Slzy v očích měli nejen jeho farníci, ale i on sám. „Je to zvláštní, i když nezaslouženě, asi jste mě měli rádi. Prožili jsme si spolu mnoho dobrého i těžkého. Za všechno Pánu Bohu děkuji," uvedl.

V plné polní zde byli i skauti, kteří na konci předali věcné dary a květiny. Nechyběla ani děkovná slova za všechny farníky. Václav Habart si i přes slzy dojetí uchoval svůj typický laskavý smysl pro humor a při kázání zazněla také jeho rada přítomným: „My kněží jsme jen vyslanci. A nejen my. Vy všichni ve svých rodinách, na pracovištích mějte na paměti, že jste také vyslanci Boží lásky. Ne, aby vás ostatní měli za nějaké exoty. Buďte příkladem všude."

Jedna z přítomných dam ve frontě na podání ruky drží pláč na krajíčku. „I když nejsem z Hradce, Václav Habart mě provázel po celou dobu svého duchovního působení, prožíval se mnou potíže i radosti. Připravoval mě na manželství a poté mou dceru na první svaté přijímání. Vždy měl slova pochopení a zdravý rozum při rozhodování."

Ten také projevil na konci bohoslužby: „ Mám takový nápad: sejdeme se po požehnání na schodech před kostelem, abychom měli společnou fotografii. Bude to poslední vzpomínka pro nás všechny". Přítomným se početná skupina ani nemohla vejít do objektivů. Snad si udrží svůj zdravý nadhled a humor i na dalším působišti v Č. Budějovicích. Podle počtu příznivců v kostele na něj určitě budou lidé vzpomínat jen v dobrém.

Simona Vaňková