„Celý život jsem dělal do fotbalu. Asi týden před 21. srpnem 1968 jsme odjeli na čtyři dny do Rakouska, jen na soupisku, tehdy nebyly potřeba pasy. V jedné vesničce se otevíralo hřiště, přijel farář v kočáře a vysvětil ho. Pak jsme odjeli do Vídně, kde jsme bydleli na ubytovně. Rakušáci nám nabízeli, že můžeme zůstat, že jsou Rusové na našich hranicích. Nikdo z nás ale nepřijal, byli jsme všichni ženatí a doma měli rodiny,“ vzpomíná na srpnové události.

Suchdolu se však podle pamětníků okupační vojska vyhnula. „Přijel jen obrněný transportér, vepředu s kulomety, objel náměstí a chvilku postál. Do styku s Rusy jsme vlastně nepřišli vůbec. Byla úmluva, že nesmějí k hranicím neutrálního Rakouska, což bylo dobře,“ říká Václav Struska.

„Byli u Majdaleny a v Třeboni, tedy spíš směrem na Českobudějovicko, do Českých Velenic třeba nesměli vůbec,“ dodal k tomu František Kropík.
Všichni tři pamětníci se ale shodli, že během týdne došlo k uvolnění hranic s Rakouskem, což trvalo asi tři dny. „Cesta se netrhla, co lidí jezdilo přes Tušť a Halámky,“ dokresluje situaci Václav Struska. Poté ale došlo k razantnímu zpřísnění.

Vzpomínají také na strach lidí, nejen doma, ale kvůli letadlům dokonce i na rakouské straně hranice, na vykupování zásob.

Ačkoliv srpnové dny prožil Suchdol podle vyprávění poměrně klidně, daleko víc se lidem zaryl do paměti známý hokejový zápas na jaře roku 1969, kdy Češi porazili Sovětský svaz. „Reakce byla naprosto spontánní, městem šel průvod, hrála hudba,“ vzpomíná František Kropík. „Antipatie se tehdy projevily ve formě sportu, nikdo nás za to nemohl trestat, vítězství se samozřejmě pořádně zapilo v restauraci,“ dodal Václav Struska.

Jinak byl ale prý poměrně klid, zůstaly jen nápisy na asfaltce. Průšvih přišel ale po několika dnech. „Nevinně do toho tehdy spadnul tajemník národního výboru, protože vydal prapor,“ shodují se ve vyprávění s tím, že následné prověrky v začátku 70. let podobné resty začaly sčítat. „Život šel ale dál, koukali jsme hlavně na svou povinnost, práci a na to uživit za každou cenu rodiny,“ uzavřeli své vyprávění.