VYBRAT REGION
Zavřít mapu

V Arktidě bádají s puškou v ruce. Kvůli medvědům

České Budějovice - Oleg Ditrich z Jihočeské univerzity se pravidelně účastní vědeckých expedic na Svalbardu. Prozrazuje, jak tam výzkumníci žijí i jestli se holí

27.5.2012
SDÍLEJ:

Oleg Ditrich z Centra polární ekologie Jihočeské univerzity.Foto: Deník/Jaroslav Sýbek

Každý rok tráví dobrovolně několik měsíců v nehostinné krajině a je z toho stále nadšený. Vědec a učitel Oleg Ditrich, zástupce vedoucího Centra polární ekologie Jihočeské univerzity, se pravidelně účastní expedic na arktickém souostroví Svalbard. „Je to výborná příležitost poznat něco nového, tam je stále co objevovat," říká.

Poslední roky trávíte každé léto v Arktidě. Jak jste tedy zvládal nedávné třicetistupňové teploty? To už musí být nezvyk.
Ani ne. Lidé mají zažitou představu, že v Arktidě žijeme na sněhu, ale tam je v letních měsících velice příznivé počasí, teploty mezi nulou a šestnácti stupni, navíc polární den, takže je pořád světlo, tundra rozkvete a je tam nádherná krajina.

Než se dostaneme k samotným expedicím, prozraďte, co vás vůbec přivedlo k biologii.
Především rodiče. Nebyli sice biologové, ale často chodili do přírody a já jsem se o ni také od malička zajímal. Choval jsem kdejaké zvíře, vedl si herbář, chytal brouky i motýly. Bylo tedy celkem logické, že jsem vystudoval přírodovědu na univerzitě v Brně.

Pak jste si vybral specializaci na parazitologii. Proč?
To bylo docela zvláštní souhrou okolností. Nejprve mě zajímali měkkýši. Když jsem pak přišel do prvního ročníku na fakultu, obcházeli jsme jednotlivá pracoviště a na parazitologii měli sbírku šneků jako mezihostitelů. A já jsem si všiml, že někteří jsou špatně určení. Tak jsem na to drze upozornil, oni mě požádali, abych chyby opravil, a nakonec mi nabídli, že bych tam mohl dělat pomocnou vědeckou sílu. A už jsem na parazitologii zůstal.

Čím je podle vás tento obor zajímavý? Většina lidí si pod slovem parazit představí něco ošklivého.
Někteří paraziti jsou i krásní, ale především hýbou světem. Je dokázáno, že parazité jsou hnací silou vývoje organismů. Nebýt jich, tak by například nebyl sex – organismy se totiž potřebují měnit, aby unikly parazitům, a nejlepší ke změně je, když si dvě pohlaví vyměňují geny. Tento obor má navíc výhodu, že člověk musí kromě parazitů poznávat i jejich hostitele a má tak širší záběr.

Pocházíte z Brna. Proč jste přišel do jižních Čech?
Do Českých Budějovic jsem se přestěhoval v roce 1982, protože se sem v té době přemístil Parazitologický ústav. A po revoluci tu vznikla univerzita, takže jsem začal i učit.

Kdy jste se poprvé účastnil expedice v Arktidě?
Kolegové, kteří se zabývají řasami a sinicemi, tam jezdí už desítky let, ale já jsem se tam poprvé vydal v roce 2006. Tehdy byl děkanem Přírodovědecké fakulty současný rektor Libor Grubhoffer a za ním přišel docent Elster s tím, že by chtěl program v Arktidě rozšířit o zoologii. A Libor mu řekl: Pojď za Olegem, tomu studená voda nevadí… Byla to výborná příležitost. Měl jsem za sebou výzkumy v tropech, úžasnou expedici v Laosu nebo Mexiku a tohle mi umožnilo poznat něco úplně jiného.

Čím se v Arktidě zabýváte?
Sbíráme v moři měkkýše, korýše a další bezobratlé, pitváme je a hledáme v nich parazity. Ze stejného důvodu chytáme také ryby do sítí. Nacházíme tak mnoho parazitů, kteří střídají bezobratlé a ryby, a snažíme se rozluštit jejich životní cykly. Zatímco u nás je již obtížné najít nového parazita, Arktida je dosud málo poznaná. Ze začátku pro nás dokonce bylo těžké vyznat se v samotných hostitelích, dlouho trvalo, než jsme se rozkoukali, co vlastně pitváme.

Jak vypadá běžný den vědců na Svalbardu?
Snažíme se dodržovat denní rytmus, i když je tam pořád světlo a svádí to k tomu zůstávat dlouho vzhůru a pozdě vstávat. V osm hodin míváme společnou snídani, pak se jednotlivé skupinky rozejdou do terénu. Zároveň kvůli medvědům musíme dbát na to, aby každá měla zbraň. V terénu trávíme celý den, večer se pak zase sejdeme u večeře. Máme tam i dobré vědecké vybavení, takže část dne věnujeme práci s mikroskopem.

Zmínil jste medvědy. Hrozí na Svalbardu nějaké nebezpečí?
Nebezpečí hrozí všude, ale lední medvědi v Arktidě jsou opravdu zvláštností. Nebojí se člověka a klidně přijdou mezi lidská obydlí. Když jsou pak hladoví, může se něco stát. Teď jsme například zjistili, že v zimě navštívil medvěd naši chatu. Kolegové tam nechali nějaké zásoby a on se proboural dovnitř, rozkousal konzervy, olízal paštiky a nechal tam dost nepořádek. Takže jako první nás v létě čeká úklid.

Mohli by medvědi i ublížit?
Samozřejmě ano, proto je třeba dbát na bezpečnost. Musíme se dívat kolem sebe a nenechávat nikde zbytky potravin – jídlo skladujeme mimo chatu v plastových sudech. Dále s sebou do terénu nosíme pušky, ale zastřelení je až krajní možnost. Do žádné dramatické situace jsme se zatím nedostali a ani o to nestojíme. Rozhodně netoužíme po tom zastřelit medvěda. Oni jsou tam doma, my na návštěvě.

Jaká větší zvířata ještě potkáváte?
Mrože, ty slyšíme funět už na dálku. Jsou úžasní, ale také ne úplně bezpeční. Někteří totiž loví tuleně tak, že je strhávají ze kry. A my se při potápění v neoprénu tuleňům dost podobáme… Mrože tedy pod vodou moc potkávat nechceme. Dále na Svalbardu žijí právě tuleni, ti nám pomáhají vybírat sítě a jsou strašně zvědaví, polární lišky a sobi.

Mluvilo se o tom, že zatím jihočeští vědci musí žít v polních podmínkách. Kde bydlíte?
Půjčujeme si ruskou loveckou chatu, kde jsou palandy asi pro 15 lidí. Loni jsme začali pořádat i kurz pro studenty, takže obsazujeme ještě jednu chatu a stavíme velký stan. Tam máme pomůcky, věci na potápění a podobně. Člověk samozřejmě musí trochu snížit nároky, ale není to tak hrozné.

Jak je to s hygienou?
Máme suchou kadibudku a umýváme se v potoku nebo moři. Holíme se až úplně na konci pobytu, takže muži mají opravdu plnovous.

Co v Arktidě jíte?
Posíláme si tam lodí zásoby vždy na celou expedici a jíme jednoduše – těstoviny, rýži, konzervy. Občas si to zpestříme díky chytání ryb. Vnitřnosti se pitvají a maso můžeme sníst. Po čase ale někteří mají ryb po krk. Co se týče pití, tak využíváme ledovcovou vodu. Norové se tomu trochu diví právě kvůli parazitům, ale my jsme přece parazitologové…

Kolik si toho musíte sbalit, když odjíždíte?
Loni jsme posílali téměř dvě tuny materiálu. To jsou především pomůcky na výzkum, osobních věcí si každý bere tolik, kolik unese. Z letiště jezdíme lodí a potom ještě chodíme kus pěšky, takže můžeme pobrat jen to, co se vejde do krosny.

Nezažívá tam skupina lidí občas ponorkovou nemoc?
Tu jsme nezažili. Ono se to odvíjí od toho, že se na expedici nehlásí lidé, se kterými by pak byla potíž. Zájem je obrovský, letos jsme vybírali z desetinásobku uchazečů, takže už volíme lidi, u kterých se předpokládá, že to bude v pohodě.

Jste ve styku s vnějším světem?
Nemáme internet, od toho si člověk i rád odpočine, ale můžeme využít satelitní telefon. V případě nutnosti bychom si mohli zavolat pomoc, ačkoli by nejspíš přiletěla až za několik hodin. A studenti, kteří jsou už závislí na mobilních telefonech, mají další možnost – nad naší chatou se tyčí hora, kde se asi v 700 metrech dá chytit signál. Takže někdy vezmou flintu a vydají se nahoru.

To je poměrně dobrodružné. Strach nemáte?
O mně studenti píší, že mi chybí gen pro pud sebezáchovy. (smích) Přímo strach nemám, ale někdy obavy při jízdách na člunu. Jsou totiž gumové a občas musíme zdolat pořádné vlny nebo se dostáváme do nebezpečných míst. Pak je nutná zdravá opatrnost.

Rodina vás nikdy od expedic nezrazovala?
Oni vědí, že jsem blázen, 
a jsou zvyklí. Možná tchyně má o mě strach.

Jak se zlepší podmínky, když si vybudujete na Svalbardu stanici?
Možná se nám bude trochu stýskat po tom dobrodružném způsobu života, ale vynahradíme si to. Z civilizovaného Ny-Alesundu, kde by měla stanice stát, budeme moci popojet lodí na další lokality, budou lepší možnosti pro studentské kurzy a rozšíří se metodické možnosti výzkumu.

Bude ale Arktida pro vědce pořád zajímavá?
Určitě ano. Přestože ji lidé intenzivně zkoumají, je ještě málo poznaná. A také tam sledujeme vliv globálního oteplování. Arktida je totiž území, kde je oteplování nejvýraznější. Někteří se na to těší, líbí se jim, že se díky tání mořského ledu už otevřela mořská cesta okolo Arktidy, ale musíme být velmi opatrní. Ono by se oteplovalo i bez vlivu člověka, my to však svou činností urychlujeme. Měli bychom se snažit změnu zpomalit.

Jak to můžeme udělat?
Třeba tím, že opravdu nebudeme promíjet poplatky za znečišťování ovzduší a budeme dbát na ekologii. Je například hrozné, jak se zboží převáží sem a tam. Lidé by si měli uvědomit, že to nepotřebují, a zbytečně neurychlovat ničení přírody.

Čemu se věnujete, když zrovna nejste v Arktidě?
Působím na Jihočeské univerzitě, učím a věnuji se vědecké práci. Tady jedno bez druhého nejde. A stále bude co objevovat. Každá zodpovězená otázka otevírá několik nových, a i to, co už někdo někdy zjistil, nemusí platit natrvalo.

Který parazit je pro vás nejzajímavější?
Fascinují mě mikrosporidie. To jsou jednobuněční paraziti, kteří žijí v buňce a mají úplně unikátní stavbu těla – stočenou trubici, kterou dokážou vystřelit a díky ní přelít svůj obsah do další buňky.

Na univerzitě máte i poradnu pro veřejnost. S čím lidé nejčastěji chodí?
V poslední době se bohužel rozšířil jeden nešvar, který mi hrozně pije krev. Existuje zde skupina lidí, která pomocí jakéhosi přístroje najde u klientů údajně spoustu závažných parazitů. Mnohdy to jsou ale parazité, kteří u nás ani nikdy nežili a žít nemohou, protože zde nežijí jejich mezihostitelé. Jenže lidé tomu věří, mají strach. Nejhorší na tom je, že takto „alternativně" diagnostikované parazity nechtějí léčit nějakým neškodným homeopatikem, ale třeba účinným anthelmintikem, které jednak není úplně neškodné a jednak pak chybí tam, kde je skutečně nutné.

Jste nadšený potápěč. S tím jste začal kvůli výzkumu?
Mě odmalička moře zajímalo, na dovolené jsem nikdy neležel na pláži a raději šnorchloval. Ke skutečnému potápění jsem se ale dostal až  poté, co kolegové začali dělat kurzy mořské biologie. Přišli za mnou a říkali, že bych měl jezdit také, abych jim pod vodou určoval měkkýše. Tak jsem narychlo udělal potápěčský kurz a velmi se mi to zalíbilo.

Také hrajete podvodní hokej. To zní docela zvláštně.
Je to sport, který vymysleli britští vojenští potápěči jako trénink a mě k němu nalákali studenti. Od té doby dvakrát týdně chodím. Je to lepší než plavat bezcílně, je u toho legrace a člověk nemá tendenci vynechávat. Alespoň mi to trochu udržuje fyzičku, protože jinak jen sedím u počítače nebo mikroskopu. Ještě se tedy snažím jezdit na kole do práce z Rudolfova.

Jak jste si coby rodák z Brna zvykl na jihu Čech?
Líbí se mi tu, ale pořád máme s manželkou k Brnu vztah. Nicméně na univerzitě jsou lidé z celého světa, je to mezinárodní komunita, takže si člověk nemůže hrát na patriota.

Je ještě nějaká země, kam byste se chtěl jako vědec podívat?
Jako dítě jsem četl cestopisy o Borneu a Indonésii, tak tam bych rád vyrazil. Kolegové říkají, že příroda je tam už hodně zničená, pralesy vykácené, takže bych to rád stihl, dokud tam ještě něco je.

Autor: Andrea Zahradníková

27.5.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Bouřka škodila i na letišti v Jindřichově Hradci. Poryv větru vytrhl z betonu kotvení letadla, které pak nacouvalo do několik desítek metrů vzdálené čerpací stanice.

Na letišti bouřka utrhla letadlo

Noční bouřka v Bořetíně u Mnichu odnesla psovi kotec, rozbila okna do ložnice, kam napršelo. Na silnici mezi Mnichem a Bořetínem, na asi 800 metrů dlouhém úseku bylo popadaných hned několik stromů. Foto: Ondřej Štrouf.
AKTUALIZUJEME / SLEDUJEME ON-LINE
72

Noční bouřka se prohnala jihem Čech, zastavila i vlaky

Tehdy tam palci zamačkávali bubliny horkého asfaltu

Jaroslavice – Na místě, kde kdysi stála vesnice Jaroslavice, je nyní Hněvkovická přehrada. V sobotu se na loučce u přehrady setkají rodáci této zatopené vesnice a zavzpomínají na staré časy.

Sobota zve na koně, hasičskou soutěž i na koncerty

Jindřichohradecko - Sobota nabízí pestrou škálu tipů, kam se vydat na Jindřichohradecku za zábavou.

Povodně 2002: Poslední oběť zemřela tři týdny po velké vodě

Jižní Čechy – Povodňový vzpomínkový seriál dnes končíme příběhem Marty a Vlastimila Weberových.

Když o víkendu bolí zuby, pomohou na pohotovosti

Jindřichohradecko - Když vás o víkendu začnou bolet zuby, pomoc hledejte u lékařů, kteří slouží pohotovost v Jindřichově Hradci a Dačicích.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení