V roce 2003 podal žalobu na český stát (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) a pak i na Českou správu sociálního zabezpečení (ČSSZ) jako právního nástupce státního úřadu pro vojenské poškozence o zaplacení nákladů spojených s léčením – jízdného k odborným lékařům v krajském městě a doplatků za léky. Za období od 25. února 2003 do 31. srpna 2003 je vyčíslil na 30 000 Kč.


U soudů neuspěl


Okresní soud v Českých Budějovicích v roce 2006 žalobu na stát zamítl a řízení proti ČSSZ zastavil.
Podle něj nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 1988, neboť není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností spočívajících v tom, že žalobci byla přidělována práce, která pro něj vzhledem k následkům pracovního úrazu nebyla vhodná.
Krajský soud poté zamítl i žalobu proti ČSSZ s tím, že její povinnost k požadované náhradě škody nevyplývá z žádného právního předpisu.
Uzavřel, že aby žalobce se žalobou uspěl, muselo by se prokázat, že „nebýt špatného postupu zaměstnavatele při přidělování práce žalobci, nemusel by dnes jezdit několikrát týdně k odbornému lékaři (a vynakládat v souvislosti s tím finanční prostředky), a nemusel by brát žádný z léků, které dnes bere a na něž doplácí“. Na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví však je odůvodněn závěr, že žalobce neprokázal, že jím tvrzené skutečnosti by mohly být považovány za hlavní (totiž důležitou, podstatnou a značnou příčinu dnešního jeho zdravotního stavu).
Podle názoru odvolacího soudu nadto nelze shledat ani porušení právní povinnosti na straně státu, neboť žalobce, který u jeho složky pracoval dlouhodobě, sám od roku 1977 znal obsah svých pracovních povinností a na tuto práci přistoupil i přesto, že věděl, že mu ji lékaři nedoporučují.


Zhoršení až operací


Pan K podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Namítal, že přes závažné poškození zdraví úrazem jej stav nouze donutil k tomu, že se snažil získat zaměstnání a dosáhnout příjmu, který by mu umožnil „lidsky žít“. Proto požádal o přijetí do pracovního poměru, kde měl vykonávat práci v souladu se zdravotní dokumentací.
V tomto řízení bylo podle něho prokázáno, že do roku 1987 byl práce schopen, a teprve operací došlo k podstatnému zlomu a k nutnosti aplikace léků. Z těchto důvodů má za to, že právě přidělování nevhodné práce ovlivnilo jeho zdravotní stav natolik, že musí vynakládat prostředky na léky a léčení.
Úraz si sám nezavinil, k výkonu základní vojenské služby se dobrovolně nepřihlásil, a při plnění zákonem uložené povinnosti mu škodu způsobil stát, který je odpovědný a příslušný k náhradě škody. Namítal dále, že věc měla být posouzena ne podle zákoníku práce, ale podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou dopravními prostředky, i proto, že „tank je dopravním prostředkem“.
NS konstatoval, že podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak je hodnotil. Předestírá vlastní skutkové závěry (že „v roce 1987 prochladl, když byl nucen pobývat v nevyhovujících podmínkách“, že po operaci se jeho stav „zásadně zhoršil“, že od té doby je „plně neschopen jakékoliv práce“, že právě přidělování nevhodné práce bylo rozhodující skutečností, která zapříčiňuje používání léků). Tyto námitky však nenaplňují jím uváděný dovolací důvod.
NS proto jeho dovolání odmítl a v části týkající se ČSSZ zamítl.

(ns)