Kinkor ihned pochopil, že tam dole pod sněhem někdo je. Sundal si sněžnice, vylovil rychle polní lopatku a začal odhrabávat sníh společně s psovodem. Ve chvíli, kdy světlo z jejich čelovek ozářilo rozespalou tvář desetiletého chlapce, s úlevou vydechli.

Bery byl překvapený, zdál se mu totiž sen o tom, že je léto a on se právě vrhá ze stavidla směrem dolů k hladině rybníka, když vtom ho něco ostrého udeřilo do očí. To něco byl ostrý proud světla. Spatřil dvě temné siluety, lavinu sněhu, co se na něj zřítila a také zaslechl psí štěkot.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Kinkor.

„Kde to jsem?" Bery se rozhlížel kolem a připomínal Jiříka, když má vidění. Pak si zřejmě vzpomněl a vykřikl: „Kde mám svý lyže? Tady někde jsem měl lyže!"

„Najdeme je, neboj." ozval se psovod a ve chvíli zmizel pod větvemi stromu, aby se vítězoslavně vrátil i s Beryho běžkami a hůlkami.

„Tak vidíš, že tu jsou, neztratily se."

„Jsme tady dva. Hrubeš má asi zlomenou nohu."

„Nebolí tě něco? Cítíš ruce a nohy?" ptal se starostlivě podpraporčík Hrubeše, který sykl bolestí.

„A co ty?" obrátil se policista na Beryho.

„Jo, je mi fajn. Co ostatní? Už jste je našli?"

„To, hochu, nevíme. Teď se připrav, za chvilku tu bude skútr, odveze tě do nemocnice."

„Ale mně nic není. Vezměte tam jeho." A ukázal na horečkou rozpálenou tvář Hrubeše.

„Je nutné, aby tě prohlédl doktor. Tak šup ven. Popadni svý věci."

Během chvilky už měli spojení se záchranářem na skútru, udali přesnější polohu. Zvuk motoru zněl podpraporčíku Kinkorovi, psovodovi i Berymu jako líbezná hudba.

„Pane, Hrubeš ale nebyl sám. Někde tam venku jsou kromě mých kamarádů ještě čtyři kluci. Stejkoza, Rýc, Mahouš a Kostohryz. Tady toho nechali na holičkách."

„Cože?"

Kinkor se rychle spojil s velitelem.

„Našli jsme dva chlapce, ale máme problém. Kromě těch šesti dětí, co už hledáme, je někde v krajině ještě čtveřice stejně starých chlapců."

Major Marek si v tu chvíli pomyslel, že je to snad zlý sen. Další čtyři děti! Dohromady tedy jedenáct nezletilých a našli zatím jenom dva.

„Můžu si půjčit tvý hůlky?" zeptal se Beryho Kinkor.

„Jasně, mně jsou teď stejně k ničemu."

„Dík. Vrátím."

Člen horské služby mezitím oba chlapce zabalil do termovaku, jejich věci i s běžkami naložil na skútr a vyrazil k nejbližší komunikaci, kde už na ně bude čekat auto záchranky.

„Tak první dvě vlaštovky bychom měli," zaslechl Kinkor hlas velitele ve vysílačce. „Teď ještě zbylých devět. Nějak se nám rozmnožili. Připojte se k nám na další linii úseku."

„Provedu!" řekl Kinkor, a zatímco se psovod se psem prodíral smrčinou, on si znovu nazul své sněžnice a vyrazil. Díky sněžnicím byl daleko pohyblivější, než na lyžích.

„První vlaštovky," pomyslil si, „ale kde je zbytek hnízda? Tihle kluci měli obrovský štěstí. Jenom, aby ho měli i ti ostatní."

Běžel na sněžnicích, opíral se o hůlky k běžkám, které si půjčil od Beryho, skákal přes zasněžené výmoly i větve. Světlo čelovky poskakovalo s ním a stromy tvořily temné stíny. V duchu si přál, aby co nejdříve objevili i zbývající děti. Aby byly živé a zdravé. Měl dobrý pocit z toho, že mohl být u záchrany prvních z nich. Nyní byl hrdý na to, že je policista, že může opravdu pomáhat a chránit a ne se jenom vozit v autě, které se honosí tímto nápisem.

Mezitím si pátrač Marek lámal hlavu, jak je možné, že dosud žádný z rodičů pětice kluků nevolal na policii, že pohřešuje syna. Dispečink obvolával jednotlivé otce i matky, aby zjistil, jestli se jim nepodařilo se vrátit domů. Místo toho se policie dozvěděla, že kluci sedí u počítačů a hrají hry u nějakého kamaráda. Rodiče by to byli odpřísáhli. Jenom netušili, jak se ten kamarád jmenuje.

KAPITOLA PADESÁTÁ PRVNÍ: CESTA K LOMU

Standa jel ve voze společně s komisařem Linhartem a dalšími dvěma policisty. Přes chumelenici nebylo téměř vidět na cestu, a to i přesto, že stěrače kmitaly na plné obrátky. Ještěže se vezli ve vyvýšeném volkswagenu s pohonem na všechny čtyři. Vozovka totiž splývala s okolní krajinou a jen díky kmenům stromů a tyčím podél silnice, co ozařovala světla auta, se dalo tušit, že jedou stále ještě po komunikaci a ne nějakou loukou či úvozem. Po několika minutách vločky už jen poletovaly.

Sjeli z okresky do lesa. Tady už cesta nebyla značená tyčemi, zato bylo jasné, že před nimi byl sníh nedávno odhrnutý. Lesní cesta byla dost úzká, tak akorát, aby projelo jedno jediné auto.

„Za chvíli bychom měli narazit na frézu," řekl muž, sedící vedle řidiče.

„Pojedeme za ní po starý cestě až do lomu. Šéf pátračky si myslí, že tam někde by ta děcka mohla být."

„Doufejme, že má pravdu," vzdychl Standa.

„Musíme vycházet z několika předpokladů. První je ten, že tím směrem opravdu mířili, tedy spíš kolem lomu kroužili, a pokud šli po nějaké stopě, mohla je klidně zavést do lomu. Pátrali přece na vlastní pěst?" zamyslel se Linhart.

„To jo," ozval se policista, který řídil. „Jenže jsme vyslechli jejich učitele tělocviku a ten povídal něco o ukradených vltavínech, co zmizely z nějaký ruiny v lesích."

„To je pravda," Standovi samým vzrušením zahořely tváře, což ovšem ve tmě nebylo vidět. „Klárka mi říkala, že je kluci pozvali na prohlídku rozbořeného domu po Němcích, kde Pileček schovával dlouhá léta truhlu s vltavíny, které nasbíral společně s Edwinovým otcem. Někdo tu truhlu ukradl a oni chtěli přijít na to, kdo. Je možný, že opravdu objevili stopu."

„Pak je jediná otázka, proč mířili od ruiny severozápadním směrem, když lom je na jih. A proč pak začali opisovat kružnici. Stopa nám zmizela na hřebenu, ale major Marek podle všeho usuzuje správně, že středem toho kruhu je bývalý lom."

„Aby se v tom lomu neztratili," zapochyboval Standa.

„Nemyslím. Před námi tam vyrazili psovodi, ale dřív než fréza se tam stejně nedostanou, i když mají k dispozici skútry."

Náhle se před nimi objevil obří vůz, který sněhové návěje odhazoval během jízdy do stran. Teď už se jim jelo líp.

Komisař Linhart se podíval na hodinky.

„Počítám, že do čtvrt hodiny jsme na místě. Mám u sebe plánek lomu. Probereme úkoly. Psovodi budou pročesávat společně se speleology štoly a návěje. My se pustíme do prohlídky baráku, co tam zůstal stát. S námi ale vyrazí jeden muž se psem, aby se nestalo, že něco přehlídneme. Navíc bychom mohli zničit čichovou stopu. Ty, mladej," otočil se na Standu, „budeš dělat svou práci, nemáme s sebou kameru, takže natočíš všechno, co najdeme, aby byla dokumentace. Tady mi podepiš, že materiál patří výhradně policii České republiky a že bez jejího souhlasu nic z toho nezveřejníš."

Podal vyjevenému Standovi pero a list papíru, na který posvítil úzkou baterkou,byla podobná obyčejné verzatilce. Zatímco Standa pročítal „své" prohlášení napsané narychlo někým od policie, spojil se komisař se šéfem pátračky a prošel ještě jednou plán akce.

Pak se v jednu chvíli zarazil. Mlčel a jen poslouchal.

„Pánové, pes objevil dvě děti. Kluky. Byli zahrabaní v návěji sněhu a udělali si tam bivak. Spokojeně prý spali, když je vyhrabali. To mě podržte. Zaplať pánbůh, že byli živí a snad i zdraví. Vezou je do špitálu. Horší je, že jeden z nich patří k jiný partičce, co tu naši sledovala. V terénu máme o čtyři děcka navíc."

„Myslíte, že na někoho z nich opravdu v lomu narazíme?" zeptal se Standa.

„Musíme věřit, ža ano, a že i všichni ostatní jsou v pořádku."

„Lom!" vykřikl řidič.

„Právě vjíždíme. Připravte se na výsadek."

A právě v ten samý moment zachrastilo v komisařově vysílačce. Spojil se s ním opět pátrač. Akce Linhartovy skupiny má prioritu číslo jedna. Dál pracují rojnice. Mezi pohřešovanými je i syn poslance. To se zatím nesmí dostat do médií. Major Marek posílá další záchranáře a lékaře, spolu s nimi i posilu tvořenou převážně psovody, hasiči a policisty.

„Najděte je rychle," řekl nakonec.

To už kriminalista Linhart vyskočil z vozu a spolu s ním jeho dva kolegové a osmnáctiletý student gymnázia, který utíkal se zapnutou digitální kamerou.

Záchranářské skupiny speleologů, hasičů a psovodů pročesávaly každou skulinku, štolu a návěj sněhu. Linhart se svými muži se vydal ke stavení, které sloužilo vedení firmy a jejím zaměstnancům v době, kdy byl lom plně v provozu. Psovod hlásil, že jeho pes chytil stopu.

„Vánice tady musela hezky zuřit, podívejte, kolik je tu sněhu." řekl psovod.

Projít krátký úsek dvaceti metrů k domu bylo obtížné, jako kdyby byli někde na dalekém severu a museli zdolat nebezpečný horský úsek. Propadali se. Stopy dětí zavál vítr, který se tudy proháněl dál, jako by si chtěl s policisty hrát.

Muži běželi, hlavy sklopené, pohledy zabodnuté k zemi. Když konečně vpadli do chodby domu, pes už psovoda vlekl a dával jasná znamení, že chytil stopu. Nikdo z nich si proto nevšiml téměř nepatrného světýlka, které kmitalo v horním z oken.

Po schodech se dostali do patra, tam pes skočil na dubové dveře. Psovod je otevřel a mužům i Standovi se odkryl neskutečný pohled do místnosti.

Spatřili pět dětí namačkaných kolem stolu, na kterém ležela hromada krabiček. Na dřevěné podlaze stála otevřená truhla.

Standa si uvědomil, že mezi dětmi chybí jeho sestra Klárka. Pocítil úzkost a strach. Tři kluci a dvě holky byli tak zabraní do prohlížení pokladu, že si ani v první chvíli neuvědomili, že tam nejsou sami.

Komisař vběhl dovnitř a objal prudce L. L.

„Holčičko moje, to mi spad kámen ze srdce."

„Ahoj, tati," špitla dívka.

Muži vešli dovnitř a zavřeli dveře, aby neunikalo teplo. Standa objevil svou sestru zachumlanou v dekách na posteli. Vyčerpaná usnula a pravidelně oddychovala. Ulevilo se mu. Když se podíval směrem ke stolu, zarazil se. Došlo mu, že jeden kluk tu je navíc. A tím není nikdo jiný, než…

„Podívej, tati, máme celej poklad vltavínů díky tady Edwinovi. Našli jsme ho. My ho opravdu našli."

Nebylo sice jasné, jestli má na mysli Edwina nebo truhlu s pokladem, ale tím se nikdo nezabýval. Všichni byli rádi, že se kluci i holky mají čile k světu, že je prožité dobrodružství nepošramotilo na duchu ani na těle.

Pak se strhla bouře povídání a výkřiků, každý chtěl říct, co měl na srdci, jediný psovod neztratil hlavu, spojil se s centrem a nahlásil, že pět pohřešovaných dětí je nalezeno. Jediná dívka projevuje známky vyčerpání. A pak jakoby mimochodem dodal:

„A je tu s nimi živý a zdravý Edwin Linda, unesený chlapec, kterého hledáme už čtyři dny."

Na druhém konci linky, kde seděl major Marek, bylo hrobové ticho. Až po chvíli mohl psovod zaslechnout vydechnutí.

„Bože, díky. Děkuju, chlapi, končím pátrání a posílám vám tam záchranku. Ty čtyři kluky už taky máme. Bohužel jeden z nich, právě syn poslance, je na tom dost bídně. Děcka musí projít vyšetřením. Ještě jednou, díky. Dobrá práce. Doopravdy dobrá práce."

Kapitán Marek odvolal pátrače v rojnicích i jednotlivé skupiny. Akce úspěšně skončila. Co ovšem neskončilo, bylo vyšetřování. Bylo nutné zjistit, kdo stál za únosem Edwina Lindy a jestli spolu souvisí jeho případ s případem ukradených sbírek šperků a starožitností. Černý mercedes se objevil ve stejnou chvíli na stejném místě, jako ten, kdo byl únoscem. Co když se zloději chtěli zbavit očitého svědka a neměli to srdce chlapce zabít? Nejdříve bylo nutné vše znovu prošetřit.

Výslech chlapce všechno osvětlí, myslel si vyšetřovatel, ale v jenom se zmýlil. Přece jen zůstalo něco, co celý případ spíš ještě víc zamlžovalo a znejasňovalo.

KAPITOLA PADESÁTÁ DRUHÁ: PANDOŘINA SKŘÍŇKA

Děti byly odvezeny záchranářskými vozy do městské nemocnice, kde je lékaři vyšetřili. Nejhůř dopadl Stejkoza, ujel svým vyčerpaným kamarádům a ztratil se. Nejenže silně prochladl a uhnal si zápal plic, ale omrzly mu i prsty u nohou. Doktoři teď bojovali, aby mu je zachránili. Kostohryz s Rýcem a Mahoušem se v té největší chumelenici schovali pod strom, vzájemně se svými těly zahřívali. Až na vyčerpání a chřipku se jim kupodivu nic vážnějšího nestalo. Machy měl zlomené zápěstí, ale mohl být rád, že jeho pád skončil jen tímto zraněním. Ruku mu zrentgenovali a dali do dlahy. Jedinou Klárku a Edwina si tam nechali, prý na pozorování. Klárku kvůli vyčerpání dali na kapačky a Edwina, který stále ještě jevil známky podchlazení a znovu, snad ze samého rozrušení, měl horečku, uložili na jednolůžkový pokoj pediatrického oddělení.

Komisař Linhart nervózně procházel nemocniční chodbou. Potřeboval si co nejdřív s chlapcem promluvit. Na jeho výpovědi záviselo další pátrání. Chtěl za každou cenu dopadnout pachatele a každá promarněná minuta mu dávala náskok před policisty.

Konečně z bělostných dveří vykoukl ošetřující lékař.

„Pojďte dál, pane komisaři. Ale prosím jen na pár minut. Chlapec potřebuje klid."

Linhart kývl a vešel.

V posteli ležel vyhublý drobný kluk. V paži měl zabodnutou kanylu a z ní visela vzhůru hadička napojená na umělou výživu. Měl tmavé kruhy pod očima, ale pohled, jak si komisař všiml, byl jasný, nezkalený zvýšenou teplotou.

„Ahoj, Edwine, jmenuju se Linhart a jsem od kriminálky."

Edwin si ho nedůvěřivě prohlížel. Komisař pokračoval.

„Znáš moji dceru Lenku, říkáte jí L. L., sedíte vedle sebe v lavici. Potkali jsme se tam v lomu, vzpomínáš? Potřebuju jenom vědět, co se ten večer, kdy jsi zmizel, stalo. Zkus to popsat, prosím. Je to hodně důležité."

Edwin se chvíli na komisaře díval, pak potichu promluvil.

„Tam na té zastávce jsem zahlédl přízrak."

Pak se rozkašlal a požádal komisaře o doušek čaje. Linhart mu nalil do hrnku z termosky, která stála na nemocničním stolku. Čaj byl už jen vlažný. Chlapec se napil.

„Děsivý černý přízrak. Sápal se po mně. A já utíkal pryč. Když jsem se ohlédl, byl daleko ode mě, nestačil mi. Myslel jsem si, že mám vyhráno, jenže jsem upadl, něco mi podrazilo nohy. Musel proti mně vyslat nějaké zaklínadlo, co mě zastavilo. Pak už si nic nepamatuju."

Edwin levou dlaní svíral jakýsi přívěšek, co měl na krku. Až po chvilce si vyšetřovatel uvědomil, že se jedná o kamej vytvořenou z vltavínu. Kamej měla podobu koně s rozevlátou hřívou.

„Takže nevíš, kdo to byl? Jak asi vypadal?"

„Říkám, byl to démon, nebyl z tohohle světa. Jak z nějakýho fantastickýho filmu. Jako by vystoupil z hrobu. Opravdu nevím."

Bylo jasné, že chlapec se tou vzpomínkou rozrušil. A ještě jedna věc Linhartovi docházela, že chlapcův mozek zpracoval celou tu záležitost, jako nějaký fantasy či hororový román. Stávalo se často, že si oběti trestných činů vytvořili podvědomě vlastní verzi události, aby se s ní lépe vyrovnali. Jejich mozek vyprodukoval upravený, odlišný příběh, než ke kterému skutečně došlo.

„Kdy a kde ses probral?"

„Byla tam tma a strašnej smrad. Měl jsem horečku, sotva jsem se mohl hýbat. Představy a sny se mi míchaly se vzpomínkami, nevím, co bylo doopravdy, a co jenom v mý hlavě. Když jsem hledal svůj talisman," a v tu chvíli chlapec ještě víc stiskl kámen visící mu na hrudi, „neměl jsem ho. Ten přízrak mi ho ukradl. Byl jsem tam sám a byla mi zima. Myslel jsem, že se zblázním. Bál jsem se. Chtěl jsem utéct, ale nedokázal jsem vstát, podlamovala se mi kolena. Pak se ale něco začalo měnit. Zdálo se mi, že z tý tmy na mě mluví tichý hlas, byl uklidňující, přátelský. Šeptal. Dokonce se mi zdálo, že mi někdo podává čaj. Ale netuším, jestli je to pravda. V tý šílený horečce jsem znovu prožil všechno… všechno to… špatný… zlý."

Hoch se rozplakal. Komisař mu sevřel ve své dlani jeho drobnou ruku.

„Mluvil jsem s tvým dědou a taky s učitelem tělocviku a školníkem. Ne, že by mi přímo řekli, cos prožíval, to ne. Spíš mě zaujalo, co mi neřekli. Z toho jsem vydedukoval, co všechno sis dal za úkol. Také jsem pochopil, že tě všichni tři podporovali, snažili se ti pomoct. Proto mi bylo hned jasné, že učitel Pileček v tvém únosu prsty nemá. Naopak, když o tobě mluvil, byl na tebe hrdý. Fandí ti a drží ti palce, stejně jako děda a pan školník."

„Opravdu?"

„Ano, na to můžeš vzít jed. Poznám, když mi lidé lžou nebo chtějí něco skrýt. A tvůj učitel se neumí přetvařovat. Je to správný muž na svém místě, třebaže jsou některé jeho metody hodně svérázné. Věřím, že tě dokázal motivovat."

Na chvíli se odmlčeli, pak promluvil znovu komisař.

„Edwine, zkus si vzpomenout. Kdo to tam na té zastávce mohl být?"

„Já opravdu nevím," řekl plačtivě Edwin.

„Z těch děsivých temných snů, z toho temnýho hrobu, ve kterém jsem byl, mě vynesl na světlo anděl, tedy spíš lesní duch, dobrý přítel. Musel to být anděl nebo možná ne, já nevím, co je zač. Najednou jsem se probudil v prosvětlené místnosti, bylo tam teplo a já byl umytý a na sobě jsem měl čisté tepláky a tričko. Ležel jsem v opravdové posteli a povlečení vonělo a já měl před sebou teplou kaši a čaj a ten člověk byl na mě hodný. Věděl jsem, že on by mi nikdy neublížil."

„Jaký člověk?"

„To on tam přinášel dříví a jídlo. Taky mi dal léky. Skoro nemluvil. Bylo vidět, že mu mluvení dělá problémy, asi léta s nikým nemluvil. To on přinesl tu truhlu s vltavíny, věděl, jak moc mám ty kameny rád."

„On ti vrátil tenhle přívěšek, co máš na krku? Je to ten samý vltavín, který ti vzal přízrak?"

Edwin přikývl a podíval se na svůj zelený poklad.

Komisař povytáhl obočí, vše mu do sebe začalo zapadat. Nijak to ovšem nekomentoval, bylo mu jasné, že přízrak a lesní dobrý duch jsou jedna a ta samá osoba. Jen v chlapcově představivosti se rozdělila na zlou a nebezpečnou postavu a na čistou a přátelskou. Únoscem musel být podle komisaře ten, kdo pak Edwina přenesl do čisté místnosti. Zatím ale Linhartovi unikal motiv. Proč byl Edwin unesený a proč náhle únosce změnil taktiku?

„Jak vypadal?"

„On mi neublížil. Věřte mi, on mě zachránil. Tenhle člověk byl hodný, nemá nic společného s tím temným přízrakem, opravdu."

„Dobře, Edwine, jenom bych s ním potřeboval mluvit, nic víc. Abych zjistil, kdo je ten přízrak. Chápeš mě?"

Edwin přikývl.

„Jednou mi řekl, že není člověk, ale houba. Že cítí jako houba a žije jako houba. Prý mu tak i někteří lidé říkají a jeho to neuráží, protože je opravdu houbou, co do sebe nasává veškeré pachy a vůně, vlhkost lesa. Většina lidí ho ale nevidí, projdou kolem něho přesně jako když jdou lesem kolem lišejníku nebo choroše, nevidí je a přesně tak nevidí ani jeho. Je pro ně neviditelný. Spíš než anděla připomínal nějakého elfa, lesního skřítka, pána lesů. Měl krásné oči. Modré. A měl bronzovou tvář, asi jako mívali indiáni. Bude mi chybět. Chtěl bych ho ještě vidět."

I to komisař věděl, oběti únosů se ke svým věznitelům upnou, začnou je mít rádi, obhajují je. Je to celkem logická psychická reakce, ti lidé se tak daleko lépe vyrovnají s příkořím, které prožili. Pak se ale zamyslel nad tím, co chlapec říkal.

Houba, houba, přemýšlel komisař, co jen mu to má říct? Někde se s něčím podobným setkal. Slyšel mluvit jednoho ze svých mužů o někom, kdo byl, nebo snad vypadal, jako houba? Kdosi u policie se nějakým Houbou zabýval.

A pak si konečně vzpomněl.

KAPITOLA PADESÁTÁ TŘETÍ: KDO JE HOUBA?

Celostátní pátrání po bezdomovci, který slyšel na jméno Houba, bylo vyhlášené ještě v noci. Všechna média dostala jeho popis, policie oslovila širokou veřejnost s výzvou ke spolupráci. Dokonce se hned ráno ozval místní amatérský fotograf, který byl členem městského fotografického spolku. Členové se scházeli každé pondělí v restauraci Kelt, kde plánovali společné výstavy a hlavně si zadávali úkoly. A jedním z těch úkolů bylo připravit do příštího setkání sérii neobvyklých tváří obyvatel města. Jednou z nich se stal čirou náhodou i bezdomovec Houba. Policie díky tomu získala jeho portrét, který záhy obletěl celou republiku.

Novinové titulky hlásaly: Bezdomovec věznil malého chlapce. Nebo: Únoscem je Houba. Objevila se celá řada článků na titulních stranách novin a časopisů.

Volaly stovky lidí, svěřovaly se s tím, kde všude bezdomovce spatřily. Vyšlo však najevo, že osmahlá a zarostlá tvář s dlouhými umaštěnými vlasy se najde po desítkách v každém městě. Houba měl prostě hned několik dvojníků.

Ozvala se i lékárnice, prý Houbovi dávala zadarmo léky na nachlazení, sama je zaplatila. Vyšetřovatelům se svěřila, že jej vídala každé ráno, když vycházel z lesa. Naposledy v den, kdy tam dorazil i učitel Pileček, kterému tekla krev z nosu. I s nějakými kluky, přijeli na běžkách. To bylo naposledy. Chyběl jí, jak se vyjádřila. Bylo jí ho líto. Komisaři Linhartovi utkvěla v paměti její poslední slova.

„Takovej hodnej člověk. Musel v životě hodně zkusit. Víte, z těch jeho modrejch očí úplně čišela pokora. Jako byste potkal samotnýho Krista. Jak vám povídám, bylo v něm učiněný dobro. Osobně nevěřím, že by měl s únosem něco společného. Toho kluka určitě zachránil on, to mi věřte, pane komisaři."

Linhart si uvědomil, že lékárnice je po Edwinovi druhý člověk, který vnímal bezdomovce jako lidumila, skoro světce. Edwin řekl – anděl, ona zas – Kristus. To nebylo samo sebou.

Komisaři Linhartovi bylo jasné, že Houba vyzvedl léky a vydal se do lesa, kde na sáňky naložil truhlu s vltavíny, kterou měl někde ukrytou pod stromem. Předtím ji vytáhl z polorozbořeného domu. Zřejmě sledoval tělocvikáře, jak se tam zastavuje každý den, aby zkontroloval skrýš. Dojel obloukem i se svým lupem do lomu tak, aby nebylo hned jasné, kam má namířeno. Tam dal vltavíny Edwinovi, vrátil mu přívěšek a zmizel. Vánice zahladila veškeré stopy. Po Houbovi pátrali zatím beznadějně.

Pátrači se dali opět do práce. Počasí se už zklidnilo, a tak opět vzlétly i vrtulníky s termokamerami, pročesávaly kdejaký kout.

Komisař rekonstruoval snad už posté onen večer, kdy Edwin Linda zmizel. Nakonec pochopil, že měl Houba dostatek času chlapce naložit na své sáňky a odvézt do lesa. Proč ale kluka napadl? Chtěl ho opravdu unést, nebo v tom byla jen nějaká shoda okolností?

A pak si vzpomněl na Edwinův přívěšek, jak si jej chlapec tiskl k hrudi. V tu chvíli mu došlo, že bezdomovec Houba vůbec nemusel toužit po tom, unášet a napadat malého chlapce, on možná toužil po zeleném drahokamu, který mu vyklouzl zpod trika a zaleskl se v odrazu světla pouliční lampy.

Ten vltavín, přemýšlel dál komisař, ano, jistě, to ten vltavín bezdomovci něco připomněl. Chtěl ho, protože byl součástí dávno zasutých vzpomínek.

Komisař Linhart vyskočil ze židle, vyběhl ze své kanceláře, cosi nesrozumitelného zavolal na kolegu, proletěl chodbou, mávl na vrátného a policejní budova zůstala za jeho zády. Venku nasedl do služeního auta a vyrazil kolem Dolní městské brány, podél středověkých hradeb s baštou ke kruhovému objezdu. Vyjel do kopce ke gymnáziu a dál k základní škole. Vůz zaparkoval naproti u garáží a běžel do stařičké budovy, kde se děti učily už od roku devatenáct set čtyři, tedy celý rok po dostavění budovy, nad jejímž hlavním vchodem trůnila velká kamenná socha sovy, coby nositelky moudrosti.

Běžel chodbou a marně vzpomínal, kde jsou jednotlivé kabinety. Na rodičovské schůzky přece jen chodila častěji jeho žena. Jestli tady byl jednou, maximálně dvakrát. Pak se zeptal jakéhosi prvňáčka, ten jen mávl rukou kamsi za záda, s čímž se komisař musel smířit.

Ke kabinetu tělocvikáře Pilečka dorazil přesně ve chvíli, kdy se chodbou rozezvučelo zvonění oznamující konec hodiny. Zaklepal a čekal, pak vzal za kliku. Dveře byly sice zamčené, ale spatřil vybíhat od tělocvičny uřícené kluky, tipoval, že jde o sedmáky nebo osmáky. Během chvilky se objevil i učitel v teplákové soupravě, s deskami v podpaždí.

„Dobrý den, komisaři," pozdravil Mirek Pileček, přezdívaný žáky Pilda.

„Dobrý den, mám prosbu. Můžeme spolu chvilku mluvit?" a naznačil posunkem hlavy, že by přivítal, kdyby mohli být sami, nikým nevyrušováni. Prostě mezi čtyřma očima.

Učitel kývl, vzal svazek klíčů, kterým tak obratně házel po vyrušujících žácích a pokynul policistovi, aby šel dál. Nabídl židli svého kolegy, který byl teď někde pryč, sám se posadil a čekal.

„Víte, něco mě napadlo," začal Linhart a podíval se tělocvikáři zpříma do očí.

„Pořád mi nedají spát vltavíny. Co když vás ten bezdomovec vůbec nesledoval?"

Pilda zbledl jako stěna.

„Počkejte, pane komisaři…"

„Snažím se říct, že tu skrýš mohl znát."

Chvíli nechal svá slova doznít a počkal na chvíli, kdy je tělocvikář konečně vstřebá a pokusí se je přijmout. Ten jen vrtěl hlavou, dlaní si masíroval čelo.

„To není možné. Proboha."

„Hodně se změnil, viďte? Zkuste žít nějaký ten rok v pustině, někde v lesích, bez střechy nad hlavou, bez základní hygieny a uvidíte, že vás nikdo z vašich blízkých nepozná. Mráz vám spálí pokožku, šaty změní barvu, jsou z nich jen jakési hadry, místo bot máte onuce. Jen si to představte. Bůh ví, čím ten muž prošel. Něco se v jeho životě stalo a on se ocitl na úplně jiné koleji, která ho vezla do světa plného samoty a podivných osobních i cizích démonů."

„Jak vás něco takového napadlo?"

„Uvědomil jsem si, jak moc Edwin lpí na svém talismanu. Vzpomeňte si na hledání vltavínů, pro Edwinova otce bylo důležité. Tak důležité, že je střádal celá léta jen proto, aby je dostala dívka, kterou jste oba milovali. To vás možná spojovalo v hledání, ale zároveň i rozdělovalo v životě. Z těch kamenů vytvářela krásné kameje. A její specializací byli zelení koně. Krásní hřebci v běhu, vzepjatí koně, hříbata, prostě spousty motivů, co s tímhle ušlechtilým zvířetem souvisejí."

Tělocvikář seděl, hlavu v dlaních, a jen zíral před sebe, kamsi do zdi, jako by tak vyvolával obrazy dávných let.

„Představte si tedy Edwinova otce, který je dlouhých deset let mimo domov, už zapomněl, možná i chtěl zapomenout, bůhví. A najednou po takové době spatří na krku malého kluka vltavín s kamejí. Zeleného koně. Chce ten kámen vidět zblízka, pořádně si jej prohlédnout. Něco mu připomíná a on neví, co přesně. Chce si vzpomenout. Natáhne ruku, ale kluk se ho lekne a začne před ním utíkat. Vidí v něm totiž přízrak. Taky aby ne, bezdomovec zapáchá a má černou tvář spálenou od mrazu, z níž svítí jen dvě oči. Ta touha je ovšem natolik silná, touha sevřít ten kámen v dlani, že nakonec chlapce dostihne a nedopatřením omráčí. Neví, co má dělat, proto jen instinktivně tělo naloží a odváží do míst, která důvěrně zná, tedy do lesů a navíc do lomu, ve kterém coby geolog trávil nejedno odpoledne, nejednu chvíli, kdy bylo třeba udělat rozbor horniny. Nejdřív ale tělo ukryje v temném sklepení, kde vládne zatuchlina a plíseň. Už drží ten kámen s kamejí, už si může prohlédnout zeleného koně zblízka, ale v tu chvíli si vzpomene na chlapce a něco se v něm začne lámat. Jindy by na něho zřejmě zapomněl, ale teď už ne, protože se v jeho vzpomínce rozzáří drobná jiskra a on začne mít o to dítě starost. Nejdřív mu vaří na ohni čaj, pak si uvědomí, že je nutné nemocného, jehož tělo se zmítá v horečce, léčit v lepších podmínkách. Vysmýčí místnost, v níž jsou ještě kamna po dělnících, kteří tady bydleli, sežene starou postel s matrací, vyčistí je, ukradne z prádelní šňůry čisté vyprané povlečení a dětské oblečení. Ověřil jsem si, že opravdu jedna rodina žijící v řadovce Pod Cvrčkovem krádež nahlásila. Jinde zas ukradne polštář a peřinu, které jistá matka větrá na balkóně, i ta ztrátu hlásí, a najednou do sebe začínají puzzle zapadat. Z člověka, který žil dlouho jako štvané zvíře, se pomalu začíná stávat opět člověk. A to jen díky malému zelenému kamínku, díky setkání se svým vlastním synem."

Pilda sáhl do kapsy a vytáhl papírový kapesník. Vysmrkal se.

„Promiňte, komisaři," a znovu smrká. Oči se mu zalévají slzami.

„Je to jak z nějakého hloupého romantického románu. Přitažené za vlasy. Proč by měl Robert… tak se jmenoval Edwinův otec, proč by měl utíkat od rodiny? Těsně před svatbou? To nedává smysl."

„Máte pravdu, nedává. Osobně si ale myslím, že neutekl, že jeho někdo opravdu unesl. Něco se tenkrát muselo semlít. Možná se do něčeho namočil, nebo byl svědkem toho, co neměl vidět. Opravdu nevím. Je možné, že v jeho psychice došlo ke zkratu, někdy se takové věci stávají. Ale všechno se vysvětlí, pokud ho najdeme. Potřebuju vaši pomoc. Určitě máte nějaké fotografie z doby, kdy jste studovali. Možná je seženu i u Edwinova dědečka. Dáme je k expertize, naši specialisti už zjistí, jestli tady jenom fantazíruju nebo ne."

„Jakmile mi skončí vyučování, podívám se. Zastavte se u mě kolem půl páté, to už bych měl dorazit."

V tu chvíli se ozvalo zaťukání na dveře. Otevřely se, a v nich stála pohledná mladá žena. Linhart se dovtípil, že jde o kolegyni učitelku.

„Promiňte, netušila jsem," řekla.

Komisař mávl rukou, jako že se nic neděje, a vstal.

„Jen pojďte dál, paní učitelko, už jsme skončili."

„Slečna," prohodila češtinářka Jana Málková, a komisař hned věděl, že tihle dva k sobě patří. A jestli ještě k sobě nenašli cestu, brzy ji najdou. Jeho policejní instinkt byl v takových věcech neomylný. Jen se ještě zeptal na Pilečkovu adresu, aby ji nemusel pracně hledat v registru obyvatel, a poroučel se. Byl si jistý i tím, že konečně objevil, kdo je doopravdy bezdomovec Houba.

KAPITOLA PADESÁTÁ ČTVRTÁ: SETKÁNÍ S PŘÁTELI

Klárku z nemocnice pustili hned ráno, Edwina až po týdnu. Každý den za ním chodil jeho děda. Když se viděli poprvé, dlouho se objímali. Panu Lindovi stékaly slzy po tváři i přesto, že se na Edwina smál. Vždy přinesl nějakou hru, kterou pak celé odpoledne spolu hráli. Nejdříve scrabble, pak člověče nezlob se, prší a vole, lehni, dámu, pexeso nebo Carcassone.

Jakmile se Edwin vrátil domů k dědečkovi, čekal na něho dárek od školníka, úplně nový mobilní telefon s předplacenou kartou. V paměti telefonu už bylo uložených několik telefonních čísel – na policii, záchranku, hasiče, školníka, Martina Macharta, Honzu Beránka, Marka Votýpku, Lenku Linhartovou, Klárku Pánkovou, Irču Ježkovou, tělocvikáře Mirka Pilečka a na ředitele školy Jožku Nápravníka.

Edwin na svůj nový telefon koukal jako z jara, tak byl překvapený. Dědeček mu ukázal to málo, co si zapamatoval, když mu školník vysvětloval funkce a možnosti mobilu. Dědeček si ovšem zapamatoval jen základní úkony, vše ostatní se Edwin dozví přímo od dárce, který by měl do půl hodiny dorazit.

„Dnes budeme mít, chlapče, návštěvu."

„Myslíš pana školníka?"

„Nejen jeho. Protože je neděle, dáme si s Jožkou malou šachovou partii, ostatně jako každou neděli."

„To jste s Náprdou," Edwin se zarazil, pohlédl na dědečka a opravil se, „s panem ředitelem, hráli, i když jsem tu nebyl? Když mě všichni hledali?"

„Ano. Víš, Edwine, ta hra tříbí myšlenky, zklidňuje. Nebýt šachů, možná bych se byl utrápil, ale já najednou během jednoho tahu dámou věděl, že se vrátíš, že mě ještě budeš potřebovat."

Dědeček pohladil hocha po vlasech a zadíval se mu do očí.

„Mimochodem jsem si dovolil na dnešní dopoledne připravit malé pohoštění a pozvat k nám i tvé přátele. Pojď, pomůžeš mi s přípravou. Upekl jsem tvůj oblíbený štrůdl, ještě uvaříme čaj. Vezmi, prosím, dvanáct talířků, lžičky a dvanáct hrníčků. Rozestav to všechno na stůl."

Edwin se zarazil a nedůvěřivě se na dědu podíval.

„Dědečku, to mi chceš říct, že tady, v naší kuchyni bude sedět dvanáct lidí? Nikdy tady kromě nás dvou, maminky a pana ředitele, nikdo neseděl. Chceš snad říct, že já," a ukázal prstem na svou hruď, „mám tolik přátel?"

„Máš jich po tom všem, cos musel podstoupit a po tom, cos všechno dokázal, daleko víc. Byla tu jedna dívenka od vás ze školy, a ta vystřihovala veškeré články z novin, tiskla i ty z internetu, prostě všechno, co se tě týkalo, a pečlivě lepila ty články do velkého sešitu. Byla šťastná, když jsem jí řekl, jak se máš, že je ti dobře a že tě pustí domů."

„A pamatuješ si, jak se jmenovala?"

„Myslím, že Soňa."

„Cože? Soňa Kašperová? No, to mě podrž."

„Vidíš, že ji znáš. Tak ta patří mezi tvé další přátele. Až budeš mít chvilku, v mé pracovně je velká bedna od banánů a v ní jsou veškeré dopisy, co ti přišly poštou. Lidé posílali i e-maily, je jich plný počítač. A co teprve facebook."

Edwin si sedl na lavici a zamračil se.

„Jak se dozvěděli naši adresu?"

„Nijak. Napsali jen na obálku Edwin Linda nebo Dědeček Edwina Lindy nebo Dědeček toho uneseného kluka a jméno našeho městečka. A světe, div se, ony ty dopisy došly."

Edwin zakroutil nevěřícně hlavou.

Ale to už zvenčí zaslechly zvuk motoru. K domku přijíždělo první auto, terénní čtyřkolka. Ředitel školy byl jako vždy dochvilný. Ještě neodbila desátá a on už mířil na pravidelnou šachovou partii.

Dědeček se rozpačitě podíval na hodiny, co visely na zdi. Ukazovaly za deset minut deset.

„Dnes budu muset Jožku zklamat. V deset nezačneme. Musíme přivítat i ostatní a být dobrými hostiteli. Na šachy musí být naprostý klid a soustředění. Vidím to až tak kolem poledního. Snad se nebude zlobit. Nějak jsem to organizačně překombinoval."

Ozvalo se zabouchání na vchodové dveře.

„Běž mu, chlapče, otevřít, já zatím donesu něco na zub. Tak honem!"

Edwin se zvedl, doběhl do předsíně a otevřel. Ve dveřích stál usměvavý Náprda, jeho baculaté tváře byly červené od mrazu. Prohlížel si chvíli chlapce, který špitl něco jako – dobrý den, a pak mu prsty rozdrbal vlasy na hlavě a podával mu jakousi krabici.

„Nazdar, oslavenče, tohle je pro tebe. Dones to dědovi. Musíme to ještě nakrájet, než dorazí tví kamarádi."

Edwin zamrkal, na nic se raději neptal a krabici položil v kuchyni vedle dřezu. Ve chvíli, kdy ji dědeček otevřel, zamrkal podruhé. Uvnitř byl obrovský šlehačkový dort s ozdobným nápisem EDWINOVI.

Byl z toho paf a ještě víc paf byl ve chvíli, kdy se začali sjíždět ostatní. Na běžkách dorazil tělocvikář Pilda společně s Markem Votýpkou a Berym, kterému hůlky osobně vrátil strážmistr Kinkor hned druhý den po záchranné akci, a to v podvečer, tedy ve chvíli, kdy konečně vstal z postele. Machyho, který měl pravou ruku v dlaze, přivezl autem komisař Linhart společně s trojicí holek – L. L., Klárkou a Vendy. Školník přišel pěšky. Každý s sebou nesl nějakou dobrotu. Kluci koupili sušenky a tabulku čokolády, holky zas společně s maminkou L. L. upekly francouzský koláč a učitel nesl Edwinovi dárek zabalený do barevného papíru a převázaný mašlí.

„Tady, jenom, abys věděl, je to ta nejcennější knížka, jakou jsem jako kluk měl. Hltal jsem ji snad stokrát a ne a ne se nabažit. Teď je tvoje."

Edwin balíček rozbalil. Když spatřil obal staré knihy, celý se rozzářil.

„Kapitán Nemo! A s obrázkama od Buriana! Toho ve své knihovničce nemám. Děkuju."

„A ještě něco," řekl nesměle tělocvikář, „chci ti pogratulovat. Zvládnul jsi svůj sportovní výkon na výbornou. Doběhl jsi dřív, než vlak zastavil. A stihl jsi to, než skončil rok. Oslovuj mě Mirku, a ne pane učiteli. Jsem na tebe pyšnej, a jsem i pyšnej, že jsem tě mohl vést a učit tě všechno, co jsem v tréninku uměl."

Podali si ruce, Edwin se smál a spolu s ním i všichni ostatní. Kluci ho plácali po zádech a holky se červenaly, protože žádná z nich si s žádnou paní učitelkou netykala.

Usedli ke stolu, holky pomáhaly Edwinovu dědovi s hostinou. Edwina donutili si sednout.

Edwin byl středem pozornosti, musel stále dokola vyprávět, pak i Bery, popisoval moment, kdy zůstal sám ve vánici, jak si vyhloubil bivak a čekal, jestli ho někdo objeví. A celou záchrannou akci, kdy šel vyprostit Hrubeše, až do chvíle, kdy se s ním podělil o svou sněhovou noru.

„A jak tak čekám, padají mi oči a já usnu. Zdá se mi sen a v něm je léto, já jsem u rybníka a ve chvíli, kdy se rozeběhnu, že jako skočím ze stavidla do vody, mě najednou oslepí odraz slunečních paprsků, co se leskne na hladině. Nevím, kde je břeh a kde rybník, to slunce je dost ostrý, až si všimnu, že mi do očí nesvítí žádný odražený paprsky, ale světlo čelovek. A nade mnou dva chlapi a jeden pes, co mě olizuje a odhrabává packama sníh."

Pak vypravoval Machy o svém pádu dolů do lomu, Klárka, že ji pohltila mlha zrovna, když se chystali najít Edwina a ona samým vyčerpáním omdlela.

Každý měl spousty historek.

Když byla zábava v nejlepším, omluvil se dědeček s ředitelem Nápravníkem, odsedli si k malé šachovnici a ponořili se do hry.

Školník ještě vysvětlil Edwinovi, co všechno jeho mobil dovede.

Jediný, kdo jen vše kolem pozoroval, byl komisař Linhart. Byl zamyšlený. V jednu chvíli zjistil, že se na něho dívá tělocvikář Pileček.

„Co kdybychom šli na chvíli ven na vzduch?" navrhl policista.

Pilda kývl.

Stáli spolu venku před dveřmi do bývalého strážního železničářského domku a dívali se do zasněžené krajiny. Zaslechli houkání vlaku. Do minuty se objevila šumavská střela a mířila směrem od města dál ke Skříněřovu, Ovesné, Zbytinám a Volarům.

„Myslíte, že ho najdete?"

„Těžko říct. Už je to týden a nikde ani stopa."

„A byl to opravdu on? Nemýlil jste se?"

„S největší pravděpodobností jsem měl pravdu. Naši experti moji teorii potvrdili."

KAPITOLA PADESÁTÁ PÁTÁ: ČÍM BÝVAL EDWINŮV DĚDA?

Ve chvíli, kdy se oba muži vrátili do vyhřáté kuchyně, zjistili, že děti se přesunuly do Edwinova pokoje v podkroví. Tam si prohlédly sbírku kamejí se zelenými koňmi, vzácné staré dobrodružné knihy, mezi které Edwin zasunul i Vernova Kapitána Nema, začaly hrát dračí doupě, a to i přesto, že malý pokojík byl pro sedm dětí opravdu až příliš malý. Na stěně vedle Rychlých šípů a Vinnetoua visel nový obrázek, zvětšená původní obálka k Hochům od Bobří řeky, kterou namaloval Zdeněk Burian pro první vydání. Pak ale kdosi z nich vyhlédl z okna a zjistil, že svítí sluníčko, proto se z minuty na minutu rozhodly jít ven stavět iglů. Oblékly se, půjčily si železnou lopatku na popel a s křikem vyběhly za dům, kde z lepivého sněhu tvořily obří koule, které dokutálely jednu ke druhé. Machy spíš radil, měl přece jen jednu zdravou ruku, v níž třímal lopatku. Rozhodly se, že vytvoří obří sněhovou kopici a teprve do ní vykutají otvor a prostor, podobně, jako když Bery v chumelenici vyhrabával bivak. Hodně se při stavění nasmály a ani nevnímaly, jak utíká čas.

V kuchyni zůstala pětice mužů. Dva z nich seděli pohrouženi nad šachovnicí, školník se rozhodl umýt nádobí a tělocvikář brousil na brousku kuchyňské nože. Komisař šel utírat a uklízet talíře a hrnky zpět na jejich místo, přitom po očku sledoval hru.

„Víte, co mi vrtá hlavou?" zeptal se všech a zároveň nikoho.

Náprda vzhlédl a ani si nestihl všimnout, že mu právě pan Linda sebral střelcem věž.

„Jak jste se vy dva vlastně dali dohromady?" pokračoval v otázce komisař. „Ředitel základní školy a penzionovaný nádražák."

Kupodivu odpověděl děda, který ani nevzhlédl a dál sledoval šachovnicové bojiště.

„Já nikdy nebyl nádražák. Výpravčím býval v devadesátých letech nynější poslanec Stejkoza. Já byl jenom drážní dělník. Obcházel jsem trať a kontroloval koleje a výhybky. To bylo všechno. Ale tady s Jožkou, vám to pánové říct můžu, jsme mezi přáteli, jsme se poznali mnohem dřív. Mnohem dřív."

Pak se odmlčel, ale bylo jasné, že nyní toto téma zajímá už nejen policejního komisaře, ale i učitele a školníka. Ředitel se na své židli zavrtěl, pohlédl znovu na trojici, která se zatím přesunula blíž k hráčům a podrbal se na bradě.

„No, když už o tom tady přítel začal, ani jeden z nás tehdy nežil v tomhle podhorském městečku. Oba jsme pobývali v Praze. To víte, šedesátá léta, doba politického uvolnění, nadějí. Po jaru v šedesátém osmém jsme si mysleli, že už bude jenom líp a líp. Já byl studentem univerzity a tady pan Linda býval mým profesorem. Skvělým profesorem."

„Jenom nepřeháněj," zamával rukou nad šachovnicí Edwinův dědeček.

„Vždycky přehání," dodal na omluvu.

„Ba ne. Tehdy jsi býval evropskou kapacitou. Tvé odborné články tiskli i v zahraničí, nejenom ve východním bloku, ale i na západě. Tvé přednášky byly fascinující, proto jsem se zamiloval do chemie, tak mě to tenkrát chytlo."

„Co se ale stalo? Jak je možný, že jste oba skončili tady? Na Šumavě, kde dávají lišky dobrou noc?" podivil se školník.

„Pánové, tenkrát byl rok osmašedesátý. Vtrhla sem k nám do naší milované země armáda v čele s Rusy a já byl jedním ze studentských aktivistů. Vyhodili mě z univerzity hned, jak nastoupil k moci Husák, normalizační soudruzi v čele s komunistickým školním výborem nám dali najevo, že patříme na smetiště dějin," rozhovořil se ředitel.

„No, popravdě," ozval se znovu pan Linda, „mě ani tolik nemrzelo, že mě vyhnali, propadl jsem u stranických prověrek a odmítl vstup vojsk Varšavské smlouvy. Věřil jsem tehdy Dubčekovi a těm ostatním, co vedli ten obrodný proces. A taky mě bolelo, že vyhodili mé nejlepší studenty, třeba tady Jožku."

Náprda zrudl a zprudka se postavil, málem tak převrátil celou šachovnici.

„Ne, ne, dodneška jsem ti nepoděkoval. Ty ses za mě tehdy postavil, za svého studenta. To proto jsi musel skončit s kariérou profesora a vědce. Já byl pro ně tehdy rebel, naivní student, co věří v demokracii. Když se na protest proti okupaci upálil Jan Palach, šli jsme do ulic. Jeho pohřeb byl obrovskou všelidovou manifestací. Jan se stal naším štítem, chtěli jsme žít po svém a ne tak, jak nám diktovala Moskva. A tys šel tenkrát s námi. To proto jsi už do konce života musel dělat podřadnou práci u železnice."

Pan Linda se na svého bývalého studenta otcovsky usmál a pokynul mu.

„Jen se posaď a klid. Už je to tolik let. Nemáme si za co děkovat, ani si nemusíme nic vyčítat. Mě ta práce bavila. Najednou jsem žil uprostřed přírody na čerstvém vzduchu a ne v té matičce Praze, kde cinkají tramvaje, celou noc hučí magistrála a svítí pouliční lampy, kde je smog a bůhví co ještě. Měl jsem radost, když ses po letech objevil tady u nás a začal učit."

Oba muži se pustili opět do hry.

„Po pár letech mi dovolili vystudovat pedagogickou fakultu, aspoň to," utrousil Náprda.

Pak bylo na několik minut ticho, které narušil opět on.

„Tak jsem si slíbil, že budu jako ty, že budu předávat vědění těm mladším. Ovšem na gymnázium mě nepřijali, prý kvůli škraloupům z minulosti, a jediná možnost bylo učiliště nebo základka, kde rychle potřebovali chemikáře. Tak jsem nastoupil a po sametové revoluci se tam stal ředitelem. Tak to je."

„Jinde, než tady u nás, byste nesehnal zaměstnání?" zeptal se Pilda.

„Ale ano, kolego, sehnal, ale já chtěl být poblíž svému učiteli. Věděl jsem, že se mám od něho pořád co učit."

Edwinův dědeček uchopil figurku královny a táhl s ní přes celou šachovnici.

„Šach mat, příteli."

Náprda pokrčil rameny a vzdychl.

„No, tak už je vám asi jasné, že pěkných pár let tady hrajeme šachy. Začali jsme tenkrát za bolševika a pokračujeme v tom i dnes v reálném kapitalismu. Dokud budeme živi, tak neděli co neděli úderem desáté," v tu chvíli se zarazil, protože jeho pohled zachytil, kolik je hodin, „pravda, dnes poprvé za ta léta jsme začali později. Svět se kvůli tomu nezbořil ani nezboří. Navíc, už asi po sto tisící jsem prohrál."

„Co takhle si dát kávu?" navrhl školník.

„Přinesl jsem čerstvě praženou z kavárny u náměstí. Dnes měli na výběr brazilskou a ekvádorskou."

„Vy nám nabízíte obě?" podivil se Pilda.

„To ne, jen nabízím skvělou kávu. Můžete pak hádat, která z těch dvou to byla."

KAPITOLA PADESÁTÁ ŠESTÁ: VLTAVÍNKY

Pátrání po Edwinově otci alias bezdomovci Houbovi bylo beznadějné. Jediným vysvětlením pro komisaře Linharta bylo, že v té vánici zabloudil a umrzl. Teď leží zřejmě jeho tělo někde pod sněhem nebo pod vývratem, kde hledal útočiště. Možná měl jednu ze svých skrýší v některé z bývalých štol, kde našel svůj konec. Buď ho udolal mráz nebo byl zavalený uvolněnou horninou. Mohl se i propadnout do některé z nižších štol.

Po čase se vyšetřování vytratilo do ztracena a případ kriminalisté uzavřeli. Chlapec byl zachráněný, jeho spolužáci také, a to bylo hlavní.

Komisaři však stále vrtalo hlavou hned několik otázek najednou.

Proč a kam se ztratil Edwinův otec před deseti lety?

Kdo by mohl mít zájem na jeho zmizení? Měl nějaké nepřátele? Žádné nevypátrali.

Co se s ním stalo tu noc, kdy byl nalezený Edwin? Přes den s ním byl ještě chlapec v kontaktu. Muž mu ráno uvařil, přiložil do kamen. Odpoledne přinesl truhlu plnou vltavínů. Pak odešel neznámo kam.

Je mrtvý nebo živý? Pokud žije, tak kde? Ukryl se před světem sám nebo byl někým schován? Proč by ale odcházel, když konečně našel svého syna? Uvědomil si vůbec, že je Edwin jeho synem?

Souvisí nějak současné jeho zmizení s tím před lety?

Ať si komisař lámal hlavu, jak chtěl, na tyto otázky odpovědi nenašel. Nakonec se musel zabývat jinými, aktuálnějšími případy.

Jednoho dne se s ním spojil ředitel školy Jožka Nápravník. Seznámil ho s nápadem, který vzešel od dětí. Chtěli nějak pomoci lidem v tísni, lidem bez domova a ohroženým matkám s dětmi. Prý o tom debatovali i na hodinách vlastivědy, kdy je jejich učitel seznámil s historií vagabunů v Čechách, jak se bezdomovcům kdysi říkalo. Komisař Linhart věděl, že jednou z hlavních aktivních dívek bojujících za lepší podmínky pro bezdomovce je jeho dcera se svými kmarádkami. Tak jako nezůstaly nevšímavé k osudu svého spolužáka, nezůstaly ani stranou, co se týkalo jeho otce a jemu podobných. Dětem prostě nebyl osud těch nešťastných bytostí bez přístřeší lhostejný. Proto se sešli dospělí – Náprda s tělocvikářem Pildou, češtinářkou Málkovou, školníkem, Edwinovým dědečkem a ředitelem místního muzea a založili občanské sdružení, jehož členem mohl být každý, tedy i žáci školy. Prostě každý, kdo se chtěl přičinit o založení azylového domu. A teď volal Náprda komisaři, jestli by je podpořil on nebo někdo z jeho kolegů.

Linhart přikývl bez dlouhého rozmýšlení. Věděl, jak bude těžké místní úředníky a politiky na kraji přesvědčit o důležitosti takového kroku. Azylové domy rostly sice jako houby po dešti ve velkých městech, ale tady? V podhůří Šumavy, kde je daleko méně bezdomovců, než v Praze, Olomouci nebo Ostravě?

Na konci telefonátu se dozvěděl, že mu přijde pozvání na slavnostní otevření nového oddělení v městském muzeu. Sejdou se tam kromě jiných vlastně všichni, kdo byli před časem u Edwinova dědečka a slavili chlapcův návrat domů. Pilda se totiž společně s Edwinem a jeho dědou rozhodl, že celou sbírku vltavínů propůjčí coby výstavní exponáty. Edwin připojil i svou sbírku kamejí po mamince. Slavnost proběhne už někdy po novém roce. Ještě mu popřál šťastné a veselé. Až v tu chvíli si komisař uvědomil, že se blíží Vánoce a on ještě nenakoupil dárky, ani nezajistil vánoční stromek.

Dny utíkaly, vánoční prázdniny prožily děti částečně doma s rodiči a částečně venku s kamarády. Machy s Berym a Markem Votýpkou pozvali Edwina na lyžovačku a stali se z nich dobří kamarádi. Nezapomněli ani na L. L. s Klárkou a Vendy a jedno odpoledne vyrazili společně na film do školy nahoře na sídlišti, kde byl jediný kinosál ve městě. Promítali poslední z dílů Letopisů Narnie.

Společně oslavili i Silvestr v domě, který patřil rodičům Marka Votýpky. Ti si vyšli se známými na Fefry do místní restaurace s penzionem a vracet se měli až po půlnoci.

L. L. vymyslela, že by mohli hrát různé hry, a tak každý dorazil s něčím, co měl rád. Nejvíc je bavily různé počítačové hry. Zbytek večera hráli na mafiány a detektiva Catániho. Vypravěč, který se obměňoval každé kolo, tajně určil detektiva a dva členy mafie, ostatní byli ctihodnými občany městečka Palerma. Buď zvítězil Catáni a oba mafiány včas odhalil, nebo vyhráli mafiáni a pozabíjeli ctihodné občany i s detektivem. Tedy jen jako. Vystačili s tím až do půlnoci, kdy se před domem objevil Klárčin bráška Standa a všechny je odvozil domů.

Standa neměl oslavy Silvestrů rád, neúčastnil se jich. Co však zarazilo nejen Klárku, ale i ostatní, že s ním v autě sedí i jeho spolužačka z gymnázia, kterou jim představil jako Milu Vítečkovou. Vyšlo najevo, že spolu začali chodit hned poté, co Standa s dokumentem o nezvěstném Edwinovi sklidil pochvalu nejen v kabelovce, kde pracoval, ale dokonce od něho dokument koupila Česká televize. Jeho snímek byl přijatý k promítání na různé filmové přehlídky a dostal se do oficiálního výběru velkých festivalů nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

Klárka, když spatřila bratrovu novou holku, jen pokrčila rameny, oči protočila v sloup a prohlásila něco v tom smyslu, že by už brácha mohl konečně dostat rozum. Kdo však nesl jeho novou známost nejhůř, byla Vendy. Od toho okamžiku do ní nic nebylo, odmlčela se a jen cosi zabrumlala na rozloučenou. Tajně pak doma probrečela asi čtvrt hodiny, než usnula.

Konečně nastal den D.

Všichni se slavnostně oblékli a vyrazili na náměstí, kde ve starobylém renesančním domě bylo městské muzeum. Nové oddělení se stálou expozicí vltavínů slavnostně otevřel starosta města spolu s ředitelem muzea. Jako vzácný host se dostavil krajský hejtman, který slíbil, že se osobně zasadí o to, aby iniciativa dětí o založení azylového domu nebyla smetena ze stolu, ale aby byla realizována. Za to sklidil potlesk. Promluvil i krátce tělocvikář Pilda. Ve chvíli, kdy dali slovo Edwinovi, začali lidé tleskat daleko víc, navíc dřív, než otevřel pusu. A že sem dorazilo lidí! Bery napočítal něco kolem dvou stovek, tlačili se, jenom aby dobře viděli na toho klučinu, co byl uvězněný v temnotě sklepa a zachráněný svými spolužáky.

„Chtěl bych jenom poděkovat svým kamarádům," začal svou řeč Edwin.

„Hlavně Lence Linhartové, která přišla první s nápadem založit tajnou detektivní společnost a hledat mě, a jejím kamarádkám Vendy Ježkové a Klárce Pánkové, které ještě s Martinem Machartem, Honzou Beránkem a Markem Votýpkou nasadili vlastní životy jenom proto, aby našli mě a celou tuhle sbírku vltavínů, kterou tu dneska vidíte."

Sálem se rozbouřil obrovský aplaus. Nejvíc snad tleskala Klárka s Berym, moc si tuhle chvíli užívali. Edwin zamával rukama, aby potlesk ztišil.

„Prosím, to není všechno. Kamarádi! Pojďte sem za mnou! Machy, L. L., Vendy, Bery, Klárko, Marku. Pojďte, mám pro vás dárek. O něco bych se s vámi chtěl podělit."

L. L. s Vendy se na sebe překvapeně podívaly a nejen ony, i Klárka na Machyho a Bery na Marka. Pak se prodrali davem a stanuli vedle svého kamaráda.

„Kluci, tady mám pro každého z vás na památku jeden vltavín, co našel můj táta tady s panem učitelem, když byli kluci. Aby i naše přátelství vydrželo, abychom na sebe nikdy nezapomněli."

Každému z nich podal krabičku, v níž trůnil krásný zelený kámen. Hoši si stiskli pravice a vzájemně se objali, všichni čtyři.

„Jeden za všechny a všichni za jednoho!" vykřikl Machy a ostatní se k němu přidali strženi jeho nadšením.

„A pro vás, holky, tu mám něco, co mi zůstalo po mé mamince." V tu chvíli Edwinův hlas zakolísal. L. L. spatřila, jak se mu po tváři kutálí slza, pak i druhá. Přiskočila k němu a vlepila mu pusu na čelo. Zbylé dvě holky se proměnily v Amazonky a vydaly ze sebe válečný pokřik, za nějž by se žádná bojovnice nemusela stydět. Přiskočily k Edwinovi a každá z nich mu dala pusu na tvář, jedna zleva, druhá zprava. Na to konto byl Edwin natolik převapený, že zapomněl na pláč a rozesmál se.

„Nechte toho, potvory. Ještě jsem vám nic nedal. Tady. Pro každou přívěšek s kamejí. Každá teď máte svého vlastního zeleného koně. Mám pocit, že hlavně Vendy po takovém tajně toužila, nebo snad ne?"

Až v tuto chvíli si holky všimli spisovatele Jiřího Hájíčka a jeho ženy Nicole. Opírali se o okenní parapet a mávali jim.

„Tak tohle je ten nejkrásnější dárek, co jsem kdy dostala," vydechla Vendy.

„Holky!" vykřikla Klárka, která si hned dala přívěšek na krk, takže se jí kamej pohupovala na prsou. „Ode dneška už nejsme Amazonky, ale Vltavínky! Ruku na to!"

„Tihle zelení koně jsou naším poznávacím znamením!"

„Nikdy Vltavínky nevyjdou ven bez vltavínů od Edwina!"

„Ať žijí Vltavínky!"

A všechny tři si pospojovaly ruce tak, že v jejich středu zůstal uvězněný Edwin, kterého zezadu stále oplácávala nerozlučná trojka – Machy, Bery a Marek, čímž dávali najevo, že už nějakou tu dobu k nim do trojky patří čtvrtý mušketýr, a tím je Edwin.

Sálem se rozbouřil jásot, takže nikdo, kromě Klárčina bratra Standy, který to celé natáčel na kameru, a učitele Pildy, si nevšiml podpraporčíka Kinkora a praporčíka Tomka. Ti se chvíli rozhlíželi u vchodu, a pak se davem prodrali ke komisaři Linhartovi. Cosi mu vzrušeně pošeptali. On se krátce podíval kolem, až se jeho pohled střetl na kratičký moment s pohledem učitele tělocviku. Ten měl pocit, jako by mu chtěl kriminalista v té vteřině něco zdělit, ale na tu dálku si nemohl být úplně jistý. Komisař se otočil zády a velice rychle následoval své mladší kolegy, vydal se za nimi pryč ze sálu. Tělocvikáře napadlo, že tak náhlý odchod policistů musí nějak souviset s jeho největším kamarádem z klukovských let Robertem Kůsem, s kamarádem, s nímž se po letech nepohodl, ale na kterého nikdy nezapomněl. Snad ho přece jen nakonec našli. Snad živého a zdravého. To proběhlo Pildovi hlavou, než se opět ponořil do víru dění. Kdosi mu blahopřál, ani nevěděl, k čemu přesně, a jiný hlas jej zval na slavnostní raut. Obložené stoly jsou prý připravené v hodovním sále pod starou radnicí.

Následuje druhá kniha: VLTAVÍNKY – INDIÁNSKÁ MASKA SNŮ