Dva měsíce nato v J. Hradci u jiné banky na základě nepravdivých údajů získala úvěr 150 000 Kč. 11. dubna rovněž v J. Hradci v dalším peněžním ústavu, kde žádala o úvěr čtvrt milionu, uvedla měsíční splátky 2600 Kč, ačkoliv byly 18 374 korun, a rovněž uspěla. Posléze 5. června uspěla v J. Hradci v opět jiné bance s žádostí o kreditní kartu, přičemž v žádosti uvedla, že splácí 7700 Kč, ačkoliv její povinnost už dosahuje 24 779,94 koruny.

Okresní soud v J. Hradci jí za tento úvěrový podvod uložil dva a půl roku podmíněně na čtyři léta s dohledem a povinnost plnit podmínky oddlužení povoleného v červnu 2011. Poškozené odkázal na řízení občanskoprávní. Její odvolání zamítl vloni v říjnu krajský soud a paní Zlatuše podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS).

Nespravedlivé rozhodnutí?

Míní, že jí skutky nebyly prokázány, příslušné žádosti prý za ni vyhotovily jiné  osoby. Svědci si buď nic nepamatovali, nebo nebyli schopni žadatelku o úvěr identifikovat. Do řízení byla prý chybně připuštěna také svědkyně, která se proti ní dopustila majetkové trestné činnosti. Zmíněné úvěry jsou částečně splaceny a nadále spláceny, neměla v úmyslu je nesplatit. Proto aplikace kvalifikované (přísnější) skutkové podstaty úvěrového podvodu není namístě. Pachateli takového činu by měl být podle ní vždy prokázán úmysl.

Trestním postihem úvěrových podvodů je podle ní jednoznačně zvýhodněna jakákoliv finanční instituce. Poukázala na zanedbání základních zásad obezřetného hospodaření bank a dalších finančních institucí zakotvených ve vyhlášce ČNB č. 123/1997 Sb. Projednávané skutky prý nejsou trestnými činy a jejich společenská nebezpečnost je minimální.

Relevantní shledal NS jen námitku k právní kvalifikaci skutku, ale má ji za zjevně neopodstatněnou. Opakoval, že trestného činu úvěrového podvodu se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Tento trestný čin je z hlediska zavinění trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele nemusí směřovat ke způsobení škody. Je proto trestný i v případě, kdy například poskytnutý úvěr řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne, řekl NS.

Jestliže soudy zjistily, že to byla obviněná, kdo žádosti o poskytnutí úvěrů uplatnil a vlastní úvěry následně sjednával, že údaje do smluv o úvěrech vyplnili příslušní zaměstnanci peněžních ústavů na základě hrubě zkreslených informací sdělených právě obviněnou, přičemž obviněná uzavřela čtyři obdobné smlouvy u čtyř peněžních ústavů ve velmi rychlém sledu, pak takové jednání nelze považovat za omyl nebo náhodu, pokračoval NS. Obviněná zcela vědomě zamlčovala údaje o existenci a o skutečné výši splátek jiných úvěrů, které jí již byly poskytnuty. Pokud by jednotlivé peněžní instituce informovala o již dříve sjednaných úvěrech, s pravděpodobností hraničící s jistotou by jí žádné další úvěry poskytnuty nebyly. Své závazky přestala plnit. Právní kvalifikace jejího počínání je tak zcela správná a zákonná. Proto dovolání paní Zlatuše NS odmítl. (8 Tdo 209/2014)