Bílé nemocniční prádlo fasovali u Marie Jirsové

„Všechno se ručně vypisovalo a muselo sedět, jinak se člověk dost natrápil, než našel jedno mýdlo,“ vzpomíná žena, která 22 let pracovala v dačickém špitále a zúčastnila se setkání bývalých a současných zaměstnanců u příležitosti 60. výročí otevření nemocnice.

„Oblékala jsem veškerý personál, vydávala jsem vedle prádla i mycí potřeby a tiskopisy, těch byly haldy, měly pětimístné označení,“ vzpomíná na doby v nemocničním skladu Marie Jirsová.

Každý zdravotník, když nastoupil, dostal šest kusů oblečení od košile po plášť a k tomu další vybavení. „A když přinesl potvrzení s razítkem z prádelny, že už něco nejde pozašívat a spravit, tak jsem mu kus za kus vyměnila.

„Vše se hlídalo a každé tři měsíce přepočítávalo a kontrolovalo. Jednou jsem půjčila deku do lékárny a nemohla jsem se pak dopočítat,“ pokračuje Jirsová. Tenkrát museli mít všichni na nemocničním prádle našité monogramy, některé sestřičky nechtěly zástěry, erární boty byly na jeden rok.

„Nejhorší bylo, když přišli medici. Byli v nemocnici chvilku, vyfasovali prádlo a pak ho vraceli do skladu. A pochopitelně doktoři chtěli fasovat vždy nové prádlo, tak jsem někdy musela i zalhat,“ říká dál bývalá skladnice. Ani fasování mycích prostředků nebylo nijak jednoduché, vrchní setra musela mít všechno schválené, nic se nevydalo jen tak.

„Už jsem 23 roků v důchodu, ale na práci vzpomínám ráda. Měla jsem to z domova deset minut pěšky, což byla velká výhoda. Někdo i dojížděl z poměrně velké dálky,“ dodala na závěr.