Pezoldová chce obraz prababičky

Eventuálně pak, aby bylo určeno, že tento portrét náleží pozůstalosti JUDr. Adolfa Schwarzenberga. Za jeho dědičku se žalobkyně pokládá.
Ida byla prababičkou Pezoldové. S Adolfem Josefem Schwarzenbergem se vzali v roce 1857 a měli devět dětí.

Neobcházet restituce

Pezoldová o portrét žalovala Národní památkový ústav. Podle jejího názoru byl nesprávně konfiskován podle Benešova dekretu.

Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu zamítl a Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil. Poukázal mj. na závěry pléna Ústavního soudu ČR (ÚS) z 1. listopadu 2005.

To konstatovalo, že se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.

Pezoldová podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).

Opakuje své známé názory, že k platnému převodu majetku rodu nedošlo ani zákonem č. 143/1947 Sb. (tzv. Lex Schwarzenberg).

Věc osobní povahy

K uvedenému obrazu pak tvrdí, že nepatří do žádné ze skupin majetku, jak byly vymezeny v onom zákoně, a nemohl jím být tedy dotčen.

Šlo o předmět osobního charakteru, který má význam pouze pro příslušníky hlubocké větve rodu Schwarzenbergů, zdůrazňuje.

Připomeňme, že obdobný argument uplatnila Pezoldová také v ústavní stížnosti ve věci nevydání domanínské hrobky. Zdůrazňovala, že zákon nezahrnoval do konfiskace předměty a nemovitosti osobní povahy představitelů rodu a jejich pokračovatelů.

NS posoudil věc žaloby o portrét optikou ustálené judikatury. Připomněl také nález Ústavního soudu ČR z 16. října 2008, že se „odmítá návrh Alžběty Pezoldové na zrušení, respektive prohlášení za neúčinný, zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví hlubocké větve Schwarzenbergů na Zemi Českou“.

Dovolání proto odmítl.

Své usnesení zveřejnil na webových stránkách NS v minulém týdnu. Nese datum 9. prosince 2008.

A co hrobka…?

Rozhodnutí tedy předchází onomu převratnému lednovému nálezu ÚS ve věci zmíněné hrobky.

Ten konstatuje, že obecné soudy porušily základní právo na respekt k rodinnému a soukromému životu dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv.

Nález připomíná, že zmíněné úmluvy hovoří v obecné rovině o ochraně rodinného života, resp. respektu k rodinnému životu.

Dle ÚS jde o vazby, které spojují současníky s jejich předky i potomky, „byť lze předpokládat, že intenzita takových vazeb se liší, pokud jde o vztah mezi výlučně živými příslušníky rodiny a vztah k již dávno zesnulým předkům“.

Nepochybnou součástí práva na rodinný život je podle ÚS i vztah žijícího člena rodiny k jeho zesnulým předkům, k jejich památce.

Vzhledem k povaze v lednu projednávané věci – řízení o hrobce – ÚS dále ve zmíněném rozhodnutí rozebírá tyto vazby už konkrétně v souvislosti s místem uložení ostatků předků.

Nicméně obecně formulovaný závěr ÚS o vztahu žijících členů rodiny k zesnulým předkům jako součásti práva na rodinný život evokuje otázky, zda takový ochranu zasluhující vztah žijícího člena rodiny k předkům nelze vztáhnout třeba i na prababiččin portrét…

Nebo taky na ten který předkův svatební prsten, oblíbený misál či parohy…

Uvidíme.