VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Jana: Před třemi lety jsem byla anorektička

Strakonicko – Jana je šestadvacetiletá žena. Zdravá, usměvavá, někdy mírně výstřední – to když jí hlavu zdobí rasta copánky. To je současnost.

2.3.2011
SDÍLEJ:

Ilustrační foto.Foto: REUTERS

Ještě ale před zhruba třemi lety byla na rozhraní mezi životem a smrtí. Na rozhraní tenkém a ostrém jako břit žiletky. Jana byla anorektička.
„Je to jako sen, který si už ani neumím vybavit. Vážila jsem 43 kilogramů, nebyla žena a jídlo byla nezbytná nutnost,“ vzpomíná nyní. Nutnost pod kontrolou. „Najím se a už to není problém. Mám to za sebou.“ Tak uvažovala.

Podle psycholožky Adély Doležalové se Janě stalo to, co mnoha jiným. „Spouštěcím mechanismem může být prakticky cokoliv, ale zejména narážka na daného jedince v souvislosti s jeho postavou,“ říká.

Vše začalo už na základní škole. „Možná v okamžiku, kdy mi ještě ve škole řekl doktor při prohlídce: Jano, ty nám nějak buchtovatíš,“ pokračuje. Věta myšlená dobře a profesionálně se ale dotkla živé rány. Jana si ji vzala osobně. „Potom už se podobné věty a narážky jen nabalovaly. Jedna za druhou.“
Když Jana svůj hubnoucí proces začala, měřila 168 centimetrů a vážila 72 kilogramů. Během dalších sedmi měsíců shodila téměř 30 kilogramů. Zdevastovala si tělo i duši tak, že jí šlo o život.

Primářka Psychiatrické léčebny Lnáře Oxana Samochvalová se s případy mentální anorexie setkává velmi často. „Je jich poměrně hodně a jsou mezi nimi velmi mladé pacientky. Některé léčíme mnoho let,“ dodala.
Ale vraťme se k příběhu šestadvacetileté Jany.

Pochází z malé pošumavské vesnice. Když přišla do Strakonic, těšila se partu pro volný čas. Schůzky po večerech, odpolední courání po městě. „Harmonické kamarádské vztahy? Jen iluze. Byla jsem hrozně zklamaná. Ale i ze sebe. Nechápala jsem, proč si neváží toho, že bych pro ně udělala všechno na světě,“ vzpomíná dál. Ani přítel, kterého si v té době našla, nebyla zrovna dobrá volba.

Situace se nezměnila ani po příchodu na vysokou do Plzně. Nebyla zvyklá na kolej, chybělo jí soukromí. „Každý se stará sám o sebe, strašné pokoje, hrozné záchody. Škola mne moc nebavila a popravdě řečeno, proč také – vůbec jsem na ni nechtěla.“ Při výšce 168 centimetrů ukazovala váha 72 kilogramů. Nebylo to pro Janu nic nového, ale frustrace už byla moc silná. „Chtěla jsem s tím něco udělat. Pocit, že se mi vůbec nic nedaří, už trval moc dlouho. Rozhodla jsem se – zhubnu za každou cenu,“ přiznává. Její tělo a mozek začaly hlad považovat za úspěch. Povolila si jen některé jídlo. Řekla si, že se dostane na 50 kilogramů. Podařilo se. Po půlroce byla na padesáti. Známí ji chválili, její sebevědomí rostlo.

Ale to nebyl konec. A ani nemohl být. Když dokázala 50, řekla si, že dokáže víc. Nakonec jedla jen celozrnný chléb, nízkotučný sýr, papriku, bílý jogurt. Se svým jídlem se schovávala. To, které si nepovolila, vyhazovala. Lhala okolí, lhala sobě. Přestala být ženou a chybělo opravdu málo, aby přestala být i člověkem.

Ale tělo potřebovalo energii, kterou mu sama odpírala. Začala pít víno. Ne moc, ale pravidelně.
Motala se v bludném kruhu, nevěděla kudy kam. Odsuzovala své okolí. Věřila, že ona dělá dobře, ostatní si jídlem škodí. „I když to bylo všechno jen v mé hlavě, nejsem na to pyšná,“ říká.

Přišly nervové záchvaty. Smála se, najednou začala plakat. Její mozek a tělo už ten obrovský nápor nemohly zvládat. Jediným řešením byly prášky. Dostala sedativa a prášky na zvýšení serotoninu v krvi .

Přestávala mluvit. „V půlce věty jsem najednou nemohla dál,“ popisuje svůj stav.
Nebýt pomocné ruky rodiny, lékařů, psychiatrů, byla by se vší pravděpodobností bez šance. Začala jíst. Pomalu, pod dohledem lékaře, ale začala. Nyní má 56 kilogramů, jí vše na co má chuť a snaží se brát život tak, jak je. „Už nemám strach, že by se to vrátilo. Jsem jinde.“

Tady ale Janin příběh nekončí. I přes všechnu tragičnost totiž není výjimkou. „Spousta holek i žen si vůbec neuvědomuje, že přemýšlejí stejně jako jsem přemýšlela já. Že hlouposti a malichernosti posouvají na místa těch opravdu závažných problémů. Měly by o tom mluvit, protože až jim to přeroste přes hlavu, může být pozdě. Já jsem měla v podstatě štěstí. Mohlo to všechno skončit mnohem hůř.“

Autor: Petr Škotko

2.3.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

V Polné na Šumavě se natáčel film Jerzyho Kosińského - Nabarvené ptáče.

Každý z nás se může stát nabarveným ptáčetem, říká režisér Václav

Ilustrační foto.

Volali policii, ale nakonec nic řešit nechtěli

Lidem v Radouňce vadí odklad prací

Jindřichův Hradec – Již v úterý byly kvůli zahájení výstavby dešťové kanalizace zrušené zastávky MHD Radouňka Kopeček a Radouňka. Lidé tak musejí chodit od hlavní silnice i přes kilometr pěšky.

Bez řidičáku se vozem vydal do ulic

Dačice - Řidič bez bodů měl navíc řidičák odebraný i ze zdravotních důvodů.

Medvědář chystá v životě zámeckých medvědů velikou změnu

Český Krumlov – Lešení nyní stojí ve velkém výběhu medvědária na českokrumlovském zámku. Medvědice Marie Terezie ve vedlejším betonovém výběhu si moc klidu neužije.

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení