V podmínkách, které simulovaly reálné situace, hledalo 86 chlupáčů z Čech, Slovenska a Rakouska osoby zasypané v sutinách, ztracené lidi v terénu, předváděli své stopařské dovednosti i schopnosti záchranářů ve vodě. Krom toho museli soutěžící zvládnout i překážkovou dráhu, předvést ukázkovou poslušnost a speciální cviky.

„Hodnotí se především to, jestli pes najde všechny pohřešované osoby, které se vyskytují v terénu, ale i způsob provedení, významnou roli v posuzování rozhodčích hraje přesvědčivost, spolehlivost, rychlost i spolupráce mezi psovodem a psem,“ vysvětluje náročnost všech disciplín Jaroslav Sedlák, vedoucí Jihočeské záchranné brigády kynologů, která akci pořádala.

Skutečné nasazení

Téměř v domácím prostředí je absolvoval Václav Kučera s německým boxerem Faustem Lemiku. Záchranařině se věnuje „teprve“ sedm let. „Je spousta lidí, kteří to dělají třeba dvacet let, stáli u zrodu záchranné brigády na jihu Čech,“ vysvětluje, co považuje za dostatek zkušeností.

I on ale má co vyprávět nejen o soutěžích, ale i o skutečném nasazení. „V praxi je běžné hledání ztracených turistů. Většinou nás žádá policie, pokud pohřešují nějakou osobu anebo v souvislosti s násilnými trestnými činy, když se třeba hledá tělo. Okolo Vánoc jsme třeba byli hledat ztraceného muže u Větřní, minulý týden potřebovala policie pomoc psů u Krasejovky, kde pohřešovali pána,“ vzpomíná Kučera.

„Při skutečném nasazení je to trochu jiné než v závodech, v člověku běhají různé pocity, uvažuje, jestli dotyčného najdeme živého, ale vůči psovi se musíte pořád chovat stejně, povzbuzovat ho, namotivovat ho, aby hledal,“ vysvětluje rozdíly i společné rysy cvičení, soutěží a uplatnění záchranných psů v praxi.

Pravidelné cvičení

Stejně jako jeho kolegové zdůrazňuje, že dobrých výsledků nelze dosáhnout bez každodenní práce se psem a silné vazby mezi zvířetem a pánem. „Záchranářské práci se pes učí odmalinka, snažíme se mu vnuknout, aby neběhal za zvířaty, ale aby hledal lidi. Nejdřív hledá podle pachu pána, potom kamarády, které zná, a pak už přichází fáze, kdy neví, kde je kdo schovaný,“ popisuje metody, které Kučera uplatňoval i u svého čtyřnohého parťáka.

„Je to práce od sedmi, osmi neděl toho psa po celý jeho život. Musí se pořád cvičit, se starším možná už ne tak intenzivně jako v jeho začátcích. Psa potom už speciální cviky, jako například to hledání, baví. Jakmile se to naučí a vy ho utvrdíte v tom, že je to správně, už to dělá s radostí, má do toho chuť,“ usmívá se kynolog.

Zasloužená odměna

Důležitá je samozřejmě i motivace. „Psovi sice stačí intenzivní pochvala, pak ví, že udělal správnou věc, ale není to úplně ono. Odmalinka se proto pejsek motivuje třeba na pamlsky. Když splní úkol, dostane něco dobrého a je šťastný. Já ho mám naučeného zase na aporty, když mu hodíte míček, zbláznil by se pomalu radostí a hledá pak proto, že si myslí, že dostane míček. Samozřejmě při závodě nebo při skutečném hledání nic nedostane, ale jakmile skončíme, vezmu kamaráda a ten ho odmění,“ popisuje Kučera obvyklé rituály.

Pes je u nich člen rodiny. „Sice v ní má pořád roli psa, žádné zvláštní výsady nemá, nikdy nemůže převyšovat pána, ale zkrátka mezi nás patří. Pro něj je největší radost, když přijdu z práce, že mě vidí a těší se, že spolu půjdeme cvičit. A já mám radost, když vidím, že je zdravý a že má chuť do života,“ uzavírá.