Přesto je Roman Pišný aktivním spolupracovníkem Jindřichohradeckého deníku zejména v oblasti sportovního zpravodajství. Nyní byl za své nasazení oceněn Křišťálovým kamínkem, který již sedmým rokem uděluje ostravská Asociace Trigon v rámci Evropských dnů handicapu.

Když jste se dozvěděl, že jste byl nominován na Křišťálový kamínek a následně toto ocenění získal, co vás jako první napadlo?
Na tuto cenu mne nominovala vedoucí jindřichohradeckého bazénu Marcela Kůrková, která mi neustále opakovala, že bych si nějaké ocenění zasloužil. Všimla si, že dělám něco nadstandardního, co jinde není. Na internetu našla organizaci, jež vyhlašuje anketu, která je určena k tomu, aby hodnotila činnost lidí s handicapem. Odsouhlasil jsem jí nominaci, ale nenapadlo by mě, že se zrovna já stanu laureátem. Dokonce jsem ani nevěděl, že jsem vyhrál, protože ze zpráv z Ostravy se to vyčíst nedalo. Poprvé jsem pochopil, že jsem vítěz, až teprve tady, když to řekla jedna z porotkyň, přičemž doplnila údaj o tom, z kolika lidí a odkud bylo vybíráno. Žil jsem do té chvíle v domnění, že jsem jeden z těch, co byli nominováni.

Tuto cenu dostávají osobnosti s nějakým hendikepem za výjimečnou aktivitu nebo čin. Vy se svým hendikepem bojujete již řadu let. Jak?
Abych pravdu řekl, tak nemám rád slovo osobnost, protože jsou takto nazýváni lidé, kteří si takové označení nezaslouží. Stačí si otevřít denní tisk, ze kterého na nás například zírají poslední dva čeští prezidenti, což jsou prý osobnosti. Třeba jsem teď použil blbé přirovnání, ale při představě, co nebo koho si lidé vybaví u slova osobnost, je mi u žaludku divně. Jsem pouze obyčejný člověk či možná neobyčejný tím, že mám kulaté nohy, ale tím chci zůstat.  S postižením bojuji čtvrtstoletí, možná déle. Doposavad jsem nepochopil nebo si nechci připustit, že mě nemoc porazí. Snažil jsem se ji zahnat, ošidit. Třeba tím, že jsem vrátil invalidní důchod, snažím se dál tím, že se nezabývám malichernostmi, že v hloupostech, těžkostech a nepříjemnostech hledám pozitivum.

Existuje nějaká rada, jak bojovat s hendikepem? Co vás samotného motivuje?
Ptáte-li se, co mne motivuje k další práci, pak odpovím, že radost ostatních. Asi před čtyřmi týdny jsem tady na sídlišti Hvězdárna, kde bydlím, udělal turnaj v pétanque. Původně byl pro pozvané, ale najednou se začaly scházet děti, dívaly se, některé tu hru neznaly. Evidentně si ji chtěly zkusit, takže jsem dospělou kategorii zrušil a udělal se turnaj pouze pro děti. To nadšení ze hry a ten úsměv, s jakým děti přebíraly ceny, to je motivace. V den, kdy mi byl předán Křišťálový kamínek, jsem potkal čtveřici z těch dětí, které byly na turnaji a zajímalo je, jestli pro ně zase nějakou soutěž udělám. Něco bude, to prostě nejde odmítnout. Doporučovat lidem s handicapem, co dělat, jak se chovat, je těžké. Zaprvé je potřeba chtít, zapomenout na to, co bylo, nepřemýšlet nad tím, co bude. Říct si, že teď je teď. Lehce se radí, ale každý jsme jiný, neexistuje jedna jediná cesta pro všechny. Nejhorší ze všeho je uzavření se do sebe před světem.

Jste velkým pomocníkem jak sportovních klubů, tak zejména i sportovní redakce Jindřichohradeckého deníku. Jak náročné je zpracovávat zpravodajství a výsledky? Kolik času tomu věnujete?
Myslíte si, že jsem pomocníkem sportovních klubů. To bych tedy neřekl, protože dost často je mi vytýkáno, že jsem příliš kritický. Z této cesty nejde ustoupit. Jak chválit tým, když pětkrát za sebou prohraje, dostane dohromady čtyřicet gólů a dá šest? Něco už mám za sebou, myslím si, že dokážu posoudit i to, pokud hráč i celek nechá na hřišti nebo na trati vše. To pak umím i chválit. A rád. Zpracovávat zprávy a výsledky je jednoduché, když spolupracují lidé, od nichž to očekáváte, od kterých spoléháte na rychlou odezvu. S mnohými jsem dohodnutý na zaslání odkazu, s jinými na textové zprávě, s dalšími na oskenované výsledkové listině nebo zápisu o zápasu. Pak jsou takzvaní darebové, z těch vypáčit informaci hned nejde. Okamžitě mě napadají nejméně tři čtyři jména, ale neprozradím je. Pokaždé mi slibují, že se polepší. Třeba se toho fakt někdy dočkám.

Máte vůbec čas na něco jiného?
Jako novinářka nejlépe víte, že tato práce nikdy nekončí. Nepracuji, jen když spím. Mám takovou zvláštní schopnost, že si řeknu, že teď usnu a spím. Stejně tak si řeknu, kdy se probudím a opravdu to dokážu na minutu přesně bez budíku. V půl třetí v noci jsem vzhůru a začínám. Dělám to, co je mým koníčkem. Čas tomu věnovaný nevnímám. Dělám jinak to, co každý. Jedu nakoupit, pomůžu s vařením, tak normálně. Občas si pustím muziku, mám rád Haydna, Bacha, poslechnu si známé árie z oper. Na druhou stranu se mi vždy líbil rock, podle nálady vybírám od Anety Langerové, Keksu a Tlusté Berty přes Rammstein až třeba po Bathory a In Flames. Nemám televizi, nechci ji, před sedmi lety jsem ji vyhodil. Zdržovala a kazila náladu.

Když se vrátím ke sportu, který je pro vás ten „nej"? Jaký s oblibou sledujete?
To jsem zvědavý, jestli někoho neurazím svojí odpovědí. Pojmu otázku obráceně. Nelíbí se mi vrcholové sporty, kde jsou hráči a hráčky rozmazlováni neskutečnými penězi. Nesleduji proto tenis, americký fotbal, golf, ani zámořský hokej mi moc neříká. Pak raději úplně vynechávám kopanou, box, krasobruslení, gymnastiku a takové ty sporty, kde coby divák žasnu nad tím, co se zápasem a hodnocením dokáží udělat rozhodčí. Mám rád odvětví, kde se maká, kde se nedá šidit, nebo nanejvýš být třeba takzvaně vyčůraný. Slušně se tomu říká zkušenost. Mám na mysli atletiku, veškerou cyklistiku, lyžování, biatlon. Tyto sporty na internetu občas sleduji. Vydržím se koukat na ragby, protože při tom všem, co hráči na hřišti vydají, se k sobě chovají férově. To obdivuji.

Petra Jouzová