Hodina s . . .
„Nechceš se mnou zajet na chvíli za Frantou a vyfotit nás před tím modelem?“ vybafl na mne v úterý ráno náš externista Jaroslav Cempírek přes Skype s ješitností i humorem sobě vlastním. Vzájemné hecování našimi ne vždy pozitivním vlastnostmi jde tentokrát stranou. Pochopila jsem, že tady půjde o něco víc než o pouhou asistenci při zdvořilostní návštěvě, a tak souhlasím. Již předem přemýšlím, že hodina „s“ tady vlastně ještě nebyla . . .


Ve slunečném úterním odpoledni míříme na malý výlet do Jindřiše. Podle povelu navigátora odbočuji vpravo, ale po příjezdové cestě drhne tráva o spodek auta, takže brzda a jinam. Vzápětí dostávám vynadáno, že neumím couvat. Samozřejmě řídím bravurně, ale co bych chtěla od pilota.

Za brankou nás vítají sochy, dva krásní hafani, irští teriéři, a paní Dana. Asi jsem byla v minulém životě pes, protože situace je jako obvykle stejná, psi mě okamžitě pasují na objekt svého zájmu, čímž vlastně zachraňuji kolegu, který je nemusí, ale i paní domu, protože rozhodně neutečou.

V rozlehlém obýváku, doslova nabitém výtvarným uměním, sedí na pohovce akademický sochař František Häckel. Už na nás čeká, o čemž svědčí na stolku připravený model monolitu s bustou T. G. Masaryka, který by rád vztyčil na jindřichohradeckém stejnojmenném náměstí.

„Ten žulovej monolit už je vylomenej, málokdy se povede takový kus. A i kdybych se toho nedožil, vše je připraveno k realizaci i beze mne,“ říká Mistr s vědomím své nemoci. Nad šálkem kávy pochopím, že by se spojil s kýmkoliv, jen aby měl jistotu, že jeho myšlenka a dílo dojde dříve či později k naplnění. Svůj nápad prezentoval v rámci soutěže na návrh revitalizace městského parku, která ale byla později zrušena. Novou naději mu prý dávají nadcházející volby a nová generace místních politiků.

„Kompozice je vždycky o horizontálách a vertikálách,“ vysvětluje sochař svůj záměr s náměstím, kde by právě jeho plochou fontánu měl vyvážit vztyčený „prst“ Masarykova monolitu. Debata ale směřuje k samotnému Jindřichovu Hradci: „To město je naprosto úžasný, ojedinělý a krásný. Je třeba na něm pracovat s citem, vzít myšlenku za svou a jít za ní.“

„Už jste viděla naši galerii?“ vytrhne mne z přemýšlení manželka Františka Häckela. Samozřejmě, že neviděla, a tak necháme chlapy jejich umělecko politickým debatám a míříme na exkurzi po domě. Z takzvané nové části přecházíme přes malebný a zcela uzavřený dvorek k původnímu stavení. Galerie je krásná a kromě modelů Mistrových děl obsahuje i výtvarná díla jeho kamarádů umělců, kteří patří k české výtvarné špičce. O tom, že je ale i jinak obytnou místností, svědčí pohovka, stolek a televizor. Staré stavení skrývá naprosto unikátní strop ze zakulacených trámů. „Vidíte, tak tenhle je původní, František ho taky zrestauroval,“ ukazuje Dana Häckelová na trám s vyřezaným letopočtem 1799. Musím uznat, že tohle místo je jako komplex opravdu hodno tvůrčích lidí.

#nahled|https://g.denik.cz/26/cd/jh_hackel_namesti_2_denik-galerie.jpg|https://g.denik.cz/26/cd/jh_hackel_namesti_2.jpg|Sochařova představa Masarykova náměstí, kde by se tento prostor za monumentem rozšířil za linii současné řady kaštanů až k jezírku s vodotryskem, čímž by se náměstí opticky zvětšilo.#
#nahled|https://g.denik.cz/26/cd/jh_hackel_namesti_1_denik-galerie.jpg|https://g.denik.cz/26/cd/jh_hackel_namesti_1.jpg|Sochařova představa Masarykova náměstí, kde by se tento prostor za monumentem rozšířil za linii současné řady kaštanů až k jezírku s vodotryskem, čímž by se náměstí opticky zvětšilo.#

Když se vracíme zpět, řeč je zrovna o životě ve městě. „Město přece musí žít. Pravidla jsou hezká, ale proč nepustit třeba na dolní náměstí trhovce s ovocem a zeleninou? Představte si tu nádheru, že sedíte v nějaké předzahrádce hospody, kolem vás to žije, a přitom koukáte na ten nádhernej sloup, kterej je naprosto kvalitně zbudovanej a unikátní. To nevíte, co?“ říká Mistr. Kolega mu dává za pravdu svou čerstvou zkušeností ze sídliště Vajgar, kde se nově vybudovaná hřiště stala místem setkávání dětí i jejich rodičů, tedy jakousi tepnou života. V tu chvíli pomýšlím na volební programy, kterými jsem se zabývala před odjezdem do Jindřiše. Hodnota unikátního města, oživení centra trhovci, revitalizace městského parku, osobnosti spjaté s kulturou. A tu mě napadá, že by mohl František Häckel najít celkem dost spojenců pro realizaci svého díla, které by podle jeho slov pořídil vlastně za třetinovou cenu.

„Ten monolit s Masarykovou bustou by měl hlavně lidem připomenout demokracii a jeho myšlenky. Dneska vládnou jenom peníze. Ty ale přece mají lidem pomoci, aby si obstarali, co potřebují, aby uskutečnili svoje sny. Jak se mohou pro někoho stát smyslem života, to nikdy nepochopím,“ uzavírá sochař debatu.

Loučíme se s Häckelovými, sochami i psy a já Mistrovi slibuji, že jeho nápad přiblížím veřejnosti. Ostatní ale bude hudbou blízké či vzdálenější budoucnosti.