BJF se zdráhá. Neměla původně za jisté, že autorkou inkriminované fotografie je právě Dana Č. Mínila, že snímek je „jejich", že jej pořídil některý ze smluvních fotografů společnosti,  a chtěla to dokázat předložením originálu příslušného záběru. Navrhla také opatřit posudek znalce k technice, jakou byla fotografie pořízena, tedy mimo jiné zda vůbec mohla být naexponována fotoaparátem žalobkyně.

A právní zástupce vytáhl docela těžký kalibr. Pokud by pak bylo autorství žalobkyně potvrzeno, uplatnili by ochranu osobnosti bubeníka Williamse za to, že ho nafotila a snímky komerčně užila mimo účel festivalu bez jeho souhlasu (nabízela je na svých webových stránkách). Nebyla akreditovanou fotografkou festivalu. Nároky umělců z tohoto titulu by (jistě) vykompenzovaly jí požadované vydání údajného bezdůvodného obohacení.

Jak cenná je fotografie?

Dana Č. zase navrhovala znalecký posudek k hodnotě porušených autorských práv,  k ceně takto užité fotografie, a je přesvědčena, že by mohla být i vyšší než jí požadovaných osmdesát tisíc. Odborná vyjádření, která si obstarala,  říkají, že v databance by taková fotka stála 500 až 1000 eur. Žalobkyně by ale chtěla posudek od AMU a očekává, že ten by adekvátněji  zahrnul i jedinečnost fotografie a dospěl by k výrazně vyššímu ohodnocení. K čemuž BJF namítl, že na zmiňovanou fotografii nelze nahlížet jako na uměleckou, ale jako na marketingový produkt bez faktické hodnoty.

Soud poté přistoupil k dokazování. Shlédl video, jímž BJF loni propagoval v televizi  festival 2011 a v němž je užita i sporná fotografie bubeníka. Prohlédl si soubory fotografií včetně toho, který paní Č. zaslala Linkovi. K doložení autorství posuzovaného snímku právní zástupce žalobkyně předložil soudu opis přihlášky vybraných fotografií Dany Č. do rejstříku předmětů ochrany ochranné organizace autorské z letošního července, v níž má být i sporný záběr a některé časově navazující.

Soud četl korespondenci žalobkyně s Rudim Linkou, v prvních letech s výměnou poklon a díků,  loni už s výhradami k užití sporné fotografie (na jedné straně k propagaci festivalu, na druhé straně k údajnému prodeji na stránkách autorky).  Žalobkyně předložila soudu snímky z festivalu 2007, z nichž má být zřejmé, že se tehdy pohybovala v prostoru pro akreditované fotografy s akreditační „kšandou" na krku.

Žalovaný navrhl výslech svých zmiňovaných akreditovaných fotografů ke způsobu práce při festivalu, výslech další svědkyně k tomu, jak byly vybírány snímky pro propagaci dalších ročníků, a důkaz manuálem, asi souhrnem těchto fotografií k posouzení, zda byly podkladem pro plakát BJF 2011.

Jak to vidí Linka

Poté, kdy se stalo autorství fotografie nesporným, soud vyslechl Rudiho Linku jako zástupce žalované společnosti BJF.

Ten předeslal, že po devět let mají na festivalu své dva stálé fotografy, kteří pro ně z koncertů pořídili tisíce fotografií. Mezi ně se mu do počítače dostal i inkriminovaný snímek.  Byl pořízen z pódia, autorka tedy zřejmě měla tzv. presspas, který pořadatelé udělují žadatelům fotografujícím pro tisk s podmínkou (či vírou? – pozn. red.), že snímky budou sloužit jen propagaci festivalu. Vystupující umělce také smluvně ujišťují, že jejich fotografie nebudou použity jinak než k propagaci festivalu či jako doklad sponzorům, že akce proběhla. „Garantuji jim, že jejich fotografie nebudou komerčně využívány, a teď někdo chce, abych mu platil za to, že jejich snímky prodává na svém webu," uvedl. Linka si na paní Č. nepamatuje. Předmětná fotografie nebyla autorsky označena, líbila se mu, a tak ji použili. „Neměl jsem důvod mít pocit, že je od někoho, kdo s námi nespolupracuje," řekl . „Kdybych to věděl, vybral bych jinou."

V širší souvislosti zdůrazňoval, že organizuje neziskovou akci za pomoci sponzorů, kteří za ni nic nechtějí, a také propagace je zdarma. „Dělám akci, která má význam pro tuto zemi a její lidi, a jsem zavázán těm, kteří mi to umožňují," řekl. „Festival existuje díky těm, kteří pro něj dělají zadarmo." Žalobkyně se prý teď chce obohatit na něčem, co se jiní snaží udržet nad vodou,„Lidé mají naše koncerty tak jako tak naprosto zdarma. I kdyby jich její fotka přilákala pětsetkrát víc, nevyděláme na tom ani korunu."

Na dotaz právního zástupce žalobkyně Linka řekl, že s fotografy nikdy neuzavírají licenční smlouvy o přenechání práv k užití snímků. Takovou smlouvou podle něho nebyla ani e-mailová korespondence s paní Č. v roce 2007, kdy jim poprvé poslala podle jejích slov „slíbené" fotografie z festivalu.

O peníze

Po jejím následném sdělení, že fotografie je její, a po její nabídce na uzavření zmíněné licenční smlouvy našel Linka předmětný snímek ve svém počítači. Čí ale je, toho se dobrat nemohl. Kontaktoval svého advokáta a ten obrázek našel na webu autorky jako nabízený k prodeji. Její nabídka na smlouvu prý byla tak nekonkrétní co do rozsahu užití díla a podobně, že podle něho v podstatě nešlo o návrh.

Řekl, že kdyby je žalobkyně požádala, aby billboardy s fotografií opravili a uvedli ji jako autorku, byli by vyhověli. Jako možnou satisfakci Linka zmínil, že by fotografii i se jménem autorky možná mohli zařadit do publikace, kterou zvažují vydat v příštím roce k jubileu festivalu – jako satisfakci, která by pro ni měla větší cenu než požadované finanční odškodnění.  Podobně by přicházelo v úvahu uvedení na archivních webových stránkách, že jde o snímek této autorky. „Nic takového ale nepožadovala a žalovala o peníze," řekl.

Na dotaz, jak kontrolují užití záznamů z festivalů, uvedl, že všichni jejich posluchači fotografují, natáčejí, vyvěšují své záznamy na sociální sítě, ale zjevně jde o záběry z hlediště, ne z pódia, proti nimž nic nemají. „Cítím se poškozen jednáním paní Č., které jsem  tam přístup umožnil, a ona z nás teď chce těžit," řekl. „Mysleli jsme si, že nám bude dělat propagaci v nějakém časopise, a ona pracovala pro sebe…"

Nevydělávají

Na další dotaz řekl, že festival samozřejmě má rozpočet, loni dvanáctimilionový, včetně bártrů kolem ubytovacích služeb nebo televizních spotů. Je financován z grantů, příspěvků ministerstva, měst a privátních sponzorů. Spíše symbolické honoráře ale berou jen účinkující, jimž festival samozřejmě hradí i náklady.

Posléze se strany vrátily k možnostem mimosoudního vyrovnání nebo soudního smíru za užití fotografie paní Č. bez právního titulu. Jejich představy o něm se ale značně liší. Žalovaný naznačil ochotu zaplatit autorce maximálně 10 000 Kč, zveřejnit omluvu a „udělat jí slávu" prezentací v publikaci k jubileu festivalu, ta by ale chtěla 80 000 korun včetně náhrady soudních výdajů.

Soud zadal filmové a televizní fakultě ústavní znalecký posudek k ceně fotografie, od níž by se odvíjelo případné stanovení bezdůvodného obohacení. Ta se podle něj liší podle užití – v případě billboardů může být i několik set tisíc korun. Závisí vždy na dohodě stran. Cena se také odvíjí od významu autora, rozměrů užité fotografie, váhy její role v kampani atd. Pro dobročinné akce neziskové společnosti by se cena takového snímku dala odhadovat na 10 000 až 12 000 korun. Posuzovatel k upřesnění kontaktoval další fotografy a nikdo z nich neuvedl cenu za takovou nekomerční fotografii vyšší než 20 000 korun. Hodnota samotné fotografie se určuje v řádech stokorun, její uměleckou hodnotu určuje trh. Tato však nebyla uměleckým artefaktem, ale byla určena k promokampani, řekl zpracovatel vyjádření u soudu.

Právní zástupce paní Č. oponoval odborným vyjádřením fotografa P., které má podle žalující strany vyšší váhu, protože je od autora mj. zastoupeného v Galerii Leica v Praze. Ten odhaduje výši obvyklé autorské odměny za fotografii užitou pro účely reklamy na 70 000 korun. Ve vyjádření pro soud zdůrazňoval své renomé, 40 let praxe a autorství třeba i snímků Micka Jaegera. Podle jeho výše zmíněného kolegy je jím uvedená výše odměny pro paní Č. ale jen subjektivním vyjádřením toho, jakou částku by požadoval on. „Zda je autor známý nebo ne, to nehraje roli, podstatné pro stanovení licenční odměny je odhad její návratnosti, tedy výdělečnost či nevýdělečnost akce," doplnil.

Zástupce BJF zopakoval, že festival je nevýdělečný, pořádaný za pomoci sponzorů a dárců, pro posluchače zdarma. Protistrana chtěla doložit interními účetními doklady, zda je vskutku neziskový, ale to soudkyně zamítla.

V závěrečném návrhu právní zástupce paní Č. zopakoval, že došlo k masovému užití díla bez vědomí jeho klientky. Jakmile se o tom dozvěděla, kontaktovala žalovaného ke sjednání licenční smlouvy na běžnou autorskou odměnu, ale byla „odpálkována" a nezbylo jí než se svého nároku domáhat soudně. S přihlédnutím k dlouhé tradici festivalů, ke dvanáctimilionovému rozpočtu akce s řadou sponzorů atd. je jí požadovaná autorská odměna zcela přiměřená. BJF nedoložil ztrátovost akce – kdyby prodělávala, tak by se další ročníky neuskutečnily, mínil advokát. Jeho klientka proto požaduje vydání bezdůvodného obohacení z jejího díla. Organizátoři neužili její fotografie přímo k dosažení zisku, ale měla komerční smysl, sloužila k propagaci akce, k přitáhnutí sponzorů a tak dál. Odhad bezdůvodného obohacení žalovaného ve výši 80 000 Kč je přiměřený.

Platit nebudou?

Krajský soud ale rozhodl, že BJF je povinen zdržet se zveřejňování autorského díla paní Č. , tedy odstranit její fotografii z vystoupení bubeníka Williamse na Bohemia Jazz Festu 2007 z webových stránek festivalu, a omluvit se jí v tisku za neoprávněné užití tohoto snímku v kampani BJF 2011. Žalobu o vydání bezdůvodného obohacení 80 000 Kč zamítl a stranám nepřiznal náhradu nákladů řízení.

„Je nesporné, že fotografie na plakátu je žalobkyně, je nesporné, že v roce 2011 byla užita neoprávněně," řekla soudkyně. „Licenční smlouva na ni uzavřena nebyla, k neoprávněnému zásahu do autorského práva došlo. Zda vědomě či nevědomě, není významné. Pak je na místě odstranění sporné fotografie z webových stránek festivalu i veřejná omluva autorce (tedy ve znění autorského zákona vydání zákazu ohrožení práva autorky, včetně hrozícího opakování a neoprávněného sdělování díla veřejnosti – pozn. red.). K vydání požadovaného bezdůvodného obohacení ale nejsou předpoklady, na straně žalovaného nedošlo zveřejněním snímku k majetkovému prospěchu. Festival je nevýdělečný, je připravován bezplatně, pro veřejnost je zdarma. Provozní náklady pořádání včetně propagace zajišťují sponzoři, ale žalovaný nemá z akce žádný hospodářský prospěch; nezvyšuje jej tedy ani sporná fotografie," odůvodnil rozhodnutí soud.

K nepřiznání požadovanéhozadostiučinění v penězích dodejme obecně, že podle autorského zákona se poskytuje tehdy, pokud by se přiznání jiného zadostiučinění nejevilo postačujícím. Jeho výši určí soud, který přihlédne zejména k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k zásahu do práva došlo.

Strany se proti rozsudku mohou odvolat k Vrchnímu soudu v Praze.