VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dobře jsem udělal, že jsem nešel na veterinu

Třeboň – Všichni jsme byli dětmi a na mnohé z nás lékařsky dohlížel zkušený pediatr Miloš Velemínský.

12.8.2016
SDÍLEJ:

Pediatr a bývalý děkan Miloš Velemínský.Foto: Deník/Radek Gális

Tento známý a významný dlouholetý primář českobudějovického novorozeneckého oddělení a pozdější děkan Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity pečuje o malé pacienty v třeboňské ordinaci dodnes, i když v neděli oslaví už osmdesáté narozeniny.

Narodil jste se doma, nebo v porodnici?
Narodil jsem se v českobudějovické porodnici. Když jsem pak chodil asi do první třídy, bylo to za války, ležel jsem v té samé nemocnici se spálou a spalničkami. Tenkrát tam děti s infekčním onemocněním musely být hospitalizovány. Když jsem po letech na dětské oddělení nastoupil, hledal jsem místo, kde jsem jako malý kluk ležel. Skutečně jsem ten pokoj po dlouhém hledání našel, byl stále součástí dětského oddělení. Vrátily se mi vzpomínky na tehdejší pobyt, který ale nebyl moc příjemný.

Bál jste se jako malý chlapec doktora?
Kdepak, nebál jsem se. S doktory jsem měl v dětství jen minimální kontakty, asi mám zdravý kořínek. Moje rodina neprodělala žádné celkem závažné choroby.

Vybral jste si povolání po tatínkovi?
Rodiče se poznali v Suchdole, kde tatínek působil jako veterinář a maminka tam byla kantorkou. Když jsem končil gymnázium, chtěl jsem tedy jít také na veterinu, jenže tatínkův přítel mi říkal: Miloši, budeš studovat stejně těžce jako na medicíně a pak budeš jenom očkovat zvířata. My veterináři jsme na ústupu, a když už se tedy chceš dřít, tak jdi radši na medicínu. Tak jsem ho poslechl.

Vida, stačilo málo a místo nás jste léčil zvířata.
Jsem spokojený, že jsem si tenkrát nechal poradit. Možná, že teď, kdy už veterináři mají stejné přístroje jako lékaři v nemocnicích, bych se na to díval jinak, ale v době, kdy jsem provozoval aktivní lékařskou činnost, jsem byl velmi rád, že léčím lidi. Povolání dětského lékaře obohatilo výrazně můj život po všech stránkách.

Takže jste nikdy rozhodnutí stát se lékařem nelitoval?
Toho, že jsem se dal na medicínu, jsem nikdy nelitoval. Jen nevím, jestli bych se, kdybych byl znovu na začátku, znovu věnoval zcela pediatrii, ale třeba ano. Velmi totiž obdivuji lidi, kteří pracují na rychlé záchranné službě. Takový doktor musí umět improvizovat, mít pro práci velké nadání a musí umět ovládat urgentní medicínu v plné míře. V nemocnici je na pacienta přece jen víc doktorů, kdežto lékař ze záchranky, který přijede na místo, je tam sám a musí se umět rychle a správně rozhodnout. Osud pacienta je často závislý na odbornosti a zkušenostech lékaře, který podá první lékařskou pomoc.

Kde jste jako lékař působil?
Promoval jsem na Fakultě dětského lékařství v Praze – Motole. Tady na jihu jsem začal nejdřív v Prachaticích, potom v Jindřichově Hradci a pak jsem působil v Českých Budějovicích. Nejdříve jsem byl na neonatologickém oddělení, potom jsem měl krátkou dobu na starosti celé dětské oddělení a pak se zase vrátil na neonatologické. Někteří pacienti si mě pamatují, že v 70. letech jsem měl také v českobudějovické ulici U Tří lvů odbornou nefrologickou ordinaci, kde jsem dlouhodobě sledoval děti s onemocněním ledvin. V budějovické nemocnici jsem skončil v roce 1997, kdy jsem opustil místo primáře neonatologického oddělení.

Na prahu šedesátky vám začala naplno akademická činnost a vy jste nastoupil na Zdravotně sociální fakultu Jihočeské univerzity.
Byl jsem zde postupně vedoucím katedry klinických a preklinických oborů, proděkanem pro vědu a pak i děkanem. Pobyt na této fakultě byl pro mě přínosem a rozšířil mi obzor medicíny. Sociální problematika totiž s praktickou medicínou úzce souvisí. A současná medicína musí brát v potaz i vztahy pacienta a jeho podmínky, zvláště když jde o chronicky nemocné dítě. Každý jsme se snažili něčím přispět fakultě ku prospěchu. Největší zásluhy o ni měla paní docentka Šemberová, která ji založila, velký kus práce odvedl přede mnou i pan docent Vurm, který se zasloužil i o rozšíření studijních programů a prostorů fakulty.
Mým cílem bylo dokončit rozšiřování možností studia a především možností publikačních činností. Byla akreditována dvě doktorská studia, dvě habilitační a jedno profesorské řízení. Tyto úkoly jsem splnil.

K praktické medicíně jste se opět vrátil a do třeboňské ordinace za vámi jezdí lidé z blízka i daleka stále.
Abych řekl pravdu, tak vím, že bych měl s tou praxí již skončit. V první řadě je těžké v současné době získat pediatra, který by nastoupil místo mě. A pak za ty roky získáte určité vazby s řadou lidí, které nemůžete jen tak opustit. Chodí sem za mnou ne proto, že bych snad byl nejlepším pediatrem, ale že jsem tady zrovna já.

Naše zdravotnictví trápí nedostatek lékařů. Proč si myslíte, že čeští lékaři odcházejí do západních zemí a neléčí tady, kde vystudovali?
Neumím si to vysvětlit a odpověď, proč naši lékaři odcházejí, zkrátka neznám. Ročně jich odejde řada do zahraničí a je to asi proto, že jinde mají lepší podmínky. A nejen že čeští lékaři odcházejí do ciziny, mnozí odcházejí i z medicíny. Dělají pak zástupce různých firem a berou několikanásobně větší plat. Je pravda, že platy, které tady lékaři berou, jsou proti těm v zahraničí nízké. Především si ale myslím, že být lékařem je povolání i poslání.

Vy jste za padesátiletou praxi zažil mnohé změny, kdy bylo ve vašem oboru něco jednou doporučované, a pak zase naopak pranýřované. Nešla vám z toho někdy hlava kolem?
Víte, jedno z pravidel tehdy platného marxismu-leninismu byl zákon negace negace, který ale platí v medicíně stále. Před padesáti lety něco platilo, pak platit přestalo, aby se to teď někde na vyšší úrovni objevilo znovu. Vezměme si třeba umělou výživu. Když jsem měl malé děti já, tak jsme jim krupicovou kaši dávali už ve třech měsících. Pak ale nastalo dlouhé období, kdy se říkalo, že lepek, mouka by se neměly dávat do roka, takže kdo dával moučnou výživu už od osmi nebo devíti měsíců, byl nepopulární. A v současnosti zase někteří odborníci říkají, že lepek by se měl podávat od čtyř nebo šesti měsíců.
Takových věcí je spousta. Myslím si, že je nutné brát v úvahu, i dřívější zkušenosti. Ale to, co bylo dříve a co dřív platilo, se občas těžko prosazuje, protože současná veřejnost i lékaři jsou pod tlakem různých odborníků, kteří si myslí, že oni mají pravdu.
Zapomíná se na historii, a to je chyba. Největší slabinou současnosti je, že lidé mají špatnou historickou paměť. Ne všichni ji ale ztrácejí. Potvrdil mi to i fakt, že lidé, co mě léta znají, mě navrhli před dvěma lety na cenu Zlatá šupina. Potěšilo mě, když jsem ji pak od hejtmana Jiřího Zimoly dostal.

Kdybyste byl mladší nebo měl dřív možnosti, jaké mají lékaři nyní, vypravil byste se na zkušenou do zahraničí?
Já jsem v zahraničí byl, letěl jsem do Ameriky a byl také v Německu. Většinou jsem si cestu zaplatil sám, získal jsem takzvaný stodolarový zkrácený příslib a vyřadil se z možnosti cestovat na dalších pět let, kdy jsem nejel nikam.
U nás na oddělení jsme měli problémy s infekcemi u novorozenců, tak jsem jel v roce 1986 do Německa a tam se dozvěděl, proč v Čechách infekce máme. Z hlediska medicínského to byl můj největší úspěch, že jsem zjistil, proč infekce v Českých Budějovicích na novorozeneckém oddělení jsou.

Čím to tedy bylo?
Tenkrát se totiž dávalo matkám moc antibiotik a jeden jejich druh dělal selekční tlak, takže bakterie, které jsou běžně přítomny, se staly velmi toxické a rezistentní na jakoukoliv léčbu. Když jsem se toho roku v říjnu vrátil, myslel jsem, že mi nikdo nedovolí vyzkoušet, co jsem se v Německu naučil. Naštěstí primář Křešnička, který tehdy na porodnici byl, s tím souhlasil. Můj boj proti nákazám měl úspěch a od té doby nejtěžší infekce vymizely. Tenkrát se získávaly informace obtížně. Tajně jsem si třeba objednal ze Západu jeden odborný časopis a byl kvůli tomu několikrát vyšetřován, proč ho potřebuji.
Současné generaci to ale nemůžu vysvětlit. Dnešní mladí lidé mají přístup k informacím, o jakém se nám tenkrát ani nezdálo, a často si toho neváží. My byli za každou informaci z oboru vděční a využívali ji.

Současná generace nepospíchá ani s početím potomků. Co tomu jako zkušený pediatr říkáte?
Dnešní dívky chtějí také kariéru, a kluci mají stejný zájem. Ale kde je mateřský cit? Vzpomínám si, jak jsem za svého mládí sloužil s jednadvacetiletou zdravotní sestrou, která se strachovala, že když ve svém věku ještě nemá přítele, tak už se nevdá. V současnosti, když řeknete pětadvacetileté nebo osmadvacetileté ženě, aby se vdala, jen mávne rukou.
Věk, kdy ženy počnou, se posunuje stále dál. Před lety nebyla žena v 19 nebo 20 letech na mateřství ještě zcela zralá, ale ve 24 nebo 25 letech už ano. V současnosti jde o druhý extrém. Přibývá žen, které rodí prvně až ve čtyřiceti letech. To s sebou zase přináší nebezpečí různých genetických vad.

Svou praxi vedete i v osmdesáti letech. Co vám pomáhá udržet se v oboru?
Musím především stále studovat a myslím, že mi hodně pomáhá i fakt, že ještě přednáším znalosti z pediatrie. Stále publikuji v tuzemských i zahraničních časopisech a vydávám monografie.

A jak se pediatr odreagovává?
Mám různé koníčky, na zahradě pěstuji trávu a lekníny, chovám psy, čtu si knížky, a když nemám bolesti nohou, tak chodím na procházky. Od dětství jsem si přál chovat psy a sen se mi splnil. Mám kokršpaněly, retrívry nebo jezevčíky. Všechno ale můžu dělat jedině proto, že mě podporuje vynikající manželka. Bez ní bych se v životě nemohl věnovat lékařské praxi tak, jako jsem se věnoval.
Když jsem sloužil třeba tři dni v nemocnici, tak se o všechno musela postarat sama. Teď už jsem doma samozřejmě mnohem častěji a jsem jí za všechno vděčný.

Prof. MUDr. Miloš Velemínský, CSc., dr.h.c.

Narodil se 14. 8. 1936 v rodině budějovického zvěrolékaře. Promoval v roce 1960 na Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Působil na dětském oddělení nemocnice v Jindřichově Hradci. V roce 1969 nastoupil jako ordinář na dětské oddělení krajské nemocnice v Českých Budějovicích, 13 let byl primářem novorozeneckého oddělení a jeho zásluhou byla vytvořena v 70. letech 20. století první jednotka intenzivní péče pro patologické novorozence v ČR. V roce 1984 založil v Českých Budějovicích první samostatné novorozenecké oddělení v ČR. Od roku 1991 spolupracoval se vzniklou Zdravotně sociální fakultou Jihočeské univerzity, kde rozšířil své vědecké aktivity. V letech 1998¬2004 působil jako proděkan pro vědu a výzkum, pak byl sedm let děkanem fakulty a působí zde dodnes. Léta provozuje pediatrickou praxi v Třeboni, je zakladatelem a ředitelem společnosti Lékařská služba první pomoci v Třeboni. Před dvěma lety dostal cenu Zlatá šupina od hejtmana, loni získal Cenu města Třeboň. Je nositelem zlaté Janského plakety, byl oceněn „Purpurovým srdcem" apod. Má dvě děti, které pracují ve zdravotnictví.

Autor: Radek Gális

12.8.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Bez řidičáku se vozem vydal do ulic

Českokrumlovské zámecké medvědárium prodělává úpravy.
8

Medvědář chystá v životě zámeckých medvědů velikou změnu

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

Florbalový turnaj v Otíně skončil triumfem Vajgar Boyz

Otín - Osm týmů z Kardašovy Řečice, Žirovnice, Sezimova Ústí, Jindřichova Hradce, Jihlavy a Třeboně se představilo v 7. ročníku florbalového turnaje mužů „Sranda Cup“, který se opět uskutečnil pod otevřeným nebem ve Sportcentru Bobelovka v Otíně.

Čtvrtek láká do kina či na historické tance

Jindřichohradecko - Pokud chcete ve čtvrtek vyrazit za zábavou, ale chybí vám inspirace, podívejte se na naše tipy.

Na výživném otec dluží skoro sto tisíc

Jindřichův Hradec – Na syna a dceru muž neplatí víc než čtyři roky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení