Začal být šetřen pro podezření vyhrožování s cílem působit na úřední osobu.
Přibraná znalkyně z odvětví psychiatrie uzavřela, že rozpoznávací a ovládací schopnosti posuzovaného byly v době činu zcela vymizelé v důsledku těžké duševní poruchy, že není schopen chápat smysl trestního řízení a měl by se podrobit ochrannému léčení psychiatrickému ústavní formou.
Policie proto jeho stíhání odložila s tím, že dotyčný není pro nepříčetnost trestně odpovědný. Státní zástupce poté podal návrh, aby mu bylo uloženo ochranné opatření – zmíněné léčení.

Okresní soud v Č. Budějovicích mu ustanovil obhájce, ale muž se chtěl k věci vyjádřit také a dostavil se k řízení. Při jeho výslechu soud shledal, že duševní porucha u něho přetrvává. Po opakovaném vysvětlování situace muž mínil, že jeho tehdejší stav již pominul, ale je ochoten podrobit se vyšetření, nebude však konzumovat žádné léky. Znalkyně poté zopakovala návrh na uložení ústavní léčby, a soud tak učinil. Rozhodl také o zabrání jeho pistole.
Krajský soud odvolání dotyčného zamítl a ten podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).
V jeho jednání by prý nebylo možno spatřovat přečin vyhrožování ani tehdy, pokud by byl shledán příčetným – chyběl totiž znak přímého úmyslu.

Promeškal lhůtu

NS především zjistil, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovolateli doručeno 3. ledna 2014. Původnímu obhájci soud k jeho žádosti zrušil 30. ledna jeho obhajobu a téhož dne ustanovil ve věci novou obhájkyni. Té bylo rozhodnutí doručeno 6. února. Ta pak podala dovolání až 3. dubna, ačkoliv poslední den lhůty k tomuto úkonu připadl na 3. březen.
K tomu NS řekl, že na otázku běhu dovolací lhůty neměla zmiňovaná výměna obhájců žádný vliv. Ve věci je totiž rozhodné doručení rozhodnutí odvolacího soudu jmenovanému a obhájci, jehož měl v době pravomocného skončení předmětné trestní věci. Bez významu je, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí nově ustanovené obhájkyni.
Proto NS dovolání jako opožděné odmítl.
Posuzovaný poté podal ústavní stížnost.

Jak počítat lhůtu?

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že NS nezohlednil změnu obhájce a lhůtu k podání dovolání počítal ode dne, kdy bylo rozhodnutí soudu druhého stupně prokazatelně doručeno stěžovateli a původnímu obhájci. Tento postup vedl k tomu, že nově ustanovená obhájkyně měla pouze necelý jeden měsíc k podání dovolání. Stěžovateli tak nebyl poskytnut přiměřený čas k přípravě obhajoby. Nad to dodává, že ke změně obhájce nedošlo jeho vinou, nýbrž na žádost jeho původního obhájce. Dle názoru stěžovatele nemohl on sám tento proces nijak ovlivnit a nebyl o něm až do 24. února 2014 zpraven. K meritu věci dodává, že uložení ochranného opatření nebylo možné, jelikož z důkazů provedených před těmito soudy nevyplývá, že by stěžovatelův pobyt na svobodě byl nebezpečný.

Lhůta není dogma

ÚS konstatoval, že klíčovým aspektem případu je otázka dostatečného času k realizaci práva na účinnou obhajobu. Přiměřenost času na přípravu je vždy třeba hodnotit s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu. Zákonem daná lhůta slouží jako mantinel a vnáší do trestního řízení prvek právní jistoty. V důsledku nejrůznějších komplikací, např. zdravotních, pracovních, finančních, rodinných, apod., může ale v praxi dojít snadno k faktickému zkrácení této lhůty.

V této věci NS pouze sledoval text a smysl zákona, když určil jako rozhodující pro běh lhůty den, kdy bylo stěžovateli i jeho právnímu zástupci rozhodnutí soudu druhého stupně doručeno. Jelikož ke změně obhájců došlo ze strany soudů bez zbytečných průtahů, a stěžovatel byl téměř celou dvouměsíční lhůtu pro podání dovolání zastoupen, nemohlo být jeho právo na obhajobu dotčeno postupem soudů natolik, aby se NS musel odchýlit od obecného, zákonem upraveného postupu.

Jakkoliv byla výměna obhájců formálně iniciována původním obhájcem, nemohla být pro samotného stěžovatele žádným překvapením, neboť ten k ní sám jmenovaného obhájce i soudy opakovaně vyzval. Nově ustanovená obhájkyně měla následně ještě 25 dní na prostudování rozhodnutí a podání případného dovolání. Z výše uvedeného nevyplývá, že by obecný soud při řešení situace ztracené důvěry mezi stěžovatelem a jeho původním obhájcem postupoval nepřiměřeně pomalu či nedostatečně citlivě vzhledem ke stěžovatelovu komplikovanému procesnímu postavení.
Ústavní soud si uvědomuje určitý rozdíl mezi okolnostmi "běžné" trestní věci a odlišnostmi logicky doprovázejícími řízení s osobami duševně nemocnými či vyšetřovanými pro existenci duševní choroby. V tomto případě však z žádného místa spisového materiálu nevyplývá, že by způsob vedení řízení, omezení stěžovatelových práv nebo charakter znalci tvrzené duševní poruchy vyžadovaly zvláštní přístup k stěžovatelovým procesním právům. Z jeho vlastních podání je zřejmé, že stěžovatel si byl svých procesních práv a povinností vědom alespoň v míře pro právního laika obvyklé a efektivní odborné právní pomoci se sám často dovolával. Navíc nebyl až do 13. února 2013 omezen na svobodě ústavní léčbou, čili mohl (a také tak činil) své procesní postavení poměrně snadno ovlivňovat.
Formalizované oznámení o výměně obhájců bylo sice stěžovateli doručeno až 24. 2. 2013, přičemž zpoždění bylo zřejmě způsobeno jeho nástupem do psychiatrické léčebny a s ním související změnou doručovací adresy, avšak v předmětné situaci bylo dle Ústavního soudu na nově ustanovené obhájkyni, zpravené o ustanovení 6. února 2013, aby "taktiku" účinné obhajoby nastalé situaci přizpůsobila. ÚS podotkl , že spisový materiál k případu není nijak obsáhlý, spíše naopak, a věc není ani příliš skutkově složitá. ÚS proto považuje dobu, kterou měl stěžovatel k dispozici po ustanovení nové obhájkyně, za dostatečnou pro podání dovolání v jeho trestní věci, a stížnost odmítl. Pro jeho rozhodnutí byla důležitá rovněž skutečnost, že stěžovatel se v době jejího podání již nenacházel v psychiatrické léčebně.