Podává z mnoha úhlů vhledy do osudů obyvatel a návštěvníků Šumavy, píše deník PNP. „Slovo dostávají Češi, Němci a Rakušané, kteří strávili celý život v příhraničním regionu, nebo k němu mají silný vztah. Na Šumavu svého dětství vzpomínají německy mluvící Češi, kteří byli po válce z domova vyhnáni, ale také někteří z nich, kteří v Čechách zůstali. Režisérka kromě nich představuje lidi, kteří se na Šumavě usadili až nedávno. Výpovědi a záběry krajiny doplňují citáty známých spisovatelů Šumavy jako Johannese Urzidila, Josefa Váchala nebo Karla Klostermanna."
Jedním z 35 lidí, kteří ve filmu vzpomínají, je Manfred Pranghofer, kustod pasovského Muzea Šumavy, pocházející z Nové Pece, který se také zasloužil o uvedení díla v Bavorsku.
„79 minut filmu je veskrze zdařilou přehlídkou bytí tohoto velkého středoevropského regionu, který byl ve dvacátém století vystaven dějinám plným přeměn a hrůzných událostí," pokračuje list. „Prvních 30 minut dokumentuje vyhnání, které by se dalo nazvat také ,odněmečtěním´ Šumavy. Němce vyhnali, jako předtím Židy, vypráví jeden ze svědků lidských tragédií, které zavinily takzvané Benešovy dekrety v roce 1945. Stopy Němců byly vymazány, ,zlatokopové´ zplundrovali jejich domy. Pak přišli komunisté. Bývalí obyvatelé vyprávějí, co zbylo z vesnic jako Knížecí Pláně, Nové Hutě, Bučina, osady Bügelohe. Stovky míst byly srovnány se zemí, vymazány z map, protože přece stávaly v hraničním pruhu, který byl zemí nikoho, který měl od sebe oddělovat dva systémy…

O lidech

PNP píše, že film portrétuje báječné lidi, například ve Volarech žijícího básníka Františka Klišíka, který pochází z rumunsko-slovenské rodiny a jehož rodiče přišli do Volar po válce. „Po vyhnání Němců byli nuceně dosídleni lidé, jimž Šumava nebyla domovem, a často se jim jím ani nestala," poznamenává list. „Setkáme se také s Helmuthem Roithem, který vlastníma rukama vyhrabal a nechal znovu vstát obec Grafenried (Lučina) na Domažlicku, přes hranici proti městečku Waldmünchenu." Horst Wondraschek, který znovu postavil kostel na Zvonkové, ve filmu říká: „Když 45 let komunismu a ateismu a 45 let dešťů a mrazů kostel úplně nezničily, nesmíme jej ,dorazit´ naší pasivitou…"
Film nic neretušuje, otevřeně označuje mezery ve zpracování kapitol minulosti nehezkých pro všechny strany, pojmenovává historické události. „Každý metr hranice by mohl mnoho vyprávět," říká spisovatel Bernhard Setzwein. Ten se podle PNP věnuje ve svých pracích té střední Evropě, která právě znovu vzniká, „a je rád, že pohraničí už není Atlantidou, ale vynořuje se na vlnách současnosti"…
Kromě příběhů ukazuje film krajinu Šumavy, kouzlo vycházející z její opuštěnosti, a autorka s pomocí vhodné hudby dopřává divákovi čas, aby na něho zapůsobila. „Vznikl tak velmi sympatický portrét, který také smířlivě končí, protože lidé poznali, že to, co je rozdělovalo, padlo. Jak řekl Setzwein, vztahy se zase vyjasnily," uvádí PNP.
Režisérka Lenka Ovčáčková, rodačka z Bílých Karpat, která má asi pět let rekreační domek v Lažišti, před časem pro Radio Praha připustila, že impuls k natočení filmu jí dal před lety Wolfgang Schwarz ze Spolku Adalberta Stiftera. Ten jí také doporučil několik lidí, a projekt se přes ně rozběhl jako sociologická sněhová koule. Rozšířil se i na Český les a nakonec vedla rozhovory se 35 lidmi, „kteří s plným přesvědčením něco dělají pro přeshraniční spolupráci a pro život u hranice"… .
Na svých weebových stránkách Lenka Ovčáčková napsala, že cílem tohoto filmu je „narativní zrcadlení životních zkušeností starších pamětníků a mladých lidí ve vztahu k vnímání německo-česko-rakouské hranice a příhraniční kulturní krajiny".
12. června měl film českou premiéru v Centru Adalberta Stiftera v Horní Plané. Rakouská premiéra bude 26. června od 20 hodin ve Windhaagu u Freistadtu.