemesle mohl dotáhnout, kdyby v patnácti letech neuslyšel Želvu, písničku skupiny Olympic. Natolik ho okouzlila, že si od spolubydlícího na internátě vypůjčil kytaru a v noci pod peřinou cvičil akordy G-dur, C-dur. Bylo samozřejmé, že potom svým uměním okouzloval holky u táboráku. Čas běžel, ale Petra Arnošta Jirotku muzika nepustila. Naopak, postupně založil vlastní kapely The Bears, Arnold jazz band a Otava band. Později přešel do tanečního orchestru Dolmen ZVVZ Milevsko, ve kterém hrál do poloviny osmdesátých let. Prožil v něm i dobu „zeštíhlení", dobu, kdy z původních dvanácti členů zůstalo jen pět muzikantů. Už tehdy zřizovatelé snižovali stavy z úsporných důvodů, byť přelom sedmdesátých a osmdesátých let byl zlatou érou živých kapel. „Jenom ve Strakonicích se pravidelně hrálo na třech místech, v Písku dokonce na osmi. Dneska na živou kapelu pomalu nikde nenarazíte," s trochou nostalgie vzpomíná.

Kdy jste se rozhodl živit muzikou?
V osmdesátých letech jsem měl dvě možnosti. Buď vstoupit do KSČ a zůstat na místě vedoucího oddělení zásobování a odbytu na generálním ředitelství vodohospodářských opraven a strojíren v Písku, nebo dělat muziku. Rozhodl jsem se pro muziku. V roce 1986 jsme udělali přehrávky a Dolmen mohl pod Pragokoncertem vyjíždět za hranice jako profesionální kapela.

Kam jste jezdili?
Do Lipska, tehdejšího NDR, ve kterém jsme hráli osmkrát v týdnu a čtyři dny měli volno.

To byla doba, kdy jste se také přejmenovali?
Ne, pořád jsme hráli pod názvem Dolmen.

A kdy se z vás stala Good Company?
Dolmen se osamostatnil ještě před revolucí, ale pořád musel hrát pod některou ze zahraničních agentur. Agentury a dánský manažer naši kapelu přejmenovali na Good Company (Dobrou společnost), původní Dolmen se jim zkrátka nelíbil. Pod novým názvem jsme začali jezdit do Norska, Švédska, hodně do Švýcarska, Rakouska a Německa.

Osmnáct let jste se živil muzikou. Hrajete na kytaru, klávesy, zpíváte, od počátku jste manažerem skupiny. Jak byste svou kapelu charakterizoval?
Jsme ryze taneční kapela. Musíme zvládnout několik tanečních stylů, od současného po nejstarší, aby si lidé mohli zatancovat. Takže jsme ryze komerční kapela, takoví malí hudební prostituti. Nemusíme umět všechno perfektně jako koncertní kapely, ale musíme umět zahrát všechno, všude je jiná 'šlágrzóna'. Prostě to musíme rozjet! A ty lidi ještě pobavit. Přesně tak, jak říkal Louis Armstrong: není důležité, co hrajete, důležitější je vědět pro koho a jak. Pak to šlape, jak má.

Putujete Evropou, slyšíte a vidíte špičkové muzikanty…
Ale my taky máme špičkové muzikanty! Jsem přesvědčen, že u nás je mnoho talentovaných zpěváků. Nepotřebujeme dělat reklamu cizím, ale dívat se sami na sebe. Podporovat se a jít dál. Prostě vydržet jako Petr Kolář a další. Bohužel, u nás je každý dobrý, jenom ne ten, koho známe, i když něco umí. Češi mají jednu nehezkou vlastnost – neumí se pochválit.

… chtěl jsem se jen zeptat, zda vás evropské špičky nějak ovlivňují?
Pokud mě někdo ovlivnil, tak je to Zdeněk Charlie Blažek, Jihočech, který hraje s mnoha kapelami včetně strakonického Crosse. Pro mě je Charlie neuvěřitelný muzikant, univerzální kytarista evropské úrovně. Za život jsem slyšel tisíce fantastických kytaristů, ale nikdo není v té univerzálnosti tak skvělý jako on. Umí, a přitom je velice skromný. Velmi si ho vážím pro jeho kumšt i kamarádskou povahu.

A´propos, se skupinou Cross a zpěvákem Jiřím Novým vystupujete ve společném programu.
Pojmenovali jsme ho Galaprogram, ale já bych název doplnil o Galaprogram nonstop, neboť obě kapely se osm hodin střídají na pódiu, žádná pauza a česká přestávka. Lidé tančí a baví se, protože se mají na co dívat. Nechci se chlubit, ale kam přijedeme, tam to funguje. Chtějí nás všude, až na domácí scénu ve Strakonicích. Zřejmě nejsme ti správní.

Proč myslíte?
Asi jsme příliš levní.

Prosím?
Ve Strakonicích dávají za městský ples statisíce, my za to odehrajeme několik takových akcí. A to i v případě, že s námi vystupují zpěváci jako Martin Maxa, Standa Hložek nebo Vladimír Hron. V repertoáru mimo jiné máme revival Edith Piaf s vynikající Edit Poláchovou a revival Just Tina Turner s mladou temperamentní zpěvačkou Ilonou Winterovou. V kostýmech vystupují také Boney M revival, Cher revival a ABBA ROCKS revival.

Ale v Písku hrajete častěji…
To, že doma není nikdo prorokem, platí i pro Písek. Jako patriota mě to docela trápí.

Neunavila vás už muzika?
Ani náhodou. Mým heslem je být stále mlád a muzika mě v tom povzbuzuje. Pokaždé, když jsem byl na dně, mě muzika dostala nahoru. Člověk zapomene, vypne, je mu příjemně. Je to jiná komunikace s lidmi. Bez předsudků, falše, podrazů. Když v kapele začneme hrát po vyříkání si nepříjemných věcí, je najednou všechno pryč.

Jako odborný poradce Asociace základních uměleckých škol 
v ČR doporučujete do těchto škol hudební nástroje a prostřednictvím svých agentur je školám nabízíte. Kromě toho vaše Agentura Live pořádá regionální pěvecké soutěže pro začínající talenty. Chystáte v dohledné době nějakou?
Pro příští rok připravujeme další ročník celostátní soutěže pod názvem Český talent 2013 s cenou Jihočeského vrabčáka. Jsem rád, že jsme se s Jihočeským vrabčákem dostali nejen v Jihočeském kraji do povědomí veřejnosti.

Řekněme, že se na soutěži objeví výrazný talent. Má šanci se dál rozvíjet?
Ti úspěšní dostávají příležitost v naší kapele Good Company. Tak například s námi zpívá vítězka Jihočeského vrabčáka z roku 2007 Edita Poláchová nebo Ilona Winterová, vítězka Českého talentu 2010 Blanka Hrdinová, Radek Žalud a další.

Pociťujete dopad ekonomické krize ve své oblasti? Vláda škrtá, kde může, lidé víc počítají…
Žel, škrty v kultuře pociťuji na každém kroku. Stali jsme se tržním kolosem, který uznává jedinou věc – peníze. Ale kultura nejsou peníze, kultura není politika. Pokud někdo cpe politiku do kultury, tak je pro mě ubožák bez rozhledu, neboť nezná historii našeho národa. Dnes mi vadí, že v kultuře hrají hlavní roli peníze a vytrácí se z ní srdíčko.

Koho si v branži ještě vážíte?
Lidí, kteří něco umějí, slušně se chovají, umí se bavit a mají smysl pro humor. Karla Gotta, samozřejmě. Rád spolupracuji s Vladimírem Hronem, který umí tolik věcí a jde mu všechno tak od ruky, že nezbývá než žasnout. Vážím si také lidí, kteří už mají něco odžito. Bohužel se k nim naše společnost chová jinak, ke své škodě. Mladí lidé mají v sobě dravost, nikoliv zkušenosti. Za ty musí 
v životě ještě draze zaplatit.

Také se někdy pohádáte?
Jako každý, ale když se s někým pohádám, neznamená to ještě, že ho nemám rád. To, že tomu druhému neplácám po ramenou, ale z očí do očí si všechno vyříkáme a potom to oba překročíme a jdeme dál, to je kamarádství. To se ale člověk musí v životě také naučit. Proto se každému a bez výjimky mohu podívat do očí. V životě se řídím moudrostí, kterou jsem převzal od svých rodičů: Přej, bude ti přáno. Dej, bude ti dáno.

Poznamenání

Syn Lukáš z prvního manželství Petra A. Jirotky přišel o život. „Když mu bylo dvacet, zabil se v autě, které řídil jeho kamarád. Lukáš jako absolvent pražské konzervatoře v oboru kytara, zpěv měl našlápnuto na slibnou kariéru. Jako zpěvák dostal i první nabídky do muzikálů… O jeho smrti nemůžu mlčet, stala se součástí mého života. Kdybych se uzavřel do sebe, byl by to můj konec. Pochopil jsem, jak snadno nám může zasáhnout do života, a už napořád budu mít strach o svoje děti."
Petrovi Jirotkovi zůstala z prvního manželství dcera Petra a dva šikovní vnuci Matěj a Šimon.
Z druhého má další muzikálně nadané děti, sedmiletého Adama a devítiletou Evu. „Dělají mi radost," říká o svých ratolestech pyšný tatínek, který nevěří v Boha, ale ctí desatero přikázání. I když sám sebe považuje za moderního člověka a svou o šestadvacet let mladší ženu za konzervativní typ, rozumějí si spolu.

Jak ho vidím já

Prožil v životě dobré i zlé. Těch dobrých věcí si váží, ty špatné ho zase napravovaly. Utrpením člověk zesílí, říká.
Smrt vlastního syna jeho život zcela změnila, dala mu jiný smysl. Při rozhovoru ve strakonické cukrárně Hvězda na mě působil dojmem vyrovnaného člověka, který má žebříček životních hodnot dobře srovnaný. „Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno," stalo se jeho životním krédem. Sedím proti muži, jihočeskému patriotovi, kterému bych blížící šedesátku nehádal. Možná to bude tím, že se podruhé oženil a že si se svou o šestadvacet let mladší ženou dobře rozumí. Nebo tím, že si nechal implantovat čočky, aby věčně nehledal neposedné brýle a nehrál kvůli nim občas něco jiného, než je v notách. Nebo snad tím, že si předsevzal zůstat věčně mladý? Bůhví, čím to je. Ale je to.

Petr Pučelík