VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Hlasujte pro nejzdařilejší studentskou literární práci

České Budějovice - Pokračujeme v soutěži určené studentům jihočeských škol a učilišť, kteří si rozumějí s češtinou a rádi píší slohové práce.

6.5.2016
SDÍLEJ:

Ilustrační foto.Foto: Deník/ Ondřej Littera

Naše literární klání o zajímavé ceny se dělí na pět kol, každé kolo má své téma. Dnešní práce mají podtitul Je krásné zemřít pro vlast? aneb Za jakých okolností bych šel do války. Témata na příští měsíce jsou Karel IV. by se divil aneb Co by bylo jinak, kdyby tehdy byl internet a Dejte mi šanci, chci makat aneb Skutečně se peníze vydělávají prací?

Po uzávěrce každého měsíčního kola následuje vyhodnocení soutěžních prací – předvýběr je na redakční porotě, o konečném vítězi rozhodnou čtenáři hlasování na webu Deníku.

Každý vítěz pro svou školu vyhraje exkurzi do Jaderné elektrárny Temelín na náklady partnera projektu. Autor vítězné práce tak získá pro svých 30 spolužáků s pedagogickým doprovodem unikátní příležitost dostat se do míst, kam běžný návštěvník nemůže.

Pro absolutního vítěze ze všech pěti kol je připraveno další překvapení. Rozhodovat budou hlasy v měsíčním hlasování.

Příští téma je: Karel IV. by se divil aneb Co by bylo jinak, kdyby tehdy byl internet. Práce o rozsahu maximálně 1 strany A4 posílejte na e-mail marketa.trubkova@denik.cz, případně je doručte do nejbližší redakce Deníku.

O vítězi třetího kola hlasujte do pondělí 9. 5., 20 hodin, v anketě na konci tohoto článku.

Studentské příspěvky

1. Valerie

Úsměv. Pokaždé, když se na mě podívala, zářil na její tváři úsměv. Nechápu, že si vybrala zrovna mě. Mám štěstí. Bože, jak já ji miluji, celým svým srdcem! Položil bych za ni i svůj život. Moje překrásná Valerie. Pokaždé, když ji líbám, vše kolem zmizí a vesmír je jen náš.
I teď tomu tak je. Parket je plný přiopilých děcek, ale nevšímám si jich a začnu ji líbat. Něžně a vášnivě mi polibky oplácí. „Miluju tě, Tobiasi." V tu dobu jsem netušil, že to z jejích sladkých úst slyším naposledy.

Večer je v plném proudu, reflektory vrhají barevná světla, ona vypadá jak bohyně! Cítím, že ji musím chránit. Tu hodinu na světě nebyl šťastnější člověk než já. „Nikomu nedovolím, aby ti ublížil," šeptal jsem jí něžně. Plánovali jsme odejít brzy.

Vydal jsem se pro bundy a na minutku zůstala sama v sále. U šaten je klid, zapaluju si cigárko a nechvátám, mám čas. Najednou se ozvala střelba, všude nastala panika. Chodbou se táhly ustrašené a bolestné výkřiky. „Valerieeeee!!!" Chtěl jsem za ní. Dveře sálu se pod silou mých rukou rozlétly a naskytl se mi pohled na krvavou lázeň. Ležela tu 
i ONA! „Valer…"… Nedořekl jsem, ochromila mě tupá bolest v břiše. Cítím na hrudi a všude po těle teplo. Pekelné teplo. Poslední vzpomínkou je černočerná tma a křik.

„Už otevírá oči," zdáli byl slyšet mužský hlas. Bylo to jako ve snu, když k vám někdo mluví a vy, i když moc chcete, nedokážete ho vnímat. Celé moje tělo bylo ochromeno bolestí, silnou bolestí. Všude kolem mě se nesl těžký pach dezinfekce a moči. Jsem v nemocnici.

Mám tak těžká víčka. 
S námahou jsem je zvedl a do očí mi udeřilo prudké bílé světlo. Břicho jsem měl zavázané fáčem, ještě skrz něj prosakovala krev. Matka mě ihned objala. Nemocniční pyžamo pomokřily její slzy. „Co se stalo?" Nic si nepamatuju…

Lékař matku jemně odstrčil a spustil. „Jsi bojovník, Tobiasi, zázrak, že žiješ. Brzy ti bude líp." Poté odešel. Matka mi s bledou tváří podala noviny. „Čti." Bylo to, jako by mi blesk projel celým srdcem a to se roztříštilo na miliardu kousků. Stálo tu: Páteční útok teroristů přežilo jen pár lidí… Všechno se mi začínalo vybavovat, krev, Valerie, Valerie ležící v kaluži své vlastní krve… „Valerie???" „Je mi to tak líto, zlato"… Slyším říkat matku…

Sedím jak tělo bez duše, nemám chuť dál žít. Je vážně mrtvá. Včera mě pustili 
z nemocnice a dnes sedím na gauči ve smutečním saku a čekám. Čekám na Valeriin pohřeb! Nedokážu vydržet tu bolest. V televizi se o tom pořád mluví. Brutální útok teroristů v klubu… Teroristé postříleli spoustu nevinných lidí…

Už je to půl roku, co se to stalo. Pokusil jsem se zabít. Pomohl mi terapeut. Čas od času jdu navštívit její rodiče, jsou na mě milí… Každý týden jí na hrob nosím rudé růže, které tolik milovala…

Našel jsem nový smysl života. Zachránil jsem mladou fenku vlčáka. Nikdo se k ní nehlásil. Říkám jí Valerie. Naplňuje mě. Vlastně každá pomoc někomu mě naplňuje. Mám nový cíl, vstoupím do armády.

Je ze mě voják. Hrdě stojím s nově připnutým odznakem, u nohou mi sedí Valerie a je šťastná, šťastná jako já. Věrně mi hledí 
do očí a vrtí ocasem. Ode dneška budu chránit životy nevinných, pomstím svoji lásku, klidně zemřu pro svoji vlast. Upřeně hledím
k nebi a vím, že ona tam někde je, kouká na mě, je 
na mě pyšná…

KRISTÝNA KUNICKÁ
SOŠ – Přírodovědné lyceum Veselí nad Lužnicí

2. Slovo je mocná zbraň

Vidím tu scenérii před svýma očima. Všichni moji blízcí a příbuzní v černém. Oči žen roní slzy ve velkém, muži nebrečí, ale mají na krajíčku a jsou ponořeni do svých vlastních myšlenek. Stojí venku, nebe je šedivé jako dlažební kostky a mraky na něm se k sobě těsní. Po vzoru zámkové dlažby. Nebe slzy neroní, i když pár mu jich ukápne, a tak i země zachutí žal, který zde panuje. Pátci si dnes vzali dovolenou, a proto žádný z nich nezpívá. Ve vzduchu je cítit spoustu květin a čerstvá hlína. Všichni zastřeným zrakem pozorují rakev sjíždějící do čerstvě vyhloubeného hrobu, v té dřevěné krabici ležím já, národní hrdina, mladý muž, který se nebál dát své srdce všanc našemu národu a pustit se do té kruté vřavy třetí světové války. Moje matka po boku s mojí těhotnou ženou se k sobě tisknou, těla se jim třesou vlivem mohutných 
a častých vzlyků a v rukách svírají složenou českou vlajku.

Kdepak, není to pěkný pohled, a myslím, že i dost nereálný. Ne sice z toho hlediska, že by nemohla vypuknout další světová válka, ale jednoduše proto, že já bych na frontu nikdy nešel. Nemyslete si, že bych se bál, to určitě ne, ale jednoduše jsem na to až příliš antimilitaristicky založený, ze zbraní mám respekt a koukněte se na moje fyzické proporce, vždyť já bych někde v zimě venku zmrznul, ani bych necekl. Za národ, za mír, za to vše bych bojoval okamžitě, mám českou zemi rád a ještě radši mám češtinu, jazyk tak nádherný a hravý, neboť, uznejte sami, znáte hravější jazyk?

Ale zpátky k hlavnímu tématu, do války bych nešel, nýbrž bych bojoval, jak jsem před chviličkou zmínil, pomocí tužky, slov a papíru. Válečná poezie a literatura ať už z té první, druhé či nějaké menší války, odehrávající se před pár lety nebo právě teď kdekoliv na světě, je jedna z nejpoutavějších. 
A co je hlavní, skrze knihy 
a psané slovo ovlivníte pomalu více lidí nežli skrze pár výstřelů ze samopalu. Slovo je mocná zbraň.

Takže říkám, šel bych do války za jakékoliv situace, ale jen na tu frontu papírovou!

VÁCLAV KŘENEK
Gymnázium Česká Č. Budějovice

3. Z deníku amerického vojáka

Červen 1941

Do tohoto deníku píši jen z vůle mé ženy. Koupila mi ho k mým třicátým pátým narozeninám. Prý si mám vše zapisovat, vzhledem 
k tomu, že je válka. Situace v Evropě je dosti příšerná, avšak mně se již dlouho tak dobře nedařilo. V zaměstnání mne povýšili, a dokonce jsem se dozvěděl, že se stanu již čtyřnásobným otcem. Vždy bylo mým snem založit velkou rodinu, koupit dům a mít dobré zaměstnání.

A to všechno právě mám. Mohu s jistotou říci, že jsem šťastný a že mi k životu nic nechybí. Jen ta válka mne trápí.


Prosinec 1941
Vše již tak šťastné není. Válka se týká už i nás. Japonský útok na Pearl Harbor byl strašlivý a já se bojím, že dostanu předvolání jít do armády. Tedy mám všechny fyzické předpoklady, z toho mé obavy nepochází, avšak někdo se musí postarat o rodinu. Zrovínka teď, když se mi tak daří. Japonci, Němci, mně jen tak šťastný život nevezmete!


Leden 1942
Mé největší obavy se staly skutečností. Byl jsem opravdu povolán do války. Nesnesu ani pomyšlení na to, že mám opustit svoji rodinu.


Březen 1942
Jsem velice překvapen, že stále žiji. Většinu mých kamarádů takové štěstí nepotkalo. Podmínky, ve kterých žijeme – avšak slovo žijeme, není dosti vhodné, spíše přežíváme – jsou otřesné. Všude jsou tisíce a tisíce mrtvých. Naši kamarádi, otcové, manželé. Všude je jen samé utrpení, příšerná bezmoc a bolest. Bojíme se smrti. Tedy nebojíme se procesu umírání, ale toho, že již nikdy více nespatříme své milované. Své rodiny, své domovy. Že už nikdy neokusíme svobodný život ve svobodných zemích.

A kde je důvod? Proč bojujeme? My, normální lidé, válčit nechceme! Svět nám připadal krásný a my byli šťastní. A že bych měl být hrdý položit svůj život za vlast? To bohužel necítím. Slovy ani nedokážu popsat, jakou zlost cítím na celý svět, že mi chce vzít můj život. Avšak mně nezbývá nic jiného, než bojovat dál. Bojovat za svobodu, za rovnocennost a za svoji rodinu. Jen stále nedokážu pochopit tu hroznou mylnost lidstva. To jsme se nepoučili z té první velké války? Všichni přece říkali, že už se nic takového nesmí opakovat. A ejhle.
Copak se nikdy nedokážeme z historie poučit?

LUCIE VEJŠICKÁ
OA Písek

4. Smrtihlav má planoucí srdce

Válka je jako motýl smrtihlav. Je jako mráz 
v temné noci pozdě na podzim. Je jako tichá malá snovačka, je jako svíčka blízko záclony. Je jako
medúza. Je to tichý lovec ve stínu. Neviditelný elektrický výboj. Svistot větru v srdci tornáda. Je jako písečná bouře. Je jako droga, která nás zahubí.

Odejít do války je jako useknout hlavu motýlu smrtihlavovi. Oddělit hlavu od těla. Je to jako nechat venku květinu, v noci pozdního podzimu. Je to jako vzít do dlaní snovačku. Zapálit svíce u záclony a dívat se na ně skrze prsty. Je to jako potápět se s medúzami. Je to jako jít sám naproti do temna vstříc lovci. Je to jako strkat prsty do zásuvky. Stát ve středu tornáda. Polykat zrnka písku vprostřed písečné bouře. Je to jako vpich jehly s heroinem, chuť pervitinu pod jazykem a nekonečná halucinace.

Osamělé varhany hrají píseň pohřební, jsou upředeny z vláken pavoučích sítí. A vítr fouká do stébel a pohrává si s nimi. Na bojišti plném krve vybuchují zapomenuté miny. Jinak je ticho, jen tisíce mrtvých očí hledí skrz lednové nebe. Na těla padlých andělů usedají ztichlé vrány a rány jejich zacelí křídla smrtihlavovi. 
A písek zamete stopy boje 
i hrdinské činy.

Jak chtít a milovat něco, co trny bodá nám v srdce. Jak smířit se s utrpením, jak najít odvahu obětovat se.
V náruči mrtvé matky se dítě směje. Nevinný tvor je, co ještě nezná nepřítele. Po tváři šimrá ho tělo černí lesklé a rudá skvrna snovačky mu polibek na rty tiskne. A v bázni, skryti 
v suti, hledíme v lovcovy oči. V tepny, v nichž tepe nám jen led, a v srdce, jež na kámen ztuhla, vlévá se horká krev. Tak nacházíme odvahu.

Do dlaní berem snovačku a smrtihlava na ramena. Jdem bouří písečnou, poháněnou větrem, pro svobodu svojí vlasti a pro bezpečný život dětem. A motýl smrtihlav má místo lebky jen planoucí srdce.

TEREZA LANGOVÁ
VOŠ sociální a Střední pedagogická škola v Prachaticích

5. Slzy, Mel Gibson a šíleně krásná země

Při otázce, zda je krásné položit svůj život pro dobro vlasti, je nutno blíže specifikovat způsob, kterým by bylo tohoto aktu sebeobětování dosaženo. Pokud by se jednalo o výjev s teatrálním provoláváním srdcervoucích vlasteneckých hesel, obecenstvem stojícím ve vlastních slzách minimálně po pás a obecně dalšími rysy převzatými z rukou Mela Gibsona ve filmu Statečné srdce – pak ano, uvažovat by se o tom dalo, čistě pro efekt.

Jinak mi však přijde tato možnost zcela nemyslitelná, ačkoli možná romanticky znějící.

Celý problém začíná tím, že i když mi naše země připadá místy mimořádně krásná a přibližně deset jejích obyvatel pro mě znamenají svět, tak přese všechen svůj politický nezájem vnímám, že je tu něco špatně.

Stejně jako do politických hlubin mého roztříštěného vědění se neponořím ani do zjišťování a rozebírání historických faktů nebo pohnutek, které někdy-někde-někoho vedly k provedení řešeného aktu. Jednoduše se mi chce jen flegmaticky věřit, že tím dokázali, co potřebovali.

Z moudrostí všech dědů světa totiž vím, že „proti gustu žádnej dišputát" a Joseph Heller zase napsal, že jestli je na světě něco, za co by stálo umřít, je určitě lepší zůstat kvůli tomu naživu. Víš. Přeber si to, jak chceš, milý čtenáři, ale jestli se spolu kamarádíme, tak se mi, prosím, stejně pro tuhle šílenou, občas šíleně krásnou zemi nezabíjej. Dík.

VERONIKA PALMOVÁ
SUPŠ sv. Anežky České



Autor: Redakce

Hlasujte o vítězné studentské práci

1. Valerie - KRISTÝNA KUNICKÁ, SOŠ – Přírodovědné lyceum Veselí nad Lužnicí

2 %

2. Slovo je mocná zbraň - VÁCLAV KŘENEK, Gymnázium Česká Č. Budějovice

2 %

3. Z deníku amerického vojáka - LUCIE VEJŠICKÁ, OA Písek

52 %

4. Smrtihlav má planoucí srdce - TEREZA LANGOVÁ, VOŠ sociální a Střední pedagogická škola v Prachaticích

38 %

5. Slzy, Mel Gibson a šíleně krásná země - VERONIKA PALMOVÁ, SUPŠ sv. Anežky České

5 %

Hlasovalo: 609

Anketa byla ukončena

6.5.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Bouřka škodila i na letišti v Jindřichově Hradci. Poryv větru vytrhl z betonu kotvení letadla, které pak nacouvalo do několik desítek metrů vzdálené čerpací stanice.

Na letišti bouřka utrhla letadlo

Noční bouřka v Bořetíně u Mnichu odnesla psovi kotec, rozbila okna do ložnice, kam napršelo. Na silnici mezi Mnichem a Bořetínem, na asi 800 metrů dlouhém úseku bylo popadaných hned několik stromů. Foto: Ondřej Štrouf.
AKTUALIZUJEME / SLEDUJEME ON-LINE
99

Noční bouřka se prohnala jihem Čech, zastavila i vlaky

Tehdy tam palci zamačkávali bubliny horkého asfaltu

Jaroslavice – Na místě, kde kdysi stála vesnice Jaroslavice, je nyní Hněvkovická přehrada. V sobotu se na loučce u přehrady setkají rodáci této zatopené vesnice a zavzpomínají na staré časy.

Sobota zve na koně, hasičskou soutěž i na koncerty

Jindřichohradecko - Sobota nabízí pestrou škálu tipů, kam se vydat na Jindřichohradecku za zábavou.

Povodně 2002: Poslední oběť zemřela tři týdny po velké vodě

Jižní Čechy – Povodňový vzpomínkový seriál dnes končíme příběhem Marty a Vlastimila Weberových.

Když o víkendu bolí zuby, pomohou na pohotovosti

Jindřichohradecko - Když vás o víkendu začnou bolet zuby, pomoc hledejte u lékařů, kteří slouží pohotovost v Jindřichově Hradci a Dačicích.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení