Pak uchopil zezadu druhého policistu a po odstranění zajišťovací pojistky mu z pouzdra vytrhl služební pistoli se zásobníkem a dvanácti náboji.
Na útěku zasunul náboj do nábojové komory, otočil se a pěti mířenými ranami vystřelil směrem do vestibulu, kde se policisté ukrývali.

Po opakované výzvě ještě jednou vystřelil, poté zbraň odhodil a vzdal se.
Náš list tehdy uvedl, že pan Hurych nejprve ztropil výtržnost při Táborských setkáních a následně havaroval s autem, které řídil přes zákaz.

Policisté ho proto dopravili k odběru krve, načež došlo ke zmíněnému incidentu.

Tento skutek kvalifikoval Krajský soud v Táboře jako loupež, nedovolené ozbrojování a útok na veřejného činitele.

Za to a za sbíhající se další trestné činy uložil Miroslavu Hurychovi trest odnětí svobody na sedm roků do věznice s dozorem a zákaz řízení na šest let.

Vrchní soud poslal obžalovaného do přísnější věznice s ostrahou. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl a on podal prostřednictvím obhájce Tomáše Sokola ústavní stížnost.

Prý pistoli nechtěl vzít, ale jen ji odňal


Brojí proti kvalifikaci zmíněného skutku jako loupeže.
Nelze prý dovodit, že jednal s cíleným úmyslem zmocnit se za použití násilí služební pistole zasahujícího policisty. V nemocnici mu prý po nehodě neposkytli ošetření a on chtěl počkat.

Svým jednáním se prostě jen snažil zabránit tomu, aby byl donucen zařízení opustit, ,vcelku se iracionálně bránil´. Následovala potyčka, kterou lze dle obhájce považovat spíše za zmatenou.

Šlo tedy o neočekávané odnětí služební pistole, což nelze právně kvalifikovat jako násilí. To potvrzuje i to, že stěžovatel krátce po střelbě zbraň odhodil a vzdal se policistům.

Odejmutí pistole lze tedy označit za impulzivní, bez jakékoliv hlubší úvahy o nějakých souvislostech, míní Tomáš Sokol.

Ústavní soud (ÚS) konstatoval, že stěžovatel pouze opakuje výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení. Další přezkum však není úkolem ÚS.

Zasáhl by jen tehdy, kdyby bylo postupem soudů porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svobody, a k takové situaci v této věci nedošlo. Svévoli v rozhodování soudů ÚS soud neshledal.

Neměl proto důvod závěry, k nimž soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
K věci samé ÚS upozornil na svědectví o tom, že obviněný nejednal zkratkovitě, tedy nahodile, necíleně a zmatečně, ale naopak postupoval racionálně. Zbraně se zmocnil zcela záměrně a aby ji získal, musel použít násilí vůči oběma policistům, kteří jej drželi a vyváděli z nemocnice.
Věděl moc dobře, kam sáhnout


Pro tento úmysl svědčí i ta skutečnost, že pro uchopení zbraně sahal přesně a jistě do míst, kde měl policista zbraň připevněnu.
Nestačilo ji pouze vytáhnout z pouzdra, ale předtím bylo nutné se „zbavit“ policistů. K tomu obžalovaný učinil přesně cílené úkony, a to rychle a bez nějakého zaváhání.

I jeho další počínání vylučuje, že by jednal zkratkovitě. Okamžitě získané zbraně pak užil.

Argumentaci soudů považuje za zcela logickou, přesvědčivou a tedy za plně přijatelnou i Ústavní soud.

Proto stížnost Miroslava Hurycha odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

(ús)