Manželé ten den byli každý sám na odlišných podnikových oslavách. Když se zase sešli, pohádali se, snad padla nějaká facka, a po návratu domů si paní ustlala v obýváku, že s ním do ložnice nepůjde. To podnapilého žárlivého muže rozzlobilo ještě víc.

„Když mi pak řekla, že tu nebude, ruplo mi asi, vzal jsem tu pistoli a šel s ní k manželce. Asi jsem ji chtěl zastrašit, nebo co mě to napadlo. Je to hrozný, ale opravdu jsem nechtěl nikoho zastřelit,“ ujišťoval. Byl si prý jistý, že pistole není nabitá. Použil ji tehdy jako atrapu, šermoval s ní a kohoutek zmáčkl snad nedopatřením.

„Asi zvýšila hlas a mne to vytočilo,“ říkal později. Prý jen chtěl, aby od něho manželka neodešla.

Podle rekonstrukce střílel ze vzdálenosti 150–230 cm a střela minula hlavu ohrožené ženy asi o 30 centimetrů. Při činu měl v krvi 1,12–1,8 promile. Psycholog usoudil, že jednal zkratkovitě, pod vlivem vybuzené žárlivosti.

Před krajským soudem Miroslav Fráně stanul s obžalobou z pokusu vraždy a z nedovoleného ozbrojování.

Manželka jako svědkyně vypověděla, že když na ni muž mířil, „přihlouple se smál“. Vystřelil prý bez míření. „Cítila jsem, že kulka proletěla strašně blízko,“ řekla v přípravném řízení. Prosila ho, že půjde pryč, ale aby zbraň položil . . .

Pak se s dětmi sbalila, z koupelny se jí podařilo zavolat sestře a na policii. Manžel si pustil hudbu a zpíval si, uvedla. Když s dětmi odešla, uložil pistoli pod vanu, uklidil a šel spát. Vzbudila ho policie.

Úmysl neprokázán

Včera soud vynesl rozsudek. Miroslava Fráněho uznal vinným tím, že po slovní a fyzické rozepři v podnapilém stavu vyhrožoval manželce s nelegálně drženou armádní samonabíjecí pistolí a ze dvou metrů z ní vystřelil na ženinu hlavu. Tím podle soudu jiného nutil pod pohrůžkou zbraní, aby něco konal, čímž se dopustil trestného činu vydírání. Vinen je i nedovoleným ozbrojováním. Za to soud uložil obviněnému úhrn〜ných pět let do věznice s dozorem.

„Skutek je v základním prokázán, nepopírá jej ani obžalovaný,“ řekl předseda senátu. „Otázkou bylo ale, zda jednal ve vyděračském úmyslu, nebo v úmyslu usmrtit.“

Soud uzavřel, že není důkaz o tom, že by chtěl manželku zavraždit. „Poškozená uvedla jednou, že obviněný řekl: Vypadni, nebo tě zastřelím, podruhé už mluvila jen o výhrůžkách zabitím a rozdíl ve výpovědích logicky nevysvětlila. A jsou–li dvě takové alternativy, z nichž ani jedna není vyvrácena, je nutné vyjít z té pro obviněného příznivější.“
Podle soudu tomu také skutkový děj odpovídá. „Kdyby měl obviněný v úmyslu poškozenou zabít, mohl po prvním výstřelu, kterým minul, střílet dál, nic mu nebránilo v pokračování,“ řekl předseda senátu. „To se ale nestalo.“

V sazbě za vydírání, tedy 2–8 let, soud uložil Miroslavu Fráněmu trest v polovině, což vystihuje společenskou nebezpečnost jeho činu. „Byť nejednal třeba jen v eventuálním úmyslu usmrtit, při jeho opileckém šermování zbraní byla jen otázka náhody, jestli někoho nezasáhne.“
Rozsudek není v právní moci.