A než bude hotovo, tak klidně i několikrát.
Dnes a denně chodím kolem a vím, že na všech třech místech panuje od té doby čilý stavební ruch, a tak zvedám telefon a volám s jasným cílem: Potřebuji průvodce!

„A určitě ho chcete hned, že?“ odpoví mi vedoucí odboru rozvoje a investic městského úřadu Vladimír Krampera a já si v tu chvíli připadám průhledná jako papír. Po pár minutách se dohodneme na dalším dni s tím, že průvodce bere na sebe. Díky. Jen dostávám instrukce: Holínky a čepici. Nakonec ale nemám ani jedno.

Dům gobelínů

Začínáme od malého či jinak řečeno nového pivovaru, kde má vzniknout Dům gobelínů. Vzhledem k tomu, že jindřichohradecké dílny tapiserií slaví letos 100 let od svého vzniku, vlastní a důstojné zázemí bude jistě vhodným dárkem.

Dozvídám se, že pivovar byl postavený ve 20. letech 20. století a až do 60. let se zde vařilo pivo. „Potom šla technologie pryč, byly tady jen sklady a dva byty,“ vysvětluje historii budovy Vladimír Krampera a dodává, že do budoucna má z bytů vzniknout zázemí pro personál.
Vstupujeme do obrovské místnosti s odkrytým stropem, která bude vstupní halou. Vchod ze dvora ale nebude hlavním, vše se vrátí do někdejšího stavu a vstupy do obou křídel povedou z brány.

Zaujme mne velká prostora v patře s podivnými plechovými nádržemi pod stropem. „To jsou odpařovací vany, v nichž se odvětrávalo pivo. Ty tady zůstanou a budou tvořit strop,“ říká vedoucí odboru. Dál se dozvídám, kudy povede chodba, odkud budou moci turisté a návštěvníci sledovat za sklem pracovnice dílen při práci na gobelínech. Dole v přízemí se také mohu podívat na základ komína, který se tyčí nad pivovarem a je obvyklým místem pro hnízdění čápů. I ten má být opravený, nikoliv zbouraný, jak se někteří Hradečáci obávali.

Přecházíme do druhého křídla, při pohledu z Dobrovského náměstí pravého. Tady má být prodejna zaměřená na propagaci objektu. Je to nejstarší část, která nejspíš patřila ke starému pivovaru. I tady vládnou zedníci, kteří mimo jiné pracují také na odkrytí tajemství původní stavby. Poté, co člověk vidí uvnitř, nemůže poukázat na poměrně novou fasádu. Tu prý pivovar dostal kolem roku 2000, poté co jej od restituenta koupil památkový ústav kvůli zajištění přístupu do zámku. Každopádně platí, že do tohoto objektu má padnout plná polovina zmíněné dotace.
Opouštíme pivovar a míříme k Muzeu Jindřichohradecka. Cestou se dozvídám, že ulice od muzea k náměstíčku u zámku bude hned po Velikonocích uzavřená a rozkopaná, protože tam není vodovod a vodní zdroj ze zámku je pro stavební práce nedostatečný. Musí se proto voda dovést i sem.

Přízemí muzea

Za branou někdejšího jezuitského gymnázia ze 16. století se mi naskytne neobvyklý pohled – stroje v atriu muzea působí trochu jako pěst na oko. Ale když se pracuje, je technika přímo nutná.

Všechny místnosti kolem dokola jsou bez omítek a podlah. „Sem přijdou provzdušněné podlahy, chemická injektáž a izolace od stěn,“ vysvětluje Vladimír Krampera stavební zásahy, které mají zabránit vlhkosti.
Od ředitele muzea Jaroslava Pikala se dozvídám, že v daných prostorách budou následující expozice: v kapli sv. Víta gotická plastika a dále pak v přízemí ještě Landfrasova tiskárna, ostrostřelci, letecká bitva a v patře nově Vladimír Holub, šicí stroje Lada a dobová móda, nejstarší dějiny Jindřichova Hradce a betlémy. Celý půdní prostor pak má být využit pro depozitáře.

Míříme do jedné z místností, která údajně skrývá zajímavost. Na první pohled pro laika sice nic mimořádného, jen podlaha prozrazuje, že je pod ní klenba. Dozvídám se, že právě stojíme nad středověkou žumpou. Naznačuje to i otvor v podlaze, pod nímž se prý v hloubce asi pět metrů ukrývá kanál, který kdysi ústil za hradby města. Obdoba systému se nachází také ve vedlejším objektu jezuitské koleje, kam za chvíli zamíříme. Do třetího z objektů, kde se realizuje v patře druhá etapa opravy, vstupujeme nikoliv hlavním vchodem, ale zadním schodištěm z parkoviště. Stupně jsou řádně ošlapané až spíš prošlapané a místy olámané. Prý přijdou vyměnit a mne jen napadne, zda to nebude škoda. Říkám si, kolik nohou tudy muselo projít, aby tvrdý kámen takhle opotřebovaly.

Tajemná kolej

V horním patře jezuitské koleje oklepávají dělníci omítky. Prostor chodby je monumentální stejně jako v již opravené části objektu. V atmosféře prachu a slunečních paprsků si uvědomím, že bych se vůbec nedivila, kdyby se tam z ničeho nic vynořili jezuité. Až si tohoto objektu všimnou filmaři, to teprve bude, napadá mne.

Prohlížíme jednu místnost po druhé, a že jejich tam je požehnaně. Fascinují mě zejména stropy tu větších, tu menších místností.
Oproti přízemí, kde je chodba uprostřed a přiléhá přímo k atriu a místnosti směřují vně od ní, má patro jednu zvláštnost – v severním a jižním křídle jsou místnosti po obou stranách chodby. Vše nasvědčuje tomu, že se jedná o patro, které sloužilo k ubytování. Místy jsou již položené podkladní betony, na něž přijde nová podlaha.

Ať vstoupíme, kam vstoupíme, můj první pohled míří vzhůru. Stropy s klenbami a štukovanými ornamenty jsou opravdu fascinující. Podle slov Vladimíra Krampery na nich ale nejsou stopy fresek, jako tomu bylo v přízemí, kde je přímo úchvatná třeba výzdoba refektáře.

Nádherný je ale i dřevěný strop v jedné z místností. „Podívejte se nad okna, vidíte ta železná táhla?“ upozorňuje mne můj průvodce. Vzápětí se dozvídám, že jsou tady krátce po vystavění budovy a mají zajišťovat statiku. Zakotveny jsou na vnějším plášti budovy a jsou vidět z parkoviště. Přiznám, že jsem si celou dobu myslela, že je to ozdoba či pozůstatek nějakých válečných kopí. A ejhle, táhla, záhada je vyřešena.
V jedné z místností je odkryté psaníčkové sgrafito, úplně stejné jako na fasádě budovy. „To teď zkoumají památkáři, protože uvnitř to není obvyklé. Možná tady budova končila a pak se přistavovalo,“ říká Vladimír Krampera.

V dalších dvou místnostech ale zaujme jiná výzdoba, jsou tady lunety po vzoru Mikoláše Alše. Podepsány jsou J. Lauda s datem 1954, nejspíš tedy pozůstatek po armádě, která tady přebývala.

Mám možnost podívat se i na půdu. Podkrovní prostor je úchvatný, ale pro případné návštěvníky využitý nebude. Ani se nedivím. Po prohlídce budovy mi v plné nahotě docházejí slova ředitele Národního muzea fotografie Miloslava Paulíka, který mi při slavnostním převzetí dotace říkal cosi v tom smyslu, že není problém objekt opravit, ale naplnit jej životem. Ano, nebude to jednoduché.

Stejnou cestou po prošlapaných schodech opouštíme budovu a já Vladimíru Kramperovi děkuji, že mi tuhle exkurzi umožnil. „Zatím jste viděla jenom hrubé zednické práce. Přijďte tak za rok, to už to bude lepší,“ říká mi a já slibuji, že si i další prohlídku nenechám ujít. Proměna budov je totiž úžasná.